Ve Xanadu si Kublaj-chán / klenutý palác usmyslel: / kde tok řeky Alfy posvátné / skrz jeskynní průrvy závratné / k nočnímu moři spěl,“ psal jednou brzy ráno před více než dvěma sty lety na kraji Londýna pětadvacetiletý mladík. Byl sotva při smyslech - zaprvé se právě probudil z horečnatého spánku, zadruhé měl v paměti neuvěřitelný sen, na jehož živosti a naléhavosti se kromě vrozené obrazotvornosti podepsala i vydatná dávka opia.
V onom snu viděl obrazy a slyšel verše, jejichž útržek cituje předchozí odstavec. Silou vůle se probudil a začal psát. Sotva však zaznamenal několik slok, vyrušil jej nečekaný návštěvník. Mladík s ním prohodil několik slov a vrátil se k psacímu stolu, již zcela probrán, aby pokračoval v psaní. Jenže ouha - verše i děj snu mezitím zapomněl; už je z paměti nikdy nevylovil a báseň zůstala navždy nedokončená.
Zatímco však ze Samuela Taylora Coleridge zanedlouho vyrostl velikán anglické romantické poezie, jeho psychologická záhada nám zůstala. Kudy si do jeho snu našel cestu mongolský vládce, o něhož se básník jinak zajímal jen sporadicky? Jak je možné, že ve spánku jaksi bez námahy „složil“, na co by jiný nepřišel, i kdyby si tím měl zachránit život? A především, proč byla ona inspirace tak silná, že ji bylo možné přenést ze snu na papír, ale ne tak silná, aby přestála několik minut rozptýlení?
Strážci spánku
Umělec předběhl vědu nadlouho - až se stoletým zpožděním, na samém konci devatenáctého století, přišel Sigmund Freud se svým revolučním pojednáním Výklad snů. Ačkoli po ní zprvu ani pes neštěkl (během dvou let se prodalo jen 115 výtisků knihy), stalo se základem veškerého dalšího oneirického bádání (pro ty, kteří na to slovo zírají se stejným úžasem jako poprvé autor těchto řádek: oneirika Z věda o snech). Někteří Freudovi následovníci s ním souhlasí, jiní jsou skeptičtí (viz dole Klíče ke snění). Buď jak buď, každý jím inspirovaný objev v tajemném světě původu a významu snů má sklon namísto jednoznačných odpovědí klást další otázky, pokud možno ještě zapeklitější.
Proslulý citát z Výkladu snů, který sen přirovnává ke královské cestě do nevědomí, se opírá o Freudovu základní představu, že úkolem snu je uchovat člověku spánek. Sen podle něho „uskutečňuje“ přání pocházející z nevědomí, které by jinak, nemajíc tohoto ventilu, spícího probudily. Tady nastává potíž, na niž naráží celý obor psychoanalýzy: právě proto, že se zabývá nevědomím, nelze spolehlivě prokázat či vyvrátit pravdivost jakéhokoli drtivé většiny psychoanalytických tvrzení.
Naše poznání úlohy snů se po dlouhá desetiletí nedostalo o mnoho dále. Není proto divu, že další významný argument do této debaty nepřinesl člověk, jehož povolání začíná na „psycho-“, nýbrž neurolog. Jihoafričan Mark Solms začal v roce 2005 formulovat teorii, jež staví poznatky Freudovy i jeho odpůrců do nového světla. Podle něj sice platí, že sen chrání spánek, činí tak však v obráceném gardu, než jsme se dosud domnívali.
Znepokojivé zjištění „Sny chrání spánek,“ říká Solms, jenž začal měřit chemické vlastnosti mozkových pochodů ve snaze zjistit, jestli potvrzují či vyvracejí závěry psychoanalýzy. Přesvědčení o ochranné funkci snu není nic převratného. Solms však tvrdí, že zaměňujeme příčinu a následek; že sen není pouhým vedlejším produktem spánku, jak jsme se až dosud domnívali, nýbrž jeho nezbytnou podmínkou. Tvrdí to na základě neurochemického rozboru spánku typu R. E. M. (úsek spánku, během něhož podle dosavadního poznání sníme nejčastěji). Z něho usuzuje, že mechanismus, jímž mozek funguje během R. E. M., není totožný s mechanismem snu. Naopak: domnívá se, že sen mozku „podstrčí“ materiál k přemýšlení, aby se něčím zabavil. Podle tohoto výkladu by měl sen doslova stejnou funkci jako pro rodiče dětské pohádky o víkendovém ránu: je jedno, že se děti dívají na pitomosti; hlavně že jsou v klidu a nechají mě spát.
Má-li Solms pravdu, je to uklidňující a znepokojivé současně. Mozek sám spát neumí; podobně jako dítě musí dostat něco na hraní, aby nezlobil a nerušil spánek. Dostane tedy k dispozici jakýsi polotovar, falešné informace; když se snaží nějak jim porozumět, děje se to, co my prožíváme jako sen.
Až potud je vše v pořádku. Tou znepokojivou částí je nový příspěvek do debaty o podstatě pojmu „já“. Zvykli jsme si uvažovat o mozku jako o orgánu nadřízeném ostatním součástem našeho já. Má-li však Solmsův argument pravdu, má i mozek, obrazně řečeno, svého nadřízeného, nebo alespoň jakýsi systém kolektivního vedení - systém, jehož fungování nám zůstává stále skryto; jen snad o rovinu dále, než předpokládal Freud. Jestliže jeho královská cesta končí v tunelu, je možné, že Solmsovy poznatky ukazují světlo na jeho konci. Jen stále netušíme, co v tom světle uvidíme.
Klíče ke snění
Stručný přehled základních teorií o tom, jaký účel sny v lidské psychice plní
Sigmund Freud (1856-1939)
Otec psychoanalýzy byl jedním z prvních, kdo se vydali na sny vědecky. Tvrdil, že sny dávají průchod potlačeným niterným, neuvědomovaným přáním (obzvlášť sexuálním).
Carl Jung (1875-1961)
Freudův někdejší švýcarský obdivovatel a pozdější oponent měl za to, že sny tvoří protiváhu jednostranným emocím, jež prožíváme za bdělého stavu.
Sándor Ferenczi (1873-1933)
Maďarský psychoanalytik se domníval, že nejdůležitějším účelem snů je vyjadřovat to, co nám jinak vědomí nedovolí vyjádřit přímo.
Heinz Hartmann (1894-1970)
Rakouskoamerický psycholog mínil, že sny jsou úklidovou četou, jež dělá pořádek v mozku rozrušeném bdělými prožitky.
Mark Blechner (* 1950)
Současný americký psycholog razí teorii oneirického darwinismu. Ve snech se podle ní objevují tvořivé nápady; ty nejlepší z nich zůstanou zachovány do bdělého stavu.
Allan Hobson (* 1933)
Současný americký psychiatr zastává názor, že sny jsou pouze odrazem elektrických signálů probíhajících v mozku víceméně náhodně, a že jejich obsah je proto bezvýznamný.
Mark Solms (* 1961)
Jihoafrický neurolog se snaží smířit závěry psychoanalýzy s podstatou chemických procesů, jež naše sny řídí. „Sen je ochranná halucinace,“.
Sedm let života´
V mužských snech vystupují muži dvakrát častěji než ženy; u žen je poměr vyrovnaný
4-6 snů se zdá dospělému člověku průměrně za noc
Po pěti minutách bdění zapomínáme polovinu z obsahu snu, z něhož jsme procitli
7 let průměrně za život „prosní“ devadesátiletý člověk
12 procent lidí nad 55 let sní černobíle - patrně proto, že v raném mládí sledovali filmy v černobílé televizi
Nejdelší sny, které míváme k ránu, trvají 30 až 45 minut
40 procent lidí trpí „spánkovým ochrnutím“, tedy mívá sny, v nichž se v tísnivé situaci nemohou hýbat
Přibližně padesát procent dětských snů spadá do kategorie „noční můra“, tedy snů nepříjemně děsivých; s přibývajícím věkem tento údaj klesá
90-95 % Téměř veškerý obsah snu, z něhož jsme procitli, během čtvrthodiny po procitnutí zapomínáme