Zalíbit se budoucí tchyni či tchánovi není žádná samozřejmost. Někdy se můžete snažit sebevíc, ale stejně jim nikdy nebudete dost dobrá. O to hůř, když dobrá byla ta před vámi.
"Když jsem potkala Honzu, hned jsem věděla, že on je ten pravý. Pořádný chlap, kterého jsem dlouho hledala. Pohledný, hodný a spolehlivý gentleman, kterých běhá po světě tak sakramentsky málo! Navíc ještě s titulem JUDr. Co víc bych si mohla ještě přát," začíná vyprávět Hanka. Náš vztah se začal vyvíjet přímo idylicky. Ale po zkušenosti z předchozích nevydařených vztahů jsem přece jen stála alespoň jednou nohou na zemi. Největší obavu jsem měla z toho, abych Honzovi byla dost dobrá - já holka z malého města, co nedokončila vysokou. Ale Honza mě několikrát uklidňoval, že mě prostě miluje takovou, jaká jsem.
Snažil se mě ochránit
Bohužel stejný názor nesdíleli jeho rodiče. Vlastně už před první návštěvou jsme se s Honzou poprvé a pořádně chytli. Honza se, tehdy pro mě ještě z nepochopitelných důvodů, vymlouval a nechtěl, abych jela za rodiči s ním. Tak jsem na něj hned vyjela, proč se nepřizná, že se za mě stydí. Že je to fakt divné, že po půl roce vztahu ještě neznám jeho rodiče, zatím co on byl u našich třikrát. Nejdřív se vymlouval na velkou vzdálenost, když to nezabralo, přišel s tím, že rodiče rekonstruují koupelnu, takže by to nebylo vhodné. Ale slíbil, že příště už to určitě vyjde. Byla jsem pořádně naštvaná a nedokázala si to nebrat osobně. Přitom Honza to myslel vlastně dobře. Nejspíš věděl, co se bude dít. Ale to já bohužel ještě tenkrát netušila.
Dokonalý dům hrůzy
Z prvního setkání jsem byla dost nervózní, ale zároveň se těšila. Vždyť přece tak úžasný chlap, jako je Honza, musí mít také úžasné rodiče, myslela jsem si naivně. Jenže to jsem se náramně spletla. Zastavili jsme u nádherné luxusní vily. Dům i zahrada vypadaly naprosto dokonale. A mě začalo pomalu docházet, jací asi budou její majitelé. Dokonalí stejně jako jejich luxusní trávník? Odhadla jsem to docela přesně. Přivítali mě sice s širokým úsměvem, ale cítila jsem, že to není úplně upřímné. Navíc jsem si nemohla nevšimnout, jak mě jeho máma sjela pohledem od hlavy až k patě. A její výraz mluvil za vše. Tvářila se asi tak, jako kdybych přišla na audienci s královnou v teplákách. Jen co jsem usedla do obrovské kožené sedačky, čekala mě vlna ponižujících otázek. Co vlastně že to dělám? A proč nemám tu vysokou? A jaké cíle mám v životě? Myslím, že při výslechu kriminální policie by mi bylo určitě lépe. Slzy jsem měla na krajíčku a přála si jediné - co nejdřív se dostat z tohohle domu hrůzy.
Slečna dokonalá
Nakonec jsem to nevydržela a odešla to rozdýchat na záchod. Nechápala jsem, jak v tomhle Honza mohl vyrůstat a přitom zůstat tak normální. Cestou na toaletu jsem si na chodbě všimla několika fotek. Na některých z nich byl Honza s nějakou pohlednou brunetkou. Musela jsem uznat, že jim to spolu slušelo. Logicky mě napadlo, že to bude nejspíš sestra. Pak mi ale došlo, že o žádné nikdy nemluvil a hlavně jejich objetí nevypadalo zrovna sourozenecky.
A tak mi to nedalo a Honzy se na neznámou slečnu zeptala. Ten byl mou otázkou doslova zaskočen a začal něco koktat. V tom se do toho vložila jeho maminka. "To je Simonka. Honzíkova velká láska. Jen byl hlupák a nechal ji odjet do zahraničí... " A pak si našel tebe, ty chudinko. Jako bych četla její další už nevyřčené myšlenky. Honza se snažil rychle změnit téma, ale mně bylo z toho všeho zle. Takže je tu ve hře ještě nějaká Simonka? Nejspíš slečna dokonalá a skvělá partie? Zatímco já jsem nějaká nouzovka, co jen vyplňuje čas, než se nám madam vrátí? Nemohla jsem uvěřit, že se mnou Honza hraje takovou nechutnou hru.
Nedokázala jsem se bránit
Cestu zpátky domů jsem probrečela. Cítila jsem vztek, lítost i beznaděj. Honza mě ale celé dvě hodiny cesty přesvědčoval, že Simona už je pro něj dávno minulost. A že to byla ona, která ho jen sprostě využila a opustila. A z řečí rodičů si prý nemám nic dělat, že se to brzy podá. Jen co mě blíž poznají. Ale já tušila, že tohle se nejspíš nikdy nestane. I při dalších setkáních jsem totiž pochopila, že úspěšná manažerka Simonka, která si sice už žije svůj život někde za velkou louží, je pro ně ideální ženou pro jejich syna. Já zkrátka do jejich dokonalého života nezapadám. Skoro v každém našem rozhovoru padlo její jméno. Simonka dělala tohle, uměla a dokázalo tamto... Jak já tu holku začala nenávidět! Připadala jsem si tak poníženě a chtěla jsem jim říct, že je to vážně trapné mi ji takhle pořád dokola předhazovat. Ale nedokázala jsem to. Marně jsem hledala pomoc aspoň u Honzy, ale ten jen opět vše zamluvil.
Nevzdávám to
Bohužel i po poslední návštěvě jsem byla tak vytočená z jejich chování a naštvaná na Honzovu zbabělost, že jsem byla rozhodnutá vše skončit. Ale když jsem vychladla, došlo mi, že to nedokážu, že na to Honzu moc miluju, a tak jsem se rozhodla nevzdat se a bojovat. Možná jsem naivní, ale doufám, že jim časem opravdu dojde, že nejsem žádná chudinka. Že i když nejspíš nikdy nebudu mít vysokoškolský diplom a nebudu ovládat tři světové jazyky a několik sportů, zvládám zas jiné věci. A hlavně to s jejich synem myslím opravdu vážně. A on se mnou nejspíš taky - vždyť už se mi týden na prsteníčku blyští krásný šperk. Zatím je sice jen zásnubní, ale snad brzy se dočkám velkého dne... Jen mě trochu děsí, co na tuhle úžasnou novinu řeknou budoucí tchán a tchyně.
Hanka, 27 let
Jestli jste i vy zažili nějaký silný příběh a chcete se o něj podělit s ostatními čtenářkami, napište nám na fejkova@mf.cz a my jej rádi publikujeme.