Problémy porodu

1. 6. 2000
Když jsem se během těhotenství chystala na porod, myslela jsem si, že o tom celkem nemám žádné iluze. Jednak jsem toho spoustu přečetla, chodila jsem na předporodní kurs, ale také jsem to trochu znala z té druhé stránky, protože jsem absolvovala státnici z porodnictví a sama jsem při praxi porod odvedla.

Problémy porodu

Když jsem se během těhotenství chystala na porod, myslela jsem si, že o tom celkem nemám žádné iluze. Jednak jsem toho spoustu přečetla, chodila jsem na předporodní kurs, ale také jsem to trochu znala z té druhé stránky, protože jsem absolvovala státnici z porodnictví a sama jsem při praxi porod odvedla. Neměla jsem strach, řečem o "hrůzách" porodu v liberecké porodnici, kterými nás obšňastňovaly druhorodičky na předporodním cvičení, jsem nevěřila, protože v porodnici, kde jsem byla na praxi, probíhaly porody v klidu a pohodě. Těšila jsem se, že miminko konečně i uvidím a byla jsem přesvědčená, že všechno proběhne v pohodě, přiměřeně rychle, že většinu času strávím doma a tak dále. Leč - jak říká jedna moje kamarádka - ženy míní, děti mění.
Jednoho večera jsem začala mít podezření, že mi pomalu odtéká plodová voda ( dlouho jsem si nebyla jistá , protože mi všichni tvrdili, že to určitě poznám) a začala jsem mít asi po 3/4 hodině kontrakce. Tak jsme se asi v devět večer vydali do porodnice. Jestli to byla voda nebo ne, ani nevím. Jednou vyšel sestřičkám test pozitivní, jednou ne. Ale nechali si mě tam, stejně už to bylo asi týden "po termínu". Už přes noc mi nedali moc napít a pokoj na 1. době byl dost přetopený. Ráno paní doktorka rozhodla, že porod vyvolají. Nedostala jsem už ani snídani, ani pít. Zavolali mého muže, dostala jsem oxytocin, protože se porod nerozběhl sám, a začali jsme poctivě pochodovat. V sále, do kterého mě dali, byla dost zima (byl rohový,kde se to dá předpokládat a přitom další dva sály byly prázdné...) a já jsem měla jen "anděla", ale když jsem si stěžovala sestřičce, řekla mi jen, že to asi ještě nemám "pořádný bolesti", že pak už mi zima nebude.To mě tedy moc nepodpořilo, ale stále jsem věřila, že to budu mít aspoň rychle za sebou. Jenže jsme pochodovali několik hodin a pořád se nic nedělo. Napít jsem skoro nedostávala,jenom po troškách, že "se po tom zvrací", oxytocin jsem z valné většiny taky dostávala jen z pumpy. Pouze jednou, když jsem dostala infuzi, ji pustila sestřička tak rychle, že jsem měla stahy po minutě, přestože jsem pořád byla otevřená jen na 2 cm. Než muž někoho sehnal, infuze stihla vykapat. V pět hodin odpoledne už jsem skoro omdlévala z hladu a žízně (už jsem skoro 24 hodin nejedla a pila minimálně), taky proto, že jsme se opravdu poctivě snažili chodit a stahy po oxytocinu byly poměrně bolestivé. Až teprve když jsem prosila aspoň o oslazený čaj , tak někoho napadlo dát mi infuzi glukózy. (Posléze i večeři, ale byla bohužel suchá bublanina, ke které jsem dostala jen asi deci čaje). Pak poslali muže domů, mě dali injekci,aň prý si odpočinu, ale já po ní konečně začala mít sama kontrakce, a kromě toho do pokoje,kde jsem byla, přišly další dvě paní a přímo naproti rodila další, která hrozně křičela a sestřičky nám odmítaly nechat zavřené dveře, takže ani ten odpočinek nestál za moc.
Asi v deset večer sestřička zjistila, že jsem se konečně začala otvírat, takže znovu poslali pro muže, kolem druhé jsem začala tlačit a pak přišel další krizový moment. Zpočátku jsem tlačila jen s nohama opřenýma o stůl a v polosedě. Ta poloha mi celkem vyhovovala a měla jsem pocit, že to tak půjde dobře. Pak ale najednou sestřička sklopila stůl a řekla, že si můžu nohy buď držet sama přitažené k břichu ( o kteréžto poloze jsme se učili, že už se dávno nepoužívá a kromě toho, po celém dni pochodování už jsem nebyla schopná nohy ani zvednout) anebo si dát nohy do "klasické" polohy. To bylo pro mě maximálně nepohodlné, stůl a opěrky jaksi rozviklané, leželo se mi špatně a jsem přesvědčená, , že kvůli této poloze se mi začaly zpomalovat,zkracovat a slábnout kontrakce, takže 2. doba trvala zbytečně dlouho , sestřičky mi musely tlačit na břicho, tlačila jsem ke konci snad úplně bez kontrakcí atd. Přitom vím, že se v této porodnici běžně rodí jen s nohama opřenýma, proto jsem s nastalou situací ani nepočítala.
Asi v 7 ráno na oddělení jsem konečně dostala napít a těšila se na miminko. V 9 hodit přišla dětská sestra a řekla, že mi malou za chvíli donese. Z chvíle byla hodina, dvě, pak jsem si zavolala sestru z oddělení, ta slíbila, že se zeptá, a za další hodinu, když jsem zase "otravovala", mi řekla, že" asi mají dětský sestry nějakou práci a že je přece nemůže honit". To už jsem měla opravdu strach, že se něco stalo. Nebudu to protahovat, přinesla mi ji až další směna o půl třetí, 12 hodin po porodu. Prý na mně nějak " zapomněly".
Ještě se stala jedna drobnost,kterou jsem nepochopila. V den po porodu se sice sestřičky staraly, abych se neposkládala, když jsem šla do sprchy nebo na záchod (a po pravdě jsem k tomu neměla daleko), ale když za mnou přišel muž mimo jedinou návštěvní hodinu (nemohl se uvolnit z práce), musela jsem za ním šlapat dvě patra tam a zpět (nebyl tam výtah), takže ani nemohl vidět miminko. Přitom v další dny nás buď nechaly těch deset minut na chodbě nebo se zeptaly paní na mém pokoji, zda by jí mužova návštěva nevadila. Proč to nešlo první den, kdy jsem to nejvíc potřebovala, nevím. Dále už všechno probíhalo v pohodě a na péči sestřiček ani doktorů si nemůžu stěžovat. Obzvlášň dětské sestřičky byly velmi trpělivé a všechno ochotně vysvětlovaly. I na porodním sále se ke mně většina chovala hezky, bohužel se tam odehrály momenty, které zrovna mně hodně vadily.
Takto proběhl můj porod v liberecké porodnici, alespoň jak jsem to cítila já. Podle vyprávění mých kamarádek to není moc neobvyklý příběh. Ony říkají, že podle zkazek o této porodnici to čekaly ještě mnohem horší, takže to nakonec pro ně nebylo tak hrozné, ale asi polovina z nich prohlásila, že kdyby situace dovolila, radši si zaplatí další porod třeba v Centru aktivního porodu, nebo pojedou rodit jinam, do porodnice, která se více řídí potřebami a pocity rodiček.
Hodně se jich také trochu bojí "ozvat" (i já), v obavě, aby jim to třeba příště liberečtí porodníci "nespočítali". Když jsem se po nějaké době odvážila o tom hovořit se svým lékařem, v podstatě se mnou souhlasil a prohlásil, že o těchto problémech ví a snažil se mi také vysvětlit , proč se asi některé věci děly tak jak se děly. Jen nevím, jestli na mně taky nekoukal jako na hysterku, která si nemá co stěžovat. Mám přece nakonec krásné a zdravé miminko.
Co dodat ? Mám pocit, že ve všech dobách a kulturách byla snaha rodičce ulehčit. Já jsem nabyla docela opačného dojmu. Že jsem musela chodit "přivázaná ke kapačce" na dvou metrech tam a zpátky a nemohla jsem použít skoro žádnou naučenou úlevovou polohu (většina se odehrává na zemi), to byla asi nutnost (?) a jinak to nešlo. Ale musela mi být 18 hodin zima, musela jsem mít hlad a žízeň (skoro 36 hodin) jen proto , že je leden, že některé maminky zvrací (možná proto, že nerodí v polosedě , ale "hlavou dolů"...?) a že některý porod končí císařským řezem? Musela jediná a opakovaná "vtipná" a psychologicky "podpůrná" poznámka sester ( i lékaře) znít: "...tak to ještě nemáte pořádný bolesti."? Musel tam být úzký rozviklaný stůl, ze kterého se dalo slézt jen za cenu odřenin? (Mimochodem, na sále,kde je pohodlné polohovací lůžko, kterým se liberecká porodnice tak chlubí, bylo po ránu, i pak večer, také prázdno...) A nakonec, proč se se mnou nikdo nebavil o tom, jaká poloha by mi víc vyhovovala, stačila by jedna otázka, ale já sama neměla už sílu moc diskutovat a hádat se -"ne, takhle já rodit nebudu!" I to mi asi vadí, mám pocit, že jsem to "nezvládla", že jsem se měla víc ozývat, že moji neschopnost nakonec odneslo miminko, ale asi to v tu chvíli nešlo. A vůbec, proč by rodící žena měla ještě bojovat o něco, co by podle mého názoru mělo být samozřejmostí? I jinak mi toho nikdo moc neřekl o tom, co se mnou dělá, co mi dává za léky atd.
Ironií bylo to,že kamarádka,která rodila pár hodin po mně a "chytila" jinou směnu,takový problém vůbec neměla, asistentka se jí věnovala, nabízela různé možnosti atd.
Vím, že mnozí lékaři se na tuto problematiku už dívají jinak. Taky vím, že mě na porodním sále mohly potkat horší věci, že se mi v podstatě moc nestalo. Ale jsem přesvědčená o tom, že porodit dítě má být zážitek hezký, i když ne úplně snadný. Moc bych si přála, aby to tak u dalšího porodu bylo. Jen si po svých zkušenostech začínám připadat poněkud bez moci, jak to zařídit.

Autor: Hana K.  

Výše napsané řádky vzbuzují řadu otázek a tak nezbylo, než hledat odpovědi. A kde jinde, než tam kde moje žena rodila. Tak jsem tedy položil čtyři základní otázky panu MUDr. Janu Aulehlemu, primáři ženského oddělení Liberecké nemocnice.

Co si myslíte o věcech na které si moje žena stěžuje? Myslím tím hlad, žízeň, poloha při porodu, poznámky o bolestech atd.
Během porodu je třeba dodržovat určitá pravidla. I když zhruba v 85% končí porod normálním způsobem, je třeba počítat s možným operativním zásahem. Ty operace se provádějí samozřejmě v narkóze a pacientka by neměla být najezená. Co se týče tekutin, tak se to koriguje podle průběhu porodu a je to vázané na pití určitých, třeba iontových nápojů atd. Samozřejmě tam hraje roli čas, jak dlouho ten porod trvá, jak se to vyvíjí. Někdy ten porod běží rychle, tak tam to problém vlastně není. Horší je to v situaci, kdy buď ten porod trvá sám od sebe dlouho, nebo když se jedná o indukci tj. vlastně o vyvolání porodu, kdy je nutno dodávat tekutiny buď přímo, nebo v kapačkách. Jak už bylo jednou řečeno, je to tedy vázáno na to, že u porodu nelze nikdy vyloučit možnost komplikací a operativního zákroku, kdy je nutno, aby rodička nebyla najezená.
Co se týče polohy při porodu. My se snažíme již dlouhou dobu, aby pacientka mohla využít v daných prostorách to, co je k dispozici, tzn. balóny, žíněnky a jiné pomůcky, což jsou věci, které usnadňují porod. Pravda je ta, že záleží vždy na dvou věcech. Jednak samozřejmě na tom, jak dalece je ta maminka sama informovaná: co sama ví, nebo co si sama přeje, co si přečetla, nebo získala v kurzech. A druhá věc je samozřejmě ta, co jí konkrétního nabídne porodní asistentka, která je s maminkou na sále. Já si myslím, že z hlediska celkového přístupu je tu snaha maminkám nabízet všechno, co je k dispozici. Samozřejmě je to vždycky o tom, kdo z těch pracovníků tam je, jaká je jeho vlastní představa o porodu a může se samozřejmě stát, že pokud vidí, že ta maminka sama třeba nemá ani konkrétní představu, tak záleží potom na tom, jestli jí to nabízí, jestli ji podpoří v tom, aby zkusila něco jiného, nebo jestli to probíhá víceméně pasivně. Z hlediska nějakých závazných pravidel je obecná podpora spíše širším možnostem. Není to nijak omezené, není nikde žádný zákaz.Takže ten problém, myslím si, je daný tím, jak se sejde ta konkrétní maminka s personálem.

Tento porod probíhal před rokem. Porodnice se přestěhovala. Co se od té doby změnilo?
Samozřejmě je to hodně o vybavení, o prostorách atd. My si myslíme, že současná situace, kdy je ta porodnice přestěhovaná, byň je to na přechodnou dobu, je lepší než ta předchozí. Podmínky tam mají řadu zlepšení a řekl bych,že pro maminky je to tam docela příjemné. Z hlediska předchozí situace bych to hodnotil jako jednoznačné zlepšení. Rekonstrukce staré porodnice je v plném proudu a termíny jsou krátké. V definitivní podobě je porodnice koncipována tak, aby umožnila, nejenom matce, ale i jejímu doprovodu, strávit ten porod, pokud možno, co nejlépe a taky samozřejmě podle jejích představ.

Jaký máte názor na alternativní polohy při porodu?
Ty možnosti, o kterých jsme doposud mluvili, se týkají první doby, tzn. do zániku branky, čili jinými slovy až těsně před finále. Takže poslední fáze, tzn. samotný porod, se odehrává v 90% v klasické poloze. Tam jsou možné určité rozdíly. Snažíme se, aby maminky neměly nohy fixované, aby mohly s nimi pohybovat, taky aby mohly tu polohu nějak obměňovat, protože to trvá řádově půl hodiny. To, co se tady ptáte, ten porod až do konečné fáze, čili až do vypuzení toho plodu na boku asi není problém, ale ve dřepu, to se dělá vysloveně jenom zcela vynímečně. V době, kdy je pacientka sama natolik dobře informovaná, že si to přeje. Ale je to vynímečné. Jak už bylo řečeno, v 90% procentech je ta poloha v klasickém provedení, nebo na boku to taky není žádný problém, ale ostatní polohy jsou zcela vynímečné a jenom na výslovné přání maminky.

Poslední otázka. Já u toho porodu byl jako úplný laik a byl jsem z toho vyděšen ze všech nejvíc. Ale pamatuji se, že v té konečné fázi žena už opravdu nemá na nějakou komunikaci. Je možné nějak zajistit, dejme tomu přes toho manžela, náhradní komunikaci?
To je věc, která přímo souvisí s přípravou na porod. Třeba konkrétně, tady v Liberci funguje ta příprava na několika místech. Podstata věci je stejná, liší se jen v detailech. Jsou to aktivity, které probíhají částečně ve spolupráci s nemocnicí, částečně na soukromé bázi. Určitě je velká výhoda, když ta paní, a pokud možno s partnerem, ten kurz absolvují. Ty kurzy nejsou nijak komplikované, nebo časově náročné, ale určitě je to velká výhoda oproti tomu, kdy není vůbec žádná zkušenost a navíc rodí poprvé. Samozřejmě není to propláceno pojišňovnou, ale ty poplatky nejsou nijak veliké a myslíme si, že se to zcela jistě vyplatí.

Autor: Tomáš Neuman 

Témata článku:   

Přečtěte si také

Horoskopy

V úterý budou Býci přecitlivělí a nenajdou v sobě klid. Na programu budou výbušnost a neklid v duši. Poslední dobou jsou přecitlivělí a mají pocit, že není nikdo na jejich straně. Měli by…

Nejčtenější články

Doporučujeme