Rovnou chci říct, že nejsem žádná fúrie na úklid, ba naopak. Trochu toho nepořádku snesu, protože odjakživa zastávám názor, že život je moc krátký na to, abychom ho trávili uklízením. Ovšem čeho je moc, toho je příliš i na mě. Můj přítel je naprosto neuvěřitelný bordelář. Nejen co se týče hmotných věcí a pořádku jako takového, ale i ve věcech typu účty, dokumenty, úřední vyřizování. Život s ním je tak nesmírně vyčerpávající, ale on si to bohužel neuvědomuje a má pocit, že ho pořád jen prudím a otravuji.
Samozřejmě, když jsme spolu začali chodit, tak jsem tuhle jeho stránku neznala. Stejně jako kdokoli jiný jsme uměli své nedostatky skrývat a překonávali se, abychom působili co nejlépe. Když jsem ke Zdeňkovi poprvé přišla na návštěvu, měl poměrně slušně uklizeno – takovým tím chlapským způsobem, který mi byl sympatický. Na zrcadle sice byly fleky od pasty a pod postelí byla jedna ponožka, ale záchod byl čistý a postel voňavá – a to bylo hlavní.
Čím jsme spolu byli déle, tím více ostražitost samozřejmě polevovala. Zdeněk už kvůli mně obvykle jen shrnul největší bordel, který vždycky za dobu, co jsem u něj nebyla, stihl – nevím jak – vytvořit. Zkrátka vzal všechno, co se někde povalovalo, do náruče a nacpal to do nejbližší skříně nebo pod postel.
To, že je taky hodně roztržitý a zapomětlivý, mi na začátku přišlo docela roztomilé, i když některé zážitky byly skoro infarktové. Nicméně jinak to byl pro mě téměř pan dokonalý a mně s ním bylo dobře jako ještě s nikým. A tak, když mi po dvou letech chození navrhl, jestli bych se nechtěla přestěhovat k němu – to jsem dodělávala školu a bydlela ještě u rodičů – nadšeně jsem souhlasila.
Nevím, čím to je, ale stejnou zkušenost má i spousta mých kamarádek – jakmile se nastěhujete k chlapovi do jeho bytu, okamžitě se o něj přestane jakkoli starat a očekává, že to odteď budete dělat vy. Což o to, nevadilo mi tam ve zdravé míře poklízet, za předpokladu, že on taky přiloží ruku k dílu, nicméně to by mi nesměl jakýkoli pokus o úklid bojkotovat!
Mohla bych jen chodit a uklízet po něm
Trička ve skříni zásadně hledá tak, že všechno postupně hází na zem, než najde to, co chtěl. Bodejť by ne, když oblečení uskladňuje v jedné velké kouli. A pak fňuká, že je zmuchlané. Že ta hromada na zemi už zůstane a byla by tam do konce světa, kdybych po třech dnech nerezignovala, nesložila ji a nedala zpátky do skříně, jste asi uhodli. To je jen malý detail z mnoha, protože takhle Zdeněk přistupuje ke všemu.
Udělala jsem tu chybu, že jsem mu kdysi řekla, že mi nevadí nepořádek, ale špína. Myslela jsem to trochu s nadsázkou, ale můj přístup to svým způsobem vystihovalo. Jenže jak je Zdeněk zapomnětlivý, tohle si pamatuje moc dobře! A geniálně rozlišuje, že špínou se rozumí třeba věci ohledně záchodu, umyvadla nebo zaschlého nádobí – tedy věcí, které mám na starost já. A tak nic neřeší. Jednou za měsíc si umyje hrníček a má splněno.
Což o to, on zas třeba dojde na nákup, jenže ten pak položí na stůl a v tu ránu o něm neví, a tak tam rozmrzající maso pomalu teče po stole, dokud nepřijdu já a neuklidím to. Když k tomu mám nějaký komentář, ještě se urazí – on přece nakoupil a tím to hasne.
Takhle je to se vším. Vím, že ty obligátní ponožky po všech koutech řeší každý a že bych se nad to měla povznést. Což bych udělala, kdyby šlo opravdu jen o ně. Jenže já takhle nacházím cokoli kdekoli. Talíř od omáčky na knížkách v knihovně. Hrnek od kafe na umyvadle v koupelně. Otevřenou pastu na zuby na nočním stolku. Složenku k pojištění na pračce. Klíče od sklepa v květináči…
A samozřejmě – kdykoli něco hledá, ptá se mě, kde to má. Jako by bylo mojí povinností to vědět? Ptám se ho snad já, když hledám svoje věci? Jeden by nevěřil, jak je tohle únavné, a hlavně jak protivný dovede být, když on něco nemůže najít a já mu nedokážu poradit!
Ponožky bych přežila, ale co ty účty
Dokud šlo jen o věci, bylo to sice strašně protivné, ale ještě se to dalo zvládat. Jenže teď už spolu žijeme v bytě skoro dva roky a na mě se najednou začaly hrnout dopady Zdeňkova bordelářství se vším všudy. Protože stejný bordel jako v bytě má i ve všem ostatním – účtech, termínech a dalších věcech tohoto typu. Nevím, jak to dělal dřív, to jsem z něj nevymámila, ale pokaždé, když vybírám schránku a držím v ruce nějakou obálku s razítkem banky, pojišťovny a dalších institucí, zatrne ve mně. Zdeněk prostě dopisy neotvírá, nezajímá ho, kdo mu co posílá a proč, na lístky s informací o doporučené poště vůbec nereaguje…
A pak se s mnohaměsíčním zpožděním diví, za co mu tam a tam naběhlo penále. Samozřejmě pak zkouší přenést zodpovědnost na mě, že jsem mu ten dopis nepřipomněla! V tu chvíli bych byla schopná ho uškrtit. Vrchol nastal, když jsme nedávno dostali vyúčtování energií a služeb za byt. Už předloni jsme měli nedoplatek, a tak jsme se dohodli, že Zdeněk navýší měsíční zálohy, které odcházely z jeho účtu.
Samozřejmě to neudělal. A nejen to, najednou se ukázalo, jak podstatné je opravit kapající a posléze čůrkem tekoucí kohoutek včas. Když jsem mu říkala, že nechat něco takhle téct týden je průšvih, byl chytrý dost, opraváře volat nechtěl, že to udělá, jenže mu to trvalo – a nakonec stejně musel kapitulovat a přivolat odborníka. Jenže teď dlužíme za loňský rok 18 tisíc a z toho deset je za studenou vodu!
Když jsem to zjistila, pohádali jsme se jako ještě nikdy. Třásla jsem se zlostí, protože platit to samozřejmě budeme půl napůl, ačkoli to způsobil on. Namátkou jsem si vyslechla, že když se mi pořád nelíbí, jak to vede, tak ať si tohle vezmu na starost já! Samozřejmě mě to už mockrát napadlo – bylo by to mnohem jednodušší, protože minimálně v účtech a podobných věcech mám opravdu pořádek, na to se příliš bojím, že něco opomenu a následky pak nabobtnají.
Jenže tím bych mu jen dopřála naprosté pohodlí, nemusel by se vůbec o nic starat a postupně by už nebyl schopný zařídit vůbec nic. Takže se mi tohle prostě udělat nechce. Jinak se máme opravdu rádi a je nám spolu dobře, ale tyhle každodenní boje jsou strašně vyčerpávající…
Lenka, 26 let
