Takto a podobně se ptají mnohé manželky a milenky, žasnouce nad tím, proč jejich partneři opouštějí teplo rodinného krbu, úpravný domek či byt a vyhledávají nějakou krčmu třetí cenové skupiny, zakouřenou a odpuzující, přeplněnou divnými kumpány. Co na tom mají?
Stačilo by, kdyby se podívaly do nějaké základní učebnice etnografie, a shledaly by, že u většiny dávných kmenů byl neodmyslitelnou součástí vesnice tzv. „mužský dům“ – často největší a nejpečlivěji provedená stavba ve vsi s rozmanitými dřevořezbami a dekoracemi, kam neměly ženy přístup a kde se mužská část populace scházela v rámci jakéhosi nábožensko-magického spolku mezi sebou.
Celé zařízení, kam i mladíci měli vstup jen podmíněný, často s povinností starším a dospělejším posluhovat, mělo mnoho účelů zkombinovaných dohromady: dnes se rozešly do tak různých zařízení, jako jsou chrám, univerzita, parlament, restaurace, homosexuální a sportovní klub, opiové doupě, volnočasové debatní zařízení, muzeum a jiné, v našich očích zdánlivě nespojitelné instituce. Vnitřek byl vydekorován kůžemi přemožených šelem a dalšími trofejemi, zvířecími i lidskými – preparované lebky zdolaných nepřátel a jejich ukořistěné zbraně tu visely vedle tygřích hlav a drápů, a kdyby do osady spadl meteorit, skončil by tam také.
Když jsem poprvé viděl koloritní „puby“ v Irsku, hned jsem si na tradiční „mužský dům“ vzpomněl. Stačí se ale porozhlédnout i po těch našich.
Trofeje se sice omezují jen na jelení parohy a podobné málo dramatické exponáty, zato však je všude plno kořistí sportovních – toho, co je předmětem dnešního nejúpornějšího boje a lovu (tu tam se vyskytují i různé starožitnosti a bizarnosti a spatřil jsem hospody, které byly rozmanitým, poloposvátně-zaprášeným harampádím doslova přeplněné). Koneckonců sportovní utkání a hony dosud přežívajících mysliveckých sdružení mívají své závěrečné fáze právě zde. Za válek se za pivními stoly bedlivě probíraly i zprávy z fronty, ale to už žádný z dnešních mužů nepamatuje – vzrušení z toho, zda „naši vyhráli, nebo ne“, dnes náhražkově sálá z televizních přenosů fotbalových a hokejových utkání.
Také už samozřejmě nemají paní a dívky do těchto oáz vstup zakázán, ale obecně se do nich nehrnou. Na pisoárech, v místě manželkám a milenkám už zcela nepřístupném, pak lze v pozdních fázích opilosti řešit nejdelikátnější mezilidské a politické problémy – i v parlamentu prý jde o místo uzavírání nečekaných aliancí a řešení toho, co se ve sněmovně nedaří „rozseknout“.
Kdo etologii mužů jen zcela elementárně zná, měl by vědět, že bránit jim v návštěvách „mužských domů“ je nejen marné, ale dokonce zcela kontraproduktivní – starobylá složka našeho myšlenkového dědictví si podobných kolektivních zábav nutně žádá, ač při pohledu zvenku jde o počínání podivné, nepochopitelné, ba místy zdraví škodlivé a rodinu zdánlivě rozvracející. Oni se ale obvykle vrátí…
O autorovi:
Stanislav Komárek
Spisovatel, biolog a filozof. Je uznávaným odborníkem na vztah kultury a přírody, v současnosti působí jako profesor na katedře filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK. Publikuje odborné studie, romány i sbírky poezie. Právě vydává knihu esejů Muž jako evoluční inovace? U většiny dávných kmenů byl součástí vesnice „mužský dům“, často největší a nejpečlivěji provedená stavba ve vsi.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie