Kauza Nagyová. Rathova krabice. Klausova amnestie. Ale taky Džambulka, Ornella Štiková, Agáta Hanychová – pardon – Prachařová... Jistě, všichni po večerech louskáme Kanta a posloucháme Chopinova nokturna, ale jak je možné, že v nás uvedené názvy a jména vyvolávají naprosto přesné obrazy tváří a událostí? Pravda je mnohem horší, než jste čekali!
Barevný svět bulváru, který nám v palcových titulcích a několika řádcích napsaných tou nejjednodušší češtinou vysvětlí, kdo s kým a proč, je zkrátka lákavější a chytlavější, než jsme ochotni si připustit. Od médií chceme na jedné straně objektivní a relevantní informace – a na druhé zábavu, skandály, drby, jednoduše relax v pár řádcích. Skandály mají silnou moc a přitahují pozornost čtenářů bez ohledu na vzdělání a sociální status – i když si namlouváme něco jiného.
Je to jednoduché, ve hře jsou bazální principy: touha po vzrušení, možnost nad někým se morálně povýšit, šance soudit cizí poklesky, pocítit spravedlivý hněv i škodolibou radost z cizího selhání, vychutnat si cizí trapnost nebo kajícnost... Ano, i tyto „nízké“ pudy jsou v automatické výbavě civilizovaného člověka 21. století. A nezmění na tom nic ani akademické tituly nebo kariéra společensky uznávané osobnosti. Jinými slovy: před bulvárem jsme si všichni naprosto rovni.
Markéta Žídková
28. července 2020
JE JEDNO, JAK TO JE
A co o skandálech říkají slovníky? „Slovo skandál pochází z řeckého skandalon, což znamená aféra. Tou je veřejná ostuda, jejíž příčinou je skutečné nebo domnělé chování osob nebo skupin a institucí, zpravidla výše postavených nebo autoriativních. Společnost takové chování považuje za nepřijatelné, překračující meze obvyklé tolerance nebo za nemorální či korupční. Skandály se mohou týkat jak jednání, které není v rozporu se zákony, tak i jednání, které explicitně nebo svou povahou zákon porušilo nebo je trestné.“
Je třeba si povšimnout nenápadného spojení „skutečné nebo domnělé“. I v tom je skryta ničivá moc skandálů. Pravda ve finále není podstatná, podstatné jsou naopak drby okolo, ten šťavnatý prostor pro představivost, jak by věci mohly být a proč. I v tom dokážou bulvární média sehrát fatální úlohu a přispěchat s dráždivými spekulacemi a morálními soudy, které se na rozdíl od těch právních interpretací nemusí opírat o žádnou legislativu. A aktérům skandálů mohou bez skrupulí zničit kariéru, společenské postavení i soukromí.
TOUHA PO KRVI
Co dělá skandály tak zajímavými? „Dobrý skandál musí být dráždivý, pobuřující, zábavný, uspokojující i povznášející, aby nám umožnil cítit se lepšími,“ tvrdí americká psycholožka Susan Kolodová. Podle její teorie nás totiž skandály mj. ujistí, že je nám mnohem líp v naší obyčejné existenci prosté jakýchkoli bouří a eskapád.
Pokud se ohlédneme do historie, musíme konstatovat, že „lačnost po krvi“ je stará jako lidstvo samo. Co popisovaly středověké kramářské písně? Mordy, zločiny a tragédie. Tisk umí už od dob Gutenberga využívat drama a vzrušení včetně toho sexuálního pro zvýšení pozornosti čtenářské obce. Bulvární noviny vznikly na počátku 19. století, šlo o tisk prodávaný na ulici, který nepředpokládal vyšší vzdělání a jemuž mohl rozumět každý. Byl laciný, masově přístupný, sliboval vydavatelům zisky. Máte pocit, že je to dnes jinak?
NEVĚRA. PROČ NE?
Na druhou stranu, to, co skandál a veřejné pohoršení vzbuzuje, je relativní. Zavzpomínejme třeba na divoké mejdany Silvia Berlusconiho, jichž se účastnily nezletilé prostitutky. Odtud to tajemné slovní spojení bunga bunga. V Itálii žádný problém. Režisér Paolo Sorrentino k tomu řekl listu The New York Times, že je to tím, že v Itálii má každý rád párty.
Stejně shovívavě zareagovali Francouzi, když se na pohřbu prezidenta Mitterranda objevila jeho dosud neznámá dospělá dcera z mimomanželského vztahu. Nikoho to nešokovalo. Asi proto, že má nevěra ve Francii stejnou tradici jako croissanty k snídani.
To bývalému americkému prezidentovi Billu Clintonovi románek se stážiskou Monikou Lewinskou zlomil vaz. Poté, co byl usvědčen z nevěry a křivé přísahy, šla jeho politická kariéra ke dnu.
CO NÁS FASCINUJE?
Vraťme se ale k tomu, co nás na skandálech nejvíc přitahuje, fascinuje a baví. Psycholožka Susan Kolodová se pokusila shrnout několik nejvýraznějších faktů. Jako nejčastější důvod fascinace cizím skandálem uvádí potěšení nad tím, že někdo jiný porušil pravidla, která si sami porušit netroufáme. Hřích je podle ní lákavý a svůdný. A ti, kteří neodolali a překročili meze slušného chování, k sobě logicky poutají pozornost okolí. Naoko rozhořčeného, vnitřně však ztotožněného s chováním viníka. Důležitou roli podle ní hraje také uspokojivý pocit nad trestem hříšníka. Pokud skandál vyústí ve spravedlivé potrestání, dává nezúčastněným pozorovatelům možnost zažít morální satisfakci, že věci jsou tak, jak mají být, a zlo je – stejně jako ve všech archetypálních příbězích – potrestáno.
Skandály podle terapeutky posilují poněkud černobílé vědomí, že na světě existují dobří a špatní lidé. Ale publikum fascinují i protikladné případy. I aktér skandálu, který spravedlivému trestu unikne, může budit sympatie. Právě protože je nepolapitelný a splňuje romantickou představu rebela. Řadu lidí také přitahuje radost nad kajícností viníka. Představa, že někdo žádá o odpuštění anebo se snaží zachránit pošramocenou reputaci, poskytuje pocit morálního vítězství a blahosklonné povýšenosti. Ač si to přiznáváme neradi, pocit nadřazenosti je opojný.
A poslední důvod, který terapeutka Kolodová vypozorovala, je úplně obyčejná touha uniknout z nudy vlastního života, možnost zasnít se nad vzrušujícím osudem zhýčkaných a marnivých celebrit, který je tak rozdílný od šedé reality běžné pracující populace. „Čtení o skandálech, které trápí ostatní, je prostě skvělé rozptýlení. Nejenže se tak mysl oprostí od vlastních problémů, ale také si při sledování cizího neštěstí uvědomíme, jak jsou naše problémy malé a zvládnutelné,“ uzavírá terapeutka. Možná že právě kvůli tomu si to občasné bezmyšlenkovité brouzdání bulvárními servery nejsnadněji odpustíme.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 2/2014.
