Vím, že se říká, že ti, kdo o sebevraždě takto okatě mluví, to ve skutečně nemyslí vážně a z jejich strany jde právě jen o citové vydírání. Jenže Lukášovo chování během doby, co spolu jsme, bylo a je tak zvláštní, že si v jeho případě nejsem úplně jistá, a proto jsem k definitivnímu rozchodu pořád nesebrala odvahu.
S Lukášem jsme se seznámili jednoduše – jsme totiž spolužáci na fakultě, oba studujeme historii. V prvním ročníku jsme se nějak míjeli, protože nás bylo hodně a na seminářích jsme se moc nesetkávali. Já jsem si pak v létě našla brigádu v knihovně nedaleko školy. Lukáš si tam skoro denně chodil pro knížky a několikrát jsme se dali do řeči. Já byla ale tehdy zadaná, a tak jsem to brala jen jako normální povídání.
Skoro celý druhý ročník jsme se spolu už víc bavili, ale pořád jen v mezích kamarádství. Se mnou se mezitím dosavadní přítel rozešel, a tak jsem byla sama. Lukáš o tom věděl a začal mě postupně dost viditelně uhánět. Několik týdnů jsem ale všechna pozvání odmítala, na nový vztah jsem se necítila.
Nakonec jsem se ale nechala „ukecat“ a šla s ním na konci semestru na večeři. Povídání to bylo docela příjemné, dokud jen tak zničehonic neprohodil: „Loni v létě jsem se chtěl zabít. Šel jsem s nožem na hřbitov na Vyšehrad, ale cestou jsem tě potkal v metru. A najednou mě to úplně přešlo. Takže jsi mě vlastně zachránila.“
Říkal to ale s tak dobrosrdečným úsměvem, že jsem to tenkrát vzala jako nějakou divnou legraci, zasmála se a víc se v tom nešťourala. Po večeři jsme se přátelsky rozešli a další den ve škole si na přednášku sedli vedle sebe. Lukáš mě během ní vzal za ruku – a tak jsme se nakonec dali dohromady.
Byli jsme spolu asi tři týdny, když mu umřel pes. Byl to rodinný miláček, ale už starý, a tak ho rodina nechala uspat. Lukáš vypadal, že to s ním ani moc nehnulo, ale trval na tom, že se s ním musím jít podívat na Luckyho hrob. U něj pak dostal regulérní hysterický záchvat, o které jsem nevěděla, co si myslet.
Snažila jsem se ho utěšovat, ale současně jsem byla docela znechucená. Na projevy smutku měl samozřejmě nárok a já bych kvůli psovi byla smutná týdny, ale tohle bylo něco opravdu podivného. Cestou k němu domů mluvil pořád jen o smrti a umírání a nepřestal s tím ani poté, co jsme spolu leželi v posteli.
„Já už mám vymyšleno, jak jednou umřu. Chci si o tom rozhodnout sám. A bude to na hřbitově na hrobě někoho slavného. Třeba Máchy. Vzal bych si nůž a podřízl si tam zápěstí a krev by tekla po náhrobku…“
Nevěřícně jsem ho poslouchala a vzpomněla si i na jeho první zmínku o něčem podobném během té první večeře. A začala jsem pochybovat, jestli je tohle kluk pro mě.
Pak byla situace několik týdnů celkem normální. Podnikali jsme běžné věci jako jakékoli jiné páry. Lukáš je opravdu hodně chytrý, má neuvěřitelný přehled a to mi na něm imponuje. Ať jsme si povídali o čemkoli, vždycky z toho vznikla zajímavá debata a to mě bavilo.
Jenže pak se začaly postupně vynořovat různé věci, které mi na něm vadily. Třeba to, že se večer nechtěl mýt, ani když jsme se chystali milovat. Prý se sprchuje ráno a to stačí. Když jsem mu vysvětlovala, že kvůli určitým věcem by to ale bylo na místě, urážel se, že mi snad nevoní. Několikrát jsem to překousla, ale jednou jsme se kvůli tomu začali hádat v autobuse cestou ke mně na kolej.
Z mé původně nevinné otázky, jestli si spolu nedáme horkou sprchu, vytvořil zase hysterickou scénu. Snažila jsem se ho uklidňovat, protože autobus byl plný lidí. „Tiše, necháme si to na doma, jo,“ mírnila jsem ho. V reakci na to vyletěl ze sedačky a začal křičet. „Jestli to nechceš dělat, protože nejsem osprchovanej, tak si to udělej sama!“ Cestující se po něm zděšeně otáčeli. Za pár metrů přišla zastávka na znamení uprostřed tovární čtvrti, a Lukáš tam vystoupil.
Měla jsem hrozný vztek a styděla jsem se, že to slyšel celý autobus. Dojela jsem sama na kolej a všechno ve mně bublalo. Byla jsem rozhodnutá všechno ukončit. Ještě vzteklá jsem si lehla do postele a snažila se si číst. Asi hodinu potom, co jsem přijela, se najednou rozrazily dveře a Lukáš vrazil dovnitř.
„Jo tak já tam skoro hodinu trčím v polích, než se sem dostanu, a ty si klidně čteš!“ vyjel na mě. Nevěřila jsem svým uším, ale přinutila jsem se ke klidu a řekla: „Nikdo tě přece nenutil, abys vystupoval. Měla jsem za to, že jedeš domů.“
Chvíli na mě zíral, pak ale najednou úplně sklesl a začal se mi omlouvat, že neví, co to do něj vjelo. A na důkaz své dobré vůle vlezl pod sprchu. Byla moje hloupost, že jsem se – asi proto, že už jsem nechtěla absolvovat další hádku – tenkrát nerozhoupala k zásadnímu hovoru a místo toho se s ním ještě milovala.
Druhý den se choval celkem normálně a i další dny byly pohodové, ale přesto jsem už vnitřně byla rozhodnutá to skončit. Odvahu jsem sebrala až za dva týdny. Byli jsme se projít na Vyšehradě a Lukáš zničehonic začal mluvit o tom, co si dáme letos k Vánocům a kam bychom mohli jet v zimě na hory. Uvědomila jsem si, že to musím utnout hned. A tak jsem mu popravdě řekla, že už delší dobu si myslím, že náš vztah nemá smysl, protože se k sobě nehodíme, a nechci v něm pokračovat.
S obavami jsem čekala na jeho reakci, ale kupodivu zůstal úplně klidný a řekl jen: „Já si to nemyslím, podle mě se k sobě hodíme skvěle. Ale když to říkáš…“ Dál mě držel za ruku, jako by se nic nestalo, a za chvíli navázal zase u vánočních dárků.
„Tys mě asi nepochopil, to nebyla jen úvaha, já se chci rozejít,“ řekla jsem už o něco rázněji. Reakce byl obdobná. Když se to opakovalo potřetí, nevydržela jsem a křikla na něj. „Je konec, chápeš to? Takže já teď jdu pryč a ty si to nějak přeber, prosím.“ A rychle jsem šla pryč, s obavami, že se za mnou rozběhne a začne nějaká scéna.
To se nestalo, ale o pár minut později, když jsem už čekala na metro, mi přišla smska: „Tohle mi nemůžeš udělat. Jestli se nevrátíš, skočím!“ Chvíli jsem ten text nevěřícně četla, pak jsem se rozběhla zpátky a jako magor lítala po Vyšehradě. Lukáše jsem nakonec našla sedět na hradbách s nohama spuštěnýma dolů.
„Já věděl, že mě neopustíš,“ rozzářil se, seskočil a objal mě. Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem ho rychle táhla pryč. Pak jsme se rozloučili v metru, každý jel na jinou stranu. Druhý den ve škole se choval, jako bychom byli pořád pár!
Od té doby jsem se s ním pokusila rozejít už asi pětkrát nebo šestkrát. Situace se pořád opakuje: Při osobním hovoru dělá, jako by to vůbec nevnímal, a pak mi chodí smsky na téma sebevražda. Když to udělal podruhé, napsala jsem mu zpátky, aby přestal s tím vydíráním a smířil se situací.
Pak dva dny nepřišel do školy, měl vypnutý mobil, a když jsem šílená zvonila u něj doma, nikdo neotevřel. Objevil se třetí den a měl zavázaná zápěstí. Podle jeho chování si myslím, že si nic neudělal a jen je obvázal, ale jistě to nevím.
Další pokusy skončily podobně. Současný stav je takový, že spolu netrávíme žádný čas mimo ten ve škole, kdy se Lukášovi vyhnout nemůžu. Tam se on i nadále chová, jako by byl můj přítel. Objímá mě, bere za ruku, líbá. Když nejsme ve škole, volá mi, píše smsky, jako by se nic nedělo. To, že spolu nic nepodnikáme, nijak nekomentuje. Jakmile mu ale neberu mobil nebo neodepíšu, chodí mi vzkazy typu „Chceš mít na svědomí život člověka, který tě miluje?“
Mám pocit, že brzy budu sebevrahem spíš já, protože tahle situace se nedá vydržet. Nejsem ale psycholog (i když Lukáš by zřejmě potřeboval psychiatra) a nevím, jak s ním mluvit, aby rozchod konečně akceptoval a já měla klid…
Veronika, 23 let