Skoro proklínám den, kdy jsem svému příteli koupila knížku od doktora Hnízdila Mým marodům. Tenkrát jsem to brala jako recesi, protože partner měl nějaké hypochondrické období a kvůli každé rýmičce pomalu běžel pro antibiotika. Ta knížka za to asi nemůže, ale nějak ho zaujala a postupně se začal úplně odklánět od klasické medicíny a hledat jiné směry. Nic proti tomu, doktoři nejsou všemocní, ale opačný extrém taky škodí. Vidím to doma v přímém přenosu!
Říct, že začal prosazovat alternativní medicínu, asi není v případě mého partnera úplně přesné. Slovo alternativní sedí, ale s medicínou už to podle mě často nemá vůbec nic společného.
Začalo to – jak to tak bývá – pozvolna a nenápadně. Dušan je velký sportovec a navíc soutěživý typ. Odjakživa, nebo tedy aspoň po dobu těch pěti let, co ho znám, měl ale problém s tím, že chtěl dělat a stíhat moc věcí najednou. A pak se divil, že ani v jedné tak úplně nevyniká. Domlouvala jsem mu, že se nemůže poměřovat s profesionály, jak míval často ve zvyku, a že on má své běžné povolání a sport je jeho volnočasový koníček. Kdežto ti, které se jím živí, mu logicky podřídí všechno.
Ale nechtěl na to slyšet. Když chlap zblbne, zdravý selský rozum jde stranou. Natož když ho použije žena! A tak Dušan dál trénoval karate, box, do toho chodil běhat, polykal kilometry na kole, v zimě na běžkách a přibíral si další a další sporty. Nejdřív mi to ani nevadilo, sama sportuju hodně a všechny ty venkovní aktivity jsme dělali spolu, ačkoli jsem si časem zvykla, že se vidíme jen na začátku a až pak na konci trasy. Jenže jak se dalo čekat, tělo jednoho dne řeklo dost.
Přetěžoval se, a tak začal kolotoč zdravotních potíží
„Jak jsi starý, tak jsi blbý,“ domlouvala jsem mu. „Sice víš o sportu první poslední, ale že je potřeba i někdy odpočívat, to ti nedochází.“ Dušan totiž raději oželel spaní, než by nestihl nějaký trénink. Postupně si tak přivodil všechna možná zranění, všechno samozřejmě z přetížení. Tu natažený sval na noze, tu utržený úpon v rameni, pak nějaká šlacha v chodidle, do toho byl pořád unavený a najednou ho přepadávaly rýmy a kašel, i když byl do té doby zdravý jak ryba. Jenže samozřejmě ho nejvíc zajímalo, že se „fláká“ a přichází o tréninkové dávky, takže nic nedoléčil pořádně a už zas sportoval, takže se každé zranění zase vrátilo.
Doma se nám hromadila platíčka ibuprofenu, třetinu výplaty dal za návštěvy fyzioterapeutů, obíhal ortopedy, chodil na rázové vlny… až jsem mu ke svátku dala z hecu výše zmíněnou knihu. Mínila jsem to jako vtip, že v osmadvaceti začíná mít potíží jako osmdesátiletý dědeček a že se chová trochu jako hypochondr.
Jenže Dušan se začetl a psychosomatická léčba ho úplně pohltila. Nakonec si z toho vyvodil, že za všechny jeho problémy můžou léky a rady klasických doktorů. A že všechny své potíže vyléčí pouze silou vůle a správným pozitivním myšlením. Což o to, že psychika dělá divy a opravdu může v léčbě významně pomoci, nikdo nezpochybňuje. Ale přítel, jak je jeho zvykem, přešel z jednoho extrému do druhého. Ze dne na den vyházel celou naši domácí lékárnu – zjistila jsem to až po týdnu, když jsem si chtěla vzít prášek na bolení hlavy. Rozčílila jsem se, obzvlášť poté, co mi ještě udělil přednášku, jaké svinstvo jsme do sebe do té doby cpali.
„Já ho do sebe necpala, vzít si dvakrát za rok prášek mi opravdu neublíží. Tys to tu polykal po hrstech, i když jsem ti říkala, že je to nesmysl, a teď budeš najednou rozhodovat za oba? To tedy ne!“ vmetla jsem mu a druhý den si v lékárně koupila vše, co by doma být mělo, a pro jistotu schovala do svého šuplíku.
On ať si dělá co chce, ale ať neradí ostatním
Zkrátím to. Dušan nakoupil hromadu knih a začal studovat všechno možné. Začal na sobě zkoušet leccos: homeopatika, ajurvédu, čínskou medicínu, nejrůznější bylinky. Taky začal chodit na všechny možné přednášky o celostní medicíně. Nechci, aby to vypadalo, že mu to nepřeji. Mně vadí jen ty extrémy a hlavně to, jak mu to ovlivnilo myšlení. A především, že jako každý fanatik se snaží o své pravdě přesvědčit všechny okolo. Kdyby se tím řídil sám, je to jeho věc, ale když to ovlivňuje už i můj život, tak mě to štve.
Navíc, ačkoli on si to nepřipouští, se na jeho stavu zas tak moc nezměnilo. Vlastně bych řekla, že je to pořád stejné. Rozdíl je jen v tom, že je pořád takový „sluníčkový“ a říká, jak se cítí skvěle, i když má zrovna nějaké potíže. Už si toho všimlo i okolí, dokonce i jeho rodiče se mě opatrně ptali, jestli se u nás něco neděje, že je takový „jiný“.
Někdy už ani nevím, jak se k tomu postavit, protože třeba právě Dušanovi rodiče jsou zas ten opačný extrém, co běží k doktorovi s každou maličkostí a i na rýmu požadují antibiotika. Když jsme k nim přišli na předvánoční večeři a Dušan dorazil jen ve větrovce, mohli se zbláznit. Sice bylo osm stupňů, ale podle nich měl mít na sobě péřovku, kulicha, sněhule a palčáky. Jeho teorie, že pocit chladu je jen stav mysli, a jejich vidění na sebe musely zákonitě narazit a o zábavu bylo postaráno.
Já zas doma věčně poslouchám, že do sebe cpu škodlivou chemii (kromě občasného paralenu mu teď leží v hlavě především antikoncepce) a měla bych se nad sebou zamyslet, jinak špatně skončím. Myslím si svoje a nehádám se s ním, vím, že to nemá cenu. Ale jako každá ženská mám sklony přemýšlet dopředu. A protože jsme se už před časem začali pomalu bavit o založení rodiny, říkám si, jaký dopad na to Dušanovy názory budou mít. Neumím si moc představit, že by mi zakazoval podat miminku třeba sirup proti kašli nebo jinou potřebnou věc. Proto bych ráda, aby se trošku umírnil, než na tohle vůbec dojde.
Lenka, 27 let