Jednou jsem někde četla, že muži se zamilovávají rychle a intenzivně, ale také je to poměrně brzy přejde. Kdežto ženám to trvá o něco déle, jsou nedůvěřivé, ale když se pak zamilují, jejich cit je dlouhodobý. V mém případě tohle tvrzení stoprocentně platí.
Když jsem Aleše poznala, rozhodně to nebyla láska na první pohled. Vlastně se mi ani nelíbil. Oslovil mě na diskotéce, kam jsem pravidelně chodila s kamarádkami. Připadalo mi, že si je sebou až moc jistý, jeho sebevědomí mě rozčilovalo, a tak jsem na jeho sbližovací pokusy reagovala odmítavě. Jenže na diskotéce jsme se potkávali celkem pravidelně, až se z jeho dobyvatelských pokusů stal pravidelný rituál, na který jsem se postupně začala těšit. Takže jsem nakonec podlehla a souhlasila, že s ním půjdu na rande.
Aleš mě pozval na procházku po Vyšehradě a mile mě překvapil. Najednou byl úplně normální a neuvěřitelně jsem se s ním zasmála, takže když navrhl na sobotu místo diskotéky kino a večeři, souhlasila jsem. Pak to šlo ráz na ráz. Na třetí schůzce mě vytáhl mezi své nejlepší kamarády, na čtvrté mě poprvé pozval domů a milovali jsme se. A při pátém setkání mi řekl, že mě miluje. Pravda, měl v sobě nějaké to víno, ale i tak mě dost vyděsil.
„To snad nemyslíš vážně, vždyť se ještě vůbec neznáme,“ krotila jsem ho v šoku, ale trval si na tom, že ví, co říká. Mně trvalo ještě asi čtvrt roku, než jsem tato slova řekla. Mezitím bylo léto a my jsme stihli řadu hudebních festivalů, dovolenou u moře i čundr s kamarády. Do Aleše jsem se zamilovávala čím dál víc a měla jsem pocit, že nic hezčího už mě snad potkat nemůže.
Společné bydlení všechno zkazilo
Nakonec jsem se odhodlala a k Vánocům mu jako jeden z dárků navrhla, jestli by se ke mně nechtěl přestěhovat. On bydlel v podnájmu se třemi kamarády, já měla sama pro sebe dvoupokojový byt, který jsem zdědila po babičce. Trochu jsem se bála, co tomu řekne, ale nadšeně souhlasil a na Silvestra už jsem bydleli spolu.
A tím naše idylické dny skončily. Začalo to nenápadně. Z milého a pozorného kluka se postupně stal povaleč, který doma na nic nesáhl, s ničím nepomohl a volný čas dělil mezi počítač a pařby s kamarády. Udělala jsem chybu, že jsem na začátku chtěla být tou dokonalou partnerkou, za kterou se její milý rád vrací, protože doma najde krásnou usměvavou ženu, uklizený byt a dobré jídlo.
Takže jsem tahala tašky s nákupem, po večerech kouzlila nejrůznější delikatesy a pak je ve dvě ráno dávala do krabiček do lednice a odcházela sama spát, dokud se ve tři ráno neotevřely dveře a ovíněný Aleš vedle mě nepadl ve špinavých zakouřených hadrech do postele.
Ráno, když jsem odcházela do práce, hluboce spal, a když jsem se večer s dalším nákupem vrátila, seděl u počítače (pracuje z domova) a tašky mi rval s rukou jen proto, aby se podíval, co jsem koupila. „A kde je šunka?“ zeptal se jednou ublíženě, a v tu chvíli ve mně něco vybuchlo.
Neumím si prosadit své
Vychrlila jsem na něj všechno zklamání z našeho soužití, co se ve mně za těch pár měsíců nahromadilo. Že jsem si nepředstavovala, že se ze mě stane uklízečka, kuchařka, nosička a kdovíco ještě na plný úvazek, s druhou směnou v noci, a že bych očekávala trochu pomoci z jeho strany. „A já jsem nečekal, že se nastěhuju k hysterce, která mě bude chtít kibicovat,“ řekl na to Aleš, popadl bundu a zmizel.
Já jsem se rozbrečela a uklidňovala se pečením. A večer se mu ještě omluvila! Bohužel Aleš vytušil mé slabé místo. Nesnáším konflikty, nerada se hádám, neumím si prosadit svoje. Většinou radši ustoupím, i za cenu křivdy, než bych si ji nějak vybojovala. To musí situace dojít už opravdu hodně daleko. Aleš přesně našel bod, ve kterém už by to přehnal, a jakmile se k němu přiblíží, změní se v největšího miláčka. Přinese obrovskou kytku, pozve mě na večeři, připraví svíčky a masážní olej k posteli – a já se v tu ránu vznáším a na všechno zapomenu.
Kdyby šlo jen o tohle, tak je to ale ještě dobré. Jenže Aleš mi ublížil mnohem hůř. Když jsem po jednom z jeho nočních tahů odcházela do práce, zapípal mu na nočním stolku mobil. Nevím, co mě to napadlo, asi jsem si říkala, kdo mu může v šest ráno psát, a zprávu jsem otevřela. Z obsahu mi bylo jasné, že noc nestrávil s kamarády, ale úplně někde jinde.
Od té doby je můj klid a pohoda ten tam. Mobil mu kontroluji pravidelně, i když se za to proklínám, a za posledních půl roku vím díky tomu minimálně o dvou dalších nevěrách. A kdoví, kolik jich bylo ve skutečnosti. Jenže přiznat se mu nemůžu, hanbou bych se propadla, kdybych měla říct, jak jsem na to přišla.
Krade mi peníze, ale nepřizná to
A to není všechno. Aleš je grafik na volné noze a poslední dobou se mu zakázky moc nehrnou. Částečně je to špatnou dobou, ale myslím, že dost i tím, jaký život vede. Pokud půl dne prospí a druhou stráví bůhvíkde, není se co divit.
Před měsícem jsem si chtěla vzít peníze z obálky v nočním stolku, kde si schovávám hotovost na nákupy. Zjistila jsem, že mi chybí tisíc korun. Bylo mi to divné, ale nakonec jsem usoudila, že jsem si minule bankovky špatně spočítala.
Jenže před několika dny se totéž opakovalo a to už mi bylo jasné, že to není má zapomnětlivost. Aleš mi peníze vzal! Obálku mám přitom vloženou do anglického slovníku a není vidět, takže se musel hrabat v mých věcech dost důkladně, aby ji našel. Evidentně mu docházejí peníze na jeho noční jízdy!
Tentokrát jsem na něj uhodila, to už nešlo přehlížet. Aleš všechno popřel a ještě dělal uraženého, z čeho si ho to dovoluji obvinit. Poslední tři dny je ale strašně milý a pozorný, takový, jak ho znám z jeho začátků, a já mu zas podléhám.
Vím, že jsem úplně pitomá, protože si uvědomuji, že mě můj přítel zřejmě jen využívá, ačkoli svým způsobem mě rád má. Přesto ho nedokážu vyhodit, protože ho mám i přes to všechno moc ráda. Jeho nezměním, tak bych měla sebe, abych na to našla odvahu, ale ta mi zatím chybí.