Roli osamělých vlků, kteří si se vším dokáží sami poradit, přijímá v krizových situacích převážná většina mužů. Posledními osobami, na něž by se obrátili s prosbou o pomoc nebo přispění, jsou obvykle jejich životní partnerky.
Vyplývá to z průzkumu, jejž na zakázku časopisu Freundin uskutečnil mezi 1015 zástupci obou pohlaví ve věku od osmnácti do šedesáti let hamburský Gewis-Institut. Dva ze tří mužů (65 procent) přiznali, že se svými problémy se nejraději pokoušejí vyrovnat sami. Za hlavní, jež nejvíce narušují jejich ego, považuje 70 procent dotázaných potíže spjaté s profesionalitou a zaměstnáním. Pokud se rozhodnou vůbec s někým poradit, zvolí si k tomu pouze muže. Takříkajíc za kotvu v rozbouřené krizi považuje blízkého přítele 48 procent respondentů, k partnerce se uchyluje pouze osm procent.
Ženy si přitom jasně uvědomují, že se slovy útěchy u partnerů spíš narazí. Většinou o ně vůbec nestojí. Pouze pět procent příslušnic něžnějšího pohlaví se domnívá, že by měly být ústředním záchytným bodem pro své protějšky, které něco sužuje. Jejich trápení dokáže 69 procent z nich poměrně brzo a rychle odhalit. Muži, kteří jsou běžně skoupější na slovo, se v takových případech stávají ještě zamlklejšími, popřípadě přestávají komunikovat vůbec.
Navíc se brání dát najevo slabost a lítost. Slzy na mužné tváři jsou podle nich známkou změkčilosti nebo zbabělosti, a tudíž tabu. Jenom 16 procent pánů tvorstva a 47 procent jejich lepších poloviček věří, že hodnotu pravého chlapa pláč nijak nesnižuje. Může však při nadměrných ženských těšitelských snahách vyvolat nebezpečnou reakci opečovávaných mužů, kteří se k podobným praktikám pak stavějí spíš odmítavě.
Návod, jak tomu zabránit, připojil k výsledkům ankety terapeut Peter Thiel. Nejlepší ženskou strategií je projevit zájem a pozorně vše vyslechnout. V žádném případě se nesnažit dávat rady. Zato však ubezpečit partnera o tom, že neochvějně stojí po jeho boku a poskytne mu veškerou podporu. (Plus)