Nikdy jsem žárlivý typ nebyla, a o to víc jsem ze současné situace zoufalá. A sama sebou překvapená, jak moc se dokážu užírat. Kvůli čemu? Kvůli bývalé přítelkyni mého partnera. Jejich vztahu doteď pořádně nerozumím, myslím si ale, že je i při velké dávce tolerance dost nestandardní. Jenže když se to Karlovi pokouším vysvětlit, jen se směje. A v poslední době spíš už rozčiluje.
Jsme spolu zhruba rok. Potkali jsme se na narozeninové oslavě mé kamarádky. Karel tam zapůjčoval zvukovou aparaturu. Srazili jsme se před vchodem, já mu podržela dveře, protože nesl těžkou reprobednu, a později večer mě pozval na skleničku. Hned další den jsme pak vyrazili na rande a dali se dohromady.
Karel je mimořádně společenský typ a od začátku vztahu mě začlenil do party svých kamarádů, se kterými podniká většinou akcí. Jeho „skupinku věrných“ tvoří spolužáci ze základní i střední školy, na které se čas od času nabalí někdo další a jiný zas odpadne, v závislosti na vznikajících a zanikajících partnerských vztazích.
Protože ani já nejsem žádná puťka, do party jsem rychle zapadla a na podnikání akcí ve více lidech si snadno zvykla. S většinou z nich jsem si rozuměla a rozumím a stali se z nich mí kamarádi. Jedna dívka mi ale od začátku nějak vadila, aniž bych nejdřív dokázala říct proč. Bylo to z toho způsobu, jakým se na mě dívala. Ženy na tohle mají intuici. I když se na nás ta druhá usmívá a mluví s vámi hezky, poznáme, že ve skutečnosti by nás nejradši uškrtila.
Do oka jsme si nepadly
Když nás Karel představoval, usmíval se u toho jak měsíček na hnoji s tím, že se Simonou si budu určitě rozumět. No, on si to možná myslel, ale mně připadalo, že to je to poslední, co by se mohlo stát. I když jsem se snažila si s ní povídat, bylo vidět, že ona o to vůbec nestojí.
Důvod jsem se dozvěděla až o pár týdnů později. Byli jsme společně v tanečním klubu. Zjistila jsem už dříve, že Karel, ač miluje hudbu, opravdu nerad tancuje. Hučela jsem do něj snad hodinu, než se nakonec neochotně zvedl a strávil se mnou jednu povinnou píseň na parketu. Když jsme si pak sedali ke stolu, Simona prohodila: „To je zajímavé, se mnou jsi nikdy tancovat nechtěl.“
Já to samozřejmě nepochopila, tak jsem jí ještě dobrácky vysvětlovala, že už asi jiný nebude, ale ona se uprostřed mé věty zvedla a odešla. Kdyby nebyl v klubu takový hluk, dalo by se říct, že u stolu nastalo trapné ticho. Začalo ve mně hlodat určité podezření a hned doma jsem se Karla zeptala: „Ty jsi chodil se Simonou, je to tak?“ A on to potvrdil, prostým přikývnutím.
Jak jsem normálně klidná osoba, tak jsem teď docela vyletěla. „A proč jsi mi to neřekl? To je docela podstatná informace, nemyslíš? Připadá si teď jako blbec!“ Karel se začal strašně divit, co mi tak vadí. Prý už je to víc než rok a Simona je jen kamarádka. „Nejlepší,“ dodal ještě, jako kdyby to byl bod k dobru, a nedocházelo mu, že je to přesně naopak!
Žárlím na každé slovo
Od té chvíle nemám klid. Začala jsem je oba pozorovat, kdykoli jsme někde byli. A najednou jsem v každém jejich slově, pohledu či gestu viděla něco víc a začala žárlit. Karla jsem podrobila nekompromisnímu výslechu. Jak dlouho spolu byli, proč se rozešli, jestli to nezkoušeli dát znovu dohromady. Odpovídal trpělivě, i když dost otráveně. Jejich vztah trval půl roku a rozešla se ona s ním, protože „nevěděla, co chce“.
„Zato teď už to ví moc dobře. Chce tě zpátky,“ prskala jsem vztekle, obzvlášť když jsem zjistila, že Simona není původní členkou party, ale přivedl ji do ní právě Karel a ona v ní zůstala i po rozchodu. Karel se mým závěrům jen smál. „Naopak, co nejsme spolu, jsme skvělí kamarádi, to nám vyhovuje mnohem víc. Můžeme si říkat všechno a přejeme si jen to nejlepší. Často mi poradí s něčím, co s chlapem rozebrat nejde.“
Myslela jsem, že mě šálí sluch. „Na tohle máš mít přece mě, svoji holku,“ upozornila jsem ho. Marně. Karel si možná myslí, že má opravdu kamarádku, ale stačí se na Simonu podívat a je mi jasné, že z její strany rozhodně o nevinné přátelství nejde. Visí na něm pohledem, pořád ho vyhledává, dokonce jsem zjistila, že mu volá a píše. Vidí to úplně všichni, jen jsou natolik taktní, aby to nerozebírali. Pouze přítelkyně Karlova nejlepšího kamaráda mi řekla: „Dej si na ni pozor. Když jí o něco jde, ohledy nebere, a Karel má pro ni pořád slabost, i když o tom ani neví.“
Užírám se a on se jen směje
To mi opravdu nedodalo. Poslední dobou jsem úplně posedlá a Karla už tím štvu. Jenže on mě víc, protože mám pocit, že mě ještě schválně provokuje! Se Simonou si po večerech píše přes icq, nechápu, co s ní celé hodiny řeší. Když jsem se ozvala, změnil si její přezdívku tak, abych nepoznala, že je to ona! Stejně jsem na to přišla. Když někam jdeme, věnuje se jí víc než dřív a směje se, když vidí, jak tiše zuřím.
Dosud jsem se snažila udržet dekorum a být nad věcí, ale naposledy už se mi to nepovedlo. Byli jsme v hospodě a ve stejnou chvíli oni dva někam zmizeli. Když jsem si toho všimla, úplně se mi udělalo fyzicky špatně, protože jsem si živě představovala, že si to rozdávají někde na záchodě. Vletěla jsem na dámské a naštěstí tam Simona byla sama a Karel vyšel z pánských, ale přesto mám pocit, že kdybych tam nepřišla, něco by se stalo!
Karlovi dělá moje žárlivost vyloženě dobře, úplně vidím, jak jeho ego roste. Zato já se užírám tak, že nedokážu myslet na nic jiného, a říkám si, jestli mi to za to vlastně stojí. Den co den přemýšlím, kdy mě se Simonou podvede, a tím to určitě jen přivolám. Přitom vím, že mě má rád, jinak by se mnou přece nebyl. Jeho chování ale nechápu, když jsem se mu snažila vysvětlit, že mi to vadí, řekl, že slyším trávu růst a ať se uklidním, že chce tu pohodovou holku, kterou poznal.
Už jsem i přemýšlela, že začnu flirtovat s některým z jeho kamarádů, aby viděl, jaké to je, ale nemám na to prostě žaludek. A kdybych si zkusila na rovinu promluvit se Simonou, jen bych se ponížila a shodila…