S přítelem chodím asi půl roku. To je už dost dlouho na to, abychom se docela dobře poznali i v sexuální oblasti a věděli, jak jeden druhého co nejlépe potěšit. Proto mě tak znervózňuje, že vytrvale odmítá orální sex. Prý se mu to nelíbí! Jsem z toho nervózní, protože jsem vždycky měla za to, že to je nejvíc, co mohu partnerovi poskytnout. A ti ostatní to vždy ocenili.
Je mi 28 a měla jsem zatím sedm sexuálních partnerů. Nevím, jestli je to hodně, nebo málo, myslím, že v dnešní době je to tak nějak běžné číslo. Kromě jednoho, který trval velmi krátce, byl nedílnou součástí všech mých vztahů orální sex – oboustranný.
Odjakživa jsem si myslela, že právě uspokojení ústy je pro partnery gesto nejvyšší důvěry i lásky, a jak u žen, tak zejména u mužů praktika, kterou dokážou opravdu ocenit. Ať jsem se bavila s kamarádkami nebo to někde četla, vždy z toho vyplývalo jediné: jakmile žena vezme muži penis do pusy, má ho v hrsti a chlap pro tohle potěšení udělá všechno.
Ostatně i mí partneři mě v tom utvrzovali. Zatímco oni nikdy neměli potíže se do orálního sexu pustit hned při prvním milování, já jsem si dávala trochu na čas. Chtěla jsem si být jistá, že s tím klukem nějakou dobu budu, že opravdu za to stojí. A jejich reakce pak vždy byla nadšená – a sami mi říkali, že nic lepšího neznají a že je úžasné, když jim to dělám.
Jenže teď chodím s Robertem, který orální sex nechce. Respektive tvrdí, že pro něj není důležitý a zas tak moc mu neříká, že mnohem víc se mu líbí samotný styk. Přišla jsem na to až po asi dvou měsících vztahu. Poprvé jsme se milovali po třech týdnech a v těch dalších se situace v posteli vždy vyvinula takovým směrem, že jsem se k jeho penisu pusou vůbec nedostala, i když už jsem chtěla.
Čekala jsem nadšenou reakci – a ono nic
Pak se mi to konečně podařilo. Jednou jsem ho zkrátka převalila na záda, podržela mu ruce vedle těla a sjela hlavou dolů. Vzala jsem ho do pusy – a čekala slastné vydechnutí nebo nějaká hezká slova. Jenže místo toho bylo ticho, Robert klidně ležel a já neměla pocit, že to s ním něco dělá.
Samozřejmě mě to značně znejistilo, až jsem nakonec přestala a opatrně se zeptala, jestli se něco děje. Usmál se na mě, řekl pojď sem a přitáhl si mě na sebe. Pak se převalil na mě a pomilovali jsme se. Mně to ale samozřejmě vrtalo hlavou. „Tobě se nelíbilo, když jsem ti to dělala pusou?“ zeptala jsem se, když bylo po všem.
„Ale jo, líbilo,“ odpověděl tónem, který mě jen víc vyprovokoval. Trochu se ve mně ozvala uražená ješitnost. „No, moc to nevypadalo,“ řekla jsem asi kousavěji, než jsem zamýšlela. Robert se na mě překvapeně podíval. Tak jsem to nějak zamluvila a umínila si, že příště mu předvedu orální sex, na jaký nikdy nezapomene.
Jenže bylo to spíš fiasko. Čím víc jsem se snažila, tím horší to bylo. Nakonec jsem dokonce ucítila, že mi v puse měkne! Robert si mě opět přitáhl k sobě a snažil se do mě proniknout, ale já se tentokrát nedala a pustila se do něj, proč tohle nechce.
Bojí se snad ztratit kontrolu nad situací?
„No, mně to zas tak moc neříká. Je to hezké, to ano, ale radši se s tebou miluju,“ tvrdil. „Ale jak to, vždyť tohle mají přece všichni chlapi nejradši!“ oponovala jsem a skoro vykřikla, že všem před ním se to moc líbilo. Robert jen vrtěl hlavou. „A jak jsi na to přišla? Nejsme všichni stejní. Zkrátka já jsem nejradši uvnitř tebe.“
Jenže já si paradoxně připadám ošizená, i když jde o jeho uspokojení, ne moje. On mě orálně uspokojit může a já jeho ne? Když se milujeme, co si budeme povídat, je to hlavně jeho aktivita, až na polohu nahoře jsem já spíš ten pasivní. A tohle je něco, co mu můžu dát sama za sebe, čím mu chci dokázat, že ho miluji – a on o to nestojí.
Zkoušela jsem z něj dostat, jestli třeba nemá z dřívějška nějakou negativní zkušenost. Nechce se mi prostě věřit, že bylo jen tak, že by odjakživa na orální sex nebyl. Tahala jsem z něj, jestli to nemá dělat jinak, že se klidně přizpůsobím jakkoli, ale musí mi říct, co přesně mám provádět, aby to bylo ono. Prý nic, že já dělám všechno dobře.
Musím říct, že mě milování snad ani nebaví tolik, jak bych chtěla, právě kvůli tomuhle. Připadá mi, že jsem jen v pasivní roli příjemce, který dostává, ale nedává. Možná by za to někdo jiný byl rád, ale mně se to takhle nelíbí – když je to tak pořád. Až mě napadá, jestli v tom snad není něco hlubšího. Jako by se Robert bál ztratit nad sebou kontrolu, předat ji do mých rukou. Takhle všechno řídí on a asi mu to vyhovuje…
Edita, 28 let
