O paní Mojžíšové a její „metodě první volby“
"A teď vám budu dávat otázky a vy se místo odpovědí budete hlásit. Kdo má bolesti v zádech? Kdo má bolesti hlavy? Kdo má bolestivou menstruaci? Kdo nemá žádné nebo téměř žádné prožitky při styku?"
Ruce pacientek se postupně zvedají nad hlavu. Tazatelka je očima sčítá a pak pokračuje:"Teď si to ještě neuvědomujete, ale až se vás za měsíc budu, kočky, ptát, jestli se to změnilo, tak mi samozřejmě řeknete, že strašně moc. A já vám teď vysvětlím proč."
Takto prostě a jednoduše mluvila se "svými kočkami" pacientkami obdivovaná a lékaři-gynekology proklínaná paní Ludmila Mojžíšová. Rehabilitační pracovnice, která svým objevem metody svalového cvičení dokázala dosud nemožné - odstranit některé druhy funkční sterility žen a uvolnit svalové spazmy v oblasti páteře a pánevního dna. Jako rehabilitační pracovnice Fakulty tělesné výchovy a sportu pracovala léta se sportovci, kterým pečovala o přetížené a unavené svaly. Čas od času jsem zaslechla také od některého z kolegů, televizních kameramanů, že si jde k paní Mojžíšové nechat srovnat páteř. Začalo se proslýchat o jejích úspěších s neplodnými ženami, jež zbavuje nejen bolestivých dní v měsíci, ale často i sterility.
Odhodlávala jsem se k návštěvě u ní tak dlouho, až jsem se svým záměrem svěřila jednomu tehdejšímu kolegovi. Pobaveně mi odpověděl:" Ty chceš jít k té šarlatánce?" Jeho slova mě natolik popudila, že jsem vzápětí zvedla telefon a zavolala do Tyršova domu. Sdělila jsem paní Mojžíšové, že bych o ní ráda natočila televizní dokument. Znavená zřejmě útoky proti své osobě, začala mi můj záměr rozmlouvat. Vymlouvala se, že nemá na nic čas, že má moc práce, že musí školit a dělat kartotéku, ale nakonec jsem dosáhla příslibu, že si to ještě rozmyslí.
Jednoho dne mi sama zavolala. Byla rozčilená: "Představte si, včera jsem v televizi slyšela nějakýho gyndoše ze Slovenska, který tvrdil, že on jediný v republice pracuje metodou paní Mojžíšové. Už toho mám plný zuby, už nevím, jak se bránit. Víte co, kočko, já s vámi ten film udělám." A tak jsme se začaly scházet a společně připravovat materiál pro budoucí film o paní Ludmile Mojžíšové.
Najít její pracoviště v labyrintu chodeb Tyršova domu nebylo tak jednoduché. Naštěstí jí tady na fakultě téměř všichni fandili, a tak mě ochotně zavedli až nahoru k půdě do nevelké místnosti, která byla jejím "královstvím".
"Jak to všechno začalo? Před pár lety ke mně přišla jedna paní profesorka z gymnázia nedaleko odtud, z Hellichovky. Bylo jí tehdy 36 let a měla problémy s otěhotněním. Říkala, že trpí bolestmi hlavy a bolestmi při menstruaci. Prý už 15 let ji manžel vozí vždy téměř v bezvědomí po gynekologiích. Při posledním vyšetření jí řekli, že už to do přechodu musí vydržet...
Za čtyři měsíce poté, co jsem ji srovnala, mi přišla říct, že už se cítí jako normální ženská, a tak prý se s mužem dohodli, že si adoptují dítě. Nevím, co mě to popadlo, prostě jsem si řekla: regenerace svalů a tkání trvá tři až šest měsíců, čtyři už má za sebou, to by mělo vyjít! Přemluvila jsem ji, ať s adopcí ještě počká.
Přesně za šest měsíců přišla s kyticí a sdělila mi, že je čtyři měsíce těhotná. Narodil se jí syn. V šestinedělí přišla znovu do jiného stavu a hned měla holku, takže obě děti zvládla do čtyřicítky. Její syn je dnes moje nejstarší dítě, které jsem přivedla na svět pomocí sestavy "směšných cviků".
O autorce:
Ludmila Mojžíšová se narodila 25.10.1932 v Užhorodě. Absolvovala střední zdravotní školu a po ukončení studia pracovala jako sestra na transfúzní stanici v Pardubicích. V roce 1955 začala působit na FTVS UK v Praze nejprve jako zdravotní sestra ve Výzkumném ústavu tělovýchovy, později jako asistentka oddělení rehabilitace na katedře tělovýchovného školství a zdravotní tělesné výchovy.
Její celoživotní systematická práce v oblasti léčebné rehabilitace vyústila ve vyvinutí úspěšné rehabilitační metody na odstraňování některých druhů ženské i mužské sterility. Významná byla také její činnost v oblasti sportu. Zejména v letech 1978 až 1988 nechyběla na významných evropských a světových soutěžích, včetně olympijských her.
Její tvůrčí činnost zastavila těžká choroba, která jí znemožnila dokončení dalších započatých prací.
Ukázka z knihy:
„Cvičit začněte co nejdřív!
Dnešní člověk má mnoho důvodů, proč ho může bolet a také často bolí v zádech. Obecně lze říci, a vědecký svět se na této tezi sjednotil zhruba před dvaceti lety, že nejčastější příčinou bolestí v zádech je muskulární dysbalance, tedy česky, svalová nerovnováha. I českému překladu nemusí každý hned porozumět -- a tak je to v lidském těle se vším. Je příliš složité, příliš záhadné, ale na druhé straně pracuje a slouží každému z nás, je schopno odolávat nezdravé výživě, škodlivým zvykům a návykům, drogám dneška, které nelze redukovat jen na cigarety, alkohol, návykové látky, ale musíme k nim přičíst i kvanta pilulek, které lidé konzumují po kilech a také všechna ta plnidla a konzervovadla a tužidla a barvy a já nevím, co ještě, která se přidávají do dnešních potravin.
Tělesná schránka se musí každodenně vyrovnávat nejen s tím náhlým množstvím umělých potravinových doplňků, které postupně začaly pronikat do potravinářského průmyslu někdy v polovině minulého století, tedy z pohledu evoluce lidstva velmi nedávno, a zaplavují naše trhy stále více a více, ale lidské tělo je vystaveno i neustálému hluku, lomozu, rámusu, řevu, pískotu a rachotu -- to působí nejen postupné snižování ostrosti našeho sluchu, a mnohdy vede i k jeho ztrátě, ale odráží se i na lidské psychice nervozitou, podrážděností, nespavostí, ztrátou koncentrace, snížením sexuální apetence i libida, ubírá člověku chuti do života a přináší choroby, bolesti a problémy. Hlučnost je důvodem i zvýšeného svalového napětí! Naše svaly jsou tak neustále zbytečně v napětí, i když žádnou činnost nevykonávají. Hluk škodí i svalům!
A to ještě nepřišla řeč na minimalizaci denního pohybu, fyzické zátěže, kterou dnešní lidé vlastně ani nevnímají jako nedostatečnou. Naopak, již i malé děti jsou unavené, ,,otrávené", unuděné, sedí hodiny a hodiny ve školních lavicích, doma pak u televizních obrazovek a počítačů, na kterých hrají donekonečna stupidní hry. Lidé pracující již málokdy vykonávají těžkou fyzickou práci, snad statickou s jednostranným zatížením, opakovanou, bez pohybové kompenzace, ubíjející psychicky, ale hlavně zatěžující pohybový aparát mnohdy víc než těžká fyzická práce v dolech nebo v zemědělství. ,,Sedentary population", sedící populace, tak nezvali američtí vědci lidské pokolení konce 20. století. Nesedíme jenom v práci, ale unaveni z celodenního sezení u PC z práce ,,přesedáme" doma zase k počítačům a televizorům, nejezdíme na kole, ostatně dýchat ve městech výfukové plyny aut je snad i horší než jezdit autem, popojíždíme autobusy, trolejbusy, jezdícími schody a chodníky, z výtahu přímo do auta, z auta přímo do výtahu a už sedíme ve své kanceláři. A zase opačně večer domů, do svého bytečku ke své televizi. Chodit pěšky je ,,zastaralé" a mnohdy ve městech i hodně nebezpečné. Večer pak člověk již nenachází sílu na nic jiného než se svalit k té televizi, říkají moji pacienti. Začarovaný kruh!
Je nezbytné si uvědomit, i když málokdo o tom přemýšlí, že jsme zatím poslední vývojový typ primátů. Těch, kteří se na naší planetě objevili před 55 miliony let, v době třetihor v eocénu. Kdo by na to vzpomínal, vždyť i při sebevětší snaze, tohle si ,,vzpomenout" nemůžeme. Ale poučit se ano!! To bychom měli! Náš duch i naše inteligence dokážou usuzovat na správné a vyvozovat ze všech těch vědeckých poznatků závěry.
V příznivých klimatických dobách třetihor, zhruba před 30 miliony let začal vývoj lidoopů. Nejstarší náš „lidský“ předek je pak Ramapitecus, jehož fosilie byly nalezeny ve střední Africe a Indii. Žil před 14--12 miliony let. Před 2,5--1 milionem let pokračuje vývoj Australopiteka. Ale ani 200 tisíc let nazpátek, kdy naší planetu obývají Homo habilis, člověk zručný a Homo erectus, člověk vzpřímený, si asi mnohý z nás nepředstaví. Před 100 až 35 tisíci lety ,,přichází" neandrtálec, Homo sapiens, člověk rozumný.
Já si ho představuju jako už pěkného chlapa, urostlého, svalnatého, s instinkty přírody, ale již s lidskou duší, uctívajícího přírodu, své předky, jak ukazují nálezy hrobů, s uměleckými sklony, schopného vyrábět nástroje, tedy myslícího člověka (kdybych byla muž, jistě bych si představovala neandrtálskou ženu).
Ale ještě stovky a stovky let trvalo, než jsme my lidé začali uskutečňovat ,,průmyslovou revoluci". Historici ji datují do let 1750--1850. Tam někde, ve století páry, která poprvé nahradila práci lidských, eventuálně zvířecích svalů, tam lze vystopovat dnešní ,,bídu" celého toho svalového aparátu, který nás drží pohromadě, protože lidské tělo není ,,v kupě" jen díky kůži. Je to svalový korzet, který udržuje naše postavení při chůzi, stoji, sedu, při práci.
Jsem ráda, že laskavý čtenář již pochopil, proč jsem začala své pojednání tak zeširoka, před miliony a miliony let. Chtěla jsem ukázat, že celou tu dlouhou řadu let vývoje lidského tvora to byl pohyb a jen pohyb, který spolu s lidskou duší a inteligencí dokázal člověka živit, tvořit, dokázal, že člověk kultivoval sebe i své okolí. Je samozřejmě otázkou, kam až všechen ten současný pokrok a industrializace a globalizace spěje. Skoro se zdá, jako by s ubývajícím pohybem Homo sapiens, ubývalo lidstvu i rozumu, a tak pokračoval vývoj k Homo nonsapiens, člověku nerozumnému.
Od doby prvních parních strojů ještě neuplynulo mnoho let, pro jiného to může být samozřejmě již dávná historie. Já se k ní přece ještě vracím, vždyť vzpomeňte, ještě na začátku minulého století nejezdila auta, i když automobilový vývoj šel rychle vpřed, lidé neměli kola, natož autobusy, ano, první vlak jel s velikou slávou, ale byly tu jen povozy a kočáry a hlavně nohy, které musely chodit. Ženy praly na valše a máchat se chodilo do potoka. Domy, ty první mnohapatrové se stavěly bez výtahů, vždyť člověk má nohy!! Mohli bychom pokračovat a pokračovat ve vypočítávání ,,pokroku", který dospěl do dnešní doby televizí a videa a domácího kina a počítačů a mobilů a automatických linek a praček i se sušičkami a myček nádobí a supermarketů a automatů a rychlovlaků a letadlové dopravy a vesmírných sond a ucpaných dálnic a katastrof na nich, však dnešní svět všichni znáte. Žijeme ten život začátku 21. století!! Přestali jsme už dávno lézt po stromech (to je mimochodem velmi zdravý pohyb), nejen proto, že již nejsme děti, ostatně,dnešní děti beztak nemají již mnoho příležitostí lézt po stromech, ale i proto, že už dávno nejsme lidoopi. Nejsme ani sběrači, potravu obstaráváme v hyper a supermarketech, nešlapeme po rodné zemi svými chodidly, nehýbeme se. Ale miliony a miliony let před tím ano! A v tom je ten největší problém! Naše těla nejsou připravena na nepohyb! Po stovkách a stovkách století lidé ,,usedli" na zadek.
Ke všem těm výše jmenovaným fenoménům doby musíme samozřejmě přidat oteplování planety, způsobené zvětšováním ozonové díry, znečištěné životní prostředí, rychlé životní tempo, nedostatek kontaktu s přírodou a postupné přelidňování planety. O každém naznačeném problému jsme všichni už hodně slyšeli. Ne všechno a právě v tuto chvíli můžeme či umíme vyřešit. Ani jako společnost, ani jako jedinci. Mnohé rizikové faktory našeho života však lze odstranit tady a hned. Přestat kouřit, rozumnou výživou snižovat nadváhu a vysoký cholesterol a začít se hýbat!
Zvláštní je, že když takové zásadní rozhodnutí člověk udělá, s dobrým pocitem, že už toho bylo dost s tím povalováním, většinou nezvolí vhodnou pohybovou aktivitu. My, odborníci v oboru fyzioterapie, známe tyhle náhlé pokusy začít cvičit. Doba je už taková, že totiž každého nejdříve napadne posilovna. Nic proti posilovnám, ale jestliže člověk pravidelně a systematicky necvičil déle než tři měsíce, musí nejprve nejméně dva měsíce, lépe tři měsíce protahovat zkrácené svaly, než začne s posilováním. Alespoň to říkají vědecké výzkumy a praxe to jen potvrzuje. Žena, která naposledy cvičila na základní škole, potom absolvovala mateřskou dovolenou první a možná i druhou, nastoupí do práce ve třiceti letech, u počítače začnou záhy problémy se zády a krční páteří. Kolegyně chodí do posilovny a tak hurá!, začne i tato žena ,,něco pro sebe dělat". Vše končí brzy pracovní neschopností a týdny strávenými na rehabilitacích. Stejně tak muži, unaveni statickou pracovní zátěží, rozhodnou-li se pro cvičení, volí nejčastěji posilovnu. A tam se to všechno pak ještě zhoršilo, hlásí později na rehabilitačních odděleních.“
Zájemkyně i zájemci si mohou knihu objednat na e-mailu sluzba.ctenarum@iz.cz nebo na telefonu 321 620 150.