Dceři je patnáct let a cloumá s ní ta nejtěžší puberta se všemi typickými projevy. Ještě donedávna to bylo občas na zbláznění, chvílemi na mokrý hadr na hlavě, jindy na facku. Ale aspoň jsme nějak normálně komunikovaly. Jenže pak se stala ta nešťastná věc. Přistihla jsem ji, když masturbovala. Ačkoli jsem se jí omluvila a kromě trochy rozpaků bych to přešla, vždyť je to lidské, ona to nese strašně těžce. Vůbec se mnou nemluví, vlastně mě od té doby vůbec nedokáže vystát.
Anežka je jedináček a v dobrém slova smyslu má všechno, na co si ukáže. S manželem jsme se jí vždycky hodně věnovali, s vědomím toho, že další dítě mít nebudeme. Jako malou jsme ji vedli hlavně ke sportu, zkoušeli s ní všechno možné, také hodně cestovali po Česku.
Když začala chodit do školy, nechali jsme už výběr na ní a doufali, že se nadchne pro nějaký pěkný koníček a bude to hodné dítě, které večer padne utahané po sportu nebo si bude malovat.
Pár let to tak opravdu bylo, ale nástup puberty samozřejmě vším notně zamíchal. Najednou ji začaly zajímat úplně jiné věci – šminky, oblečení a hlavně kluci. Dívali jsme se na to částečně s úsměvem, částečně s nostalgií, že naše malá holčička se nám už vzdaluje. Ale naštěstí své koníčky neopustila úplně, protože brzy zjistila, že tenisová raketa jí u kluků nahání body, stejně jako to, když se umí v partě předvést s kytarou.
Jak to ale s kluky měla, jsme vlastně moc nevěděli. Anežka nebyla nikdy moc svěřovací typ a s nástupem puberty se tenhle její rys ještě zvýraznil. Mluví s námi, to ano, někdy si i moc pěkně popovídáme, ale nikdy to nešlo do nějakých detailů, co se jejího soukromí týče. A když už něco prozradila, obvykle s tím šla spíš za manželem. Takže o tom, že má první lásku, jsem se dozvěděla nejdřív od něj.
Začala se zamykat v pokoji
Trochu mě to samozřejmě mrzelo, ale zas nijak zvlášť netrápilo – několik kamarádek mi potvrdilo, že i jejich dcery v tomhle věku mají blíž spíš k tatínkům než k nim. A tak jsem jí jen opatrně naznačila, že kdyby cokoli potřebovala, stačí přijít.
Posledních zhruba půl roku měla Anežka opravdu divoké období. Od září začala chodit na střední školu a dost ji to ovlivnilo. Soutěží se spolužačkami, která bude lépe oblečená, extravagantněji namalovaná, najednou má názor na všechno – leckdy dost extrémní. A my to tiše tolerujeme a říkáme si, dokud se dobře učí, nemá smysl jí něco zakazovat, zas ji to přejde.
Co mi ale začalo hodně vadit, je její hudební vkus a hlavně produkce muziky. Nepopírám, že je to přesně ve stylu netolerantních rodičů, kteří nechápu, co jejich dítě na tom řevu má. Kdyby si ty písničky poslouchala ve sluchátkách nebo aspoň potichu, ale to ona ne. Přehrávač pustí vždycky tak nahlas, že i přes zavřené dveře duní celý dům a v obýváku není slyšet slova.
Na dveře Anežčina pokoje odjakživa klepeme. Prostě nám to připadá slušné. A ona se tam čas od času i zamyká. Když jsme se ptali proč, tvrdila, že jen tak. Asi před dvěma týdny dosáhly decibely z jejího hnízda už neúnosných rozměrů. Volala jsem nejdřív, ať to ztiší, protože jsem se nemohla soustředit na knížku, kterou jsem si večer četla. Samozřejmě neslyšela.
Přistihla jsem ji v nejlepším
Šla jsem tedy za ní. Zaklepala jsem na dveře pokoje, pak ještě jednou a hlasitěji, ale silně jsem pochybovala, že mě slyší. Nakonec jsem otevřela dveře. Několik vteřin jsem asi jen stála a zírala, protože mi jen pomalu docházelo, co zrovna vidím. Když mi to došlo, zakoktala jsem něco jako „omlouvám se, to jsem nechtěla“ a prudce jsem přibouchla.
Anežka totiž seděla na bobku u postele. Kalhoty i kalhotky měla spuštěné kolem kotníků. Jednou rukou se opírala o pelest, druhou měla v rozkroku a masturbovala. Byla už asi skoro „u cíle“, protože mě nejdřív snad ani nezaregistrovala, než se konečně podívala ke dveřím a vykřikla. V tu chvíli jsem je zabouchla a pak jen zoufale se studem poslouchala, jak na mě přes dveře ječí. „Promiň, já přece nemohla vědět…“ začala jsem a slyšela, jak se rozbrečela. Zřejmě si myslela, že má zamčeno, a tak se cítila bezpečně.
Ten večer už z pokoje nevylezla, zamkla se a já na ni nechtěla tlačit. Jen jsem se jí přes dveře ještě několikrát přišla omluvit a domlouvala jí, že se snad nic tak hrozného nestalo. Buď mi neodpovídala vůbec, nebo křičela, ať jdu pryč. Manžel byl zrovna na služební cestě, a tak jsme se ráno u snídaně potkaly samy.
Už dva týdny se mnou vůbec nemluví
Anežka přišla rudá jako rak, za celou dobu se na mě nepodívala, klopila oči a snažila se co nejrychleji zmizet do školy. Nakonec jsem jí zastoupila dveře a promluvila na ni: „Podívej, mě to opravdu mrzí, určitě ti to není příjemné, že jsem tě viděla. Moc se ti za to omlouvám, ale víš přece, že je to přirozená věc a nemusíš se stydět. Já se přece nezlobím ani si o tobě nemyslím nic špatného. Tak se na mě nezlob…“
Jen něco odsekla, proklouzla kolem a odešla. Odpoledne si zas hned zalezla do pokojíčku. A tenhle její protest trvá doteď. Manžel si samozřejmě všiml, že se něco děje, ptá se, co se stalo, jestli jsme si něco neprovedli, proč se mnou Anežka nemluví. S ním sice prohodí slovo, ale také to není to, co předtím.
Zatím jsem mu nic neřekla. Ne že bych se styděla nebo měla pocit, že to nemá vědět. Spíš to nechci udělat Anežce. Když vidím, jak s ní zamávalo, že jsem ji viděla já, máma, ale aspoň žena, nevím, jak by reagovala, kdyby zjistila, že to ví i táta.
Jenže už jsem zoufalá. Chtěla bych, aby to bylo jako předtím a Anežka se mnou mluvila sice stylem holky v pubertě, ale mluvila. Tohle je strašná situace a já popravdě netuším, jak ji řešit. Můj další nesmělý pokus, kdy jsem jí rádoby vesele řekla, že to přece dělá každý, včetně mě, ji ještě víc rozčílil a řekla mi, že jsem odporná a ať jí dám pokoj.
Tak nevím. Asi to chce ještě víc času, doufám, že se to postupně spraví. Ale co když ne? Může tohle opravdu náš vztah nějak nevratně poznamenat?
Marcela, 43 let
