Proč jsou na sebe ženy zlé?

Proč jsou na sebe ženy zlé?

Už jen proto, že stále existuje „skleněný strop“, nebo proto, že „holky mají táhnout za jeden provaz“, je minimálně zvláštní, že (některé) ženy jsou pro jiné ženy těmi nejhoršími soupeři. Proč si ženy na jednu stranu umí pomáhat doslova až za hrob, a jindy ten samý hrob umí tak dobře vykopat?

Pokud budeme hned takhle zkraje generalizovat, mužské vztahy se hrají podle pravidel, byť někdy pěkně ostrých - vítězí silnější a k dosažení cíle se mohou používat jakékoli zbraně.

V kariéře si muži jdou nekompromisně po krku, čekají na chybu druhého a podpory se od druhého muže dočkají snad jen ve chvíli, kdy si navzájem mohou zachránit život -nebo si mohou být prospěšní, ale také navzájem. Mužská pomoc druhému je aktuální pouze v případě, že pro oba může zajistit takzvanou win-win situation, tedy že oba posune výš, nebo aspoň blíž k cíli.

Naopak ženy ve vztazích jsou obvykle dokonalými týmovými hráčkami. Pokud je nastaven jasný cíl, ženy se k němu doberou společnými silami, dohodou založenou na tom, že ta umí tohle a ta zas to. Nejen v pracovním prostředí jsme schopny si rozdělit úkoly, reflektujeme své schopnosti i slabosti a vítězstvím je pro nás moment, kdy je dílo hotovo. A moc nehledíme na to, jestli jsme náhodou nemohly některou předběhnout.

Ponechme teď stranou všechny ty archetypální zkratky typu kdo zabije mamuta dřív, ten si ho nese domů. I ženy jsou proklatě soutěživá stvoření a prahnou po pochvale, byť by jí měl být jen pocit, že ony to zvládly dřív/rychleji/lépe. Jde o jeden zvláštní rozpor: muži si jdou sice po krku, ale pak se sejdou u jednoho piva. Ženy se společnými silami doberou k cíli - a u kafe se navzájem pomluví. Proč?

Všechny to musíme mít stejně těžké. Jinak běda!

Asi většina z nás chodí do práce z praktických důvodů - zkrátka potřebujeme vydělávat peníze. Když máme práci, která nás baví a kterou jsme třeba i vystudovaly, což rozhodně není pravidlo, jsme na cestě ke štěstí za polovinou. A když se k tomu všemu ještě sejdeme s kolegyněmi, se kterými si lidsky sedíme, není už moc co řešit.

Spory ovšem dokážou vyvolat i zdánlivé maličkosti - jakkoli nazývat bohatství maličkostí zní maličko nepatřičně. Ač se srdnatě bráníme stádnosti a naoko prezentujeme lásku k lidským odlišnostem, právě majetek může být a nejčastěji i bývá jablkem sváru. Firmy své zaměstnance rozhodně nijak nepřeplácejí a společnost tmelí i takové drobnosti, jako že všichni bojujeme s napjatým rozpočtem a před výplatou už čekáme na onen slavný den D.

Právě bohatství podle psychologů dodává kromě známých věcí lidem i klid - a rozhodně sílu. A k otázce „proč ona to má jednoduché, a já ne?“ je pak už jen kousek. Jedu pak upouštíme nenápadně, o to však vytrvaleji. A stačí k nim konstatování o tom, co si už nemůžete dovolit, kam byste nikdy nešla jíst nebo jedůvka nad jiné, „to já bych za kabelku nikdy dát nemohla“.

Nejde o to, abychom byly každou minutu přející, to by ani nebylo normální. Je ovšem mnohem zdravější, a nejen pro duši, smířit se s tím, že jedna to má v tomto ohledu snazší než druhá. Doby, kdy jsme všechny byly stejně bohaté, respektive stejně chudé podle platových tabulek našeho státního podniku jsou díky bohu pryč.

Nebudeš lepší

Zdrojem nelásky se hlavně na pracovištích může stát i naprosto odlišný přístup k práci. Postavme si na jednu stranu profesionální prokrastinátorku -a na druhou puntičkářku. Ta jedna s čistým svědomím stráví šest hodin ze své pracovní doby na Facebooku, koordinováním chův, dlouhými obědy nebo třeba sledováním zpravodajských serverů. V naprosté mánii pak za dvě hodiny, ale častěji i po pracovní době, musí stíhat to, co ostatní dělají celý den -a bez mánie.

Nechte si od cesty štiplavé poznámky na německou organizovanost nebo francouzský polehávačský rytmus. Je to jen ve vás. Nevyčítejte žádné ženě, že je zorganizovaná, ono totiž se syndromem odškrtávání hotových úkolů taky není lehké žít. Ale nevyčítejte ani ony prokrastinační choutky. Time management je věcí každého, někdo pracuje dobře pod tlakem, jiný zase s excelovou tabulkou s pořadím důležitosti.

Ať už jste na té, či oné straně fronty, bojujete jen se strachem z vlastní nedostatečnosti. A ten je ve vaší hlavě. Kdykoli vám na jazyk naskočí nějaký ten prima koment, vzpomeňte si na to, že vy tuhle práci taky máte proto, že ji umíte - ne proto, jak ji děláte.

Nestarej se, děvenko

V extrémních případech se obyčejná neláska a jedovaté poznámky mohou proměnit až v totální vyčlenění ze společnosti. Psychologové pro tento jev mají pěkný termín - ostrakizace. Stávající „smečka“ tak například není schopna přijmout nového člena. Nekomunikuje s ním ze dvou základních důvodů -buď se obává o dobytá území a nechce se o ně dělit, nebo chce ostrakizací nad nováčkem získat totální kontrolu.

Oblíbeným tématem je třeba mluvení o třetí osobě ve chvíli, kdy ona sama je přítomna a je schopna se do diskuse zapojit - kdyby se jí ovšem někdo ptal. Představte si, že sedíte v místnosti plné nových kolegyň - a namísto toho, abyste se podělily o práci, probraly nové postupy, se nad vaší hlavou nese „to jsem ale zvědavá, jak se předvede“.

Ostrakizace funguje i jako jakýsi nátlak - podmínkou akceptování „smečkou“ může být ochota převzít úkoly, které se nikomu nechce dělat buď proto, že jsou příliš nudné, nebo proto, že jsou příliš obtížné.

Ve chvíli, kdy je ona vyčleněná vezme na sebe, zbaví původní skupinu nejen případného strachu ze selhání, ale může tak dát najevo svou poddajnost, ochotu přizpůsobit se pravidlům. Určitě existují ale i jednodušší způsoby, jak se s novým vlkem sehrát, než jej týrat vyčleněním - třeba taková racionální dohoda vůbec není špatná věc.

Buďme lepší. Je to lepší

Omlouvám se za tuhle sérii hrůzostrašných příkladů - všechny jsou, bohužel, příklady z každodenní praxe psychologů. A jistě podobné i vy sama najdete ve svém okolí. Možná je někde uvnitř vás hippie s rozevlátými vlasy a nejraději byste běhala po louce plné kvetoucích kopretin v míru se všemi. Možná jen nemáte sílu ani chuť podobné věci sama řešit, protože život je už tak dost složitý. Proč jsou vlastně na sebe někdy ženy tak hnusné?

Nemusí v tom být nutně špatný charakter, i když ani ten nemůžeme úplně vyloučit. Častěji jsou to ale přesně dvě věci, jež si po krátkém zamyšlení jistě odepře každá rozumná bytost, která nechce nakonec přijít do pekla. Je to závist - a strach. Když si pojmenujete tyhle dva nepřátele, nebudou vaše vztahy od zítřka jako lusknutím prstů úplně nebeské, ale minimálně mají šanci být lepší. A s tím se bude snáze žít i vám.

Nebojte se podpořit ženu, která už je dobrá, stejně jako se jindy nebojíte lhát těm, které dobré už nebo ještě nejsou. Radujte se, že má někdo život jednodušší, a berte to jako důkaz, že snadný život opravdu existuje. Nezahánějte do kouta ty, které neznáte, ani ty, kteří vám dosud stáli po boku, mohou vám do života přinést úlevu. Zkrátka přejte - a jistě bude i vám přáno.

Nedělám si iluze, že jsme vždycky všechny jen hodné a spořádáné a přející a chápající. Někdy se v nás ta mrcha prostě probudí a není síla, která by ji umlčela. Pro začátek se ale aspoň v momentě, kdy ji uslyšíte přicházet, snažte použít staré dobré anglické pořekadlo - zkus si obout moje boty. Ve chvíli, kdy se zcela vědomě dosadíte do situace té, již byste nejradši viděla dva metry pod zemí, budou vaše… vlastně její domnělé prohřešky vypadat téměř nevinně.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Doporučujeme

Články odjinud