Lenka svého muže hodně chválí. Opakuje mu často, že je báječný, a když ho oslovuje, používá s oblibou zdrobněliny. To Adéla je na svého muže přísná. Nejenže ho nechválí, ale ještě ho spíš seřve, že to či ono udělal špatně. Když už se mu něco povede, většinou to přejde mlčením. Klára svého muže taky nijak zvlášť nepovzbuzuje. Proč by to také dělala, když je totálně neschopný? Všechno musí zařídit sama, on ani poličky nepřitluče správně. Je zcela nepoužitelný. Na chalupě chtěl postavit krb i přesto, že Klára mu to důrazně nedoporučovala. Firmu ale objednat nechtěla. Byla by drahá a Klára přece krb zvládne postavit sama. Její muž ale trval na svém, možná chtěl Kláru (i sám sebe) překvapit. Dopadlo to – no, jak asi – katastrofálně, přesně jak Klára očekávala. Ještě že je tak zručná, pokaženou práci zachránila a teď má krásný krb. Muže už ale nemá, opustil ji s jinou. Muž Adély se zatím nikam nechystá a Lenčin už vůbec ne. Lenka ovšem leze Adéle i Kláře hodně na nervy tím, jak svého muže pořád vynáší do nebes. Tedy pořád ne, nejvíce ve chvílích, kdy je někde nablízku. Pokud si vyrazíme na víno samy, Lenka si na svého muže spíš stěžuje. Pokud ji tedy muž vůbec „pustí s námi ven“, protože po celém dnu v práci má rád, když je večer zahrnován její péčí. Lence vadí, že muž si jí neváží. Za to, že se bez jeho pomoci stará o jejich tři děti i všechno ostatní, se prý nikdy nedočká uznání.
To byl velmi zkrácený vhled do situace. Odchod Klářina manžela nás všechny překvapil. No dobře, asi nám přitom všem prolétla hlavou i myšlenka, že jejího muže trochu chápeme, ale kdo by to říkal smutnící kamarádce, která právě zůstala sama s dětmi? A kdo by také říkal Lence, ať už proboha nepřehání to cukrování s manželem, který ji ani nepustí na večírek s kamarádkami? Když jsme zůstaly samy s Adélou, svěřila jsem se, že si vlastně nemám nač stěžovat. Můj muž mi nic nezakazuje, poličky nějak přitluče a na ostatní si zjednáme firmu. Je to dražší, ale co dělat, když ani jeden nemáme nadání ke kutilství? Dělá spoustu důležitějších věcí. „A kdy jsi mu to naposledy řekla?“ vypálila na mě Adéla. Nemohla jsem si zaboha vzpomenout. Protože nejlepší obranou je útok, zeptala jsem se jí, kdy ona svému muži, jehož tak ráda i v mé přítomnosti kritizuje, něco hezkého řekla. „Já nevím, někdy chci něco říct, ale on mě zrovna něčím tak setře… nebo naštve. A když už mu něco řeknu, vypadá to, že mi nevěří.“
V tom jsme se shodly. Chválení zní od nás nepřirozeně, asi ho ze sebe nějak divně soukáme. Po dalším víně Adéla přiznala, že jí muž občas vyčte, že si připadá zneuznaný. Prý se cítí jako poslíček, který je dobrý jen na plnění úkolů vysílaných esemeskami: „Kup cestou domů pečivo.“ Nebo: „Rozbila se myčka…“ Její muž přitom bez potíží a bez machistického lpění na domácích rolích uvaří večeři nebo pověsí prádlo. A kromě toho je zábavný.
Tak proč nám milá slova drhnou v ústech? Je to kvůli té včerejší hádce? Zpražila nás nečekaná výčitka? Odnaučily jsme se to a najednou je čím dál obtížnější s tím zase začít. „Ano, je těžké někoho pochválit, když máme v hlavě a v srdci stále neodpuštěné činy, skutky a svá vlastní zranění, které jsme možná ani sami sobě nepřiznali,“ říká psycholog Boris Štepanovič. „Ty se stávají někdy i nevědomou brzdou vyjádření příjemných pocitů, protože nám sílu i pozornost bere potlačování nelibosti a zklamání. Je potřeba smířit se, odpustit a vyjasnit vše, co je aktuálně možné, a tak otevřít a zjemnit vnímání.“
CHVÁLA NAD ZLATO
Proč jsou vlastně hezká slova uznání, lásky a obdivu ve vztahu důležitá? „Je to životní potřeba tak jako v lidském životě jídlo, pití, spánek,“ vysvětluje psycholožka Jitka Douchová. „Vždy, v každém věku, i v dlouhotrvajícím vztahu, potřebujeme slyšet a cítit, že si nás ten druhý váží, že se mu líbí, co děláme, jak vypadáme, jaký máme úspěch tam či onde.“ Ten, kdo v dlouhodobém vztahu žil či žije, obvykle ví, jak snadno se všechny dobré věci, které nás na tom druhém přitahovaly, promění v samozřejmost. Dělá ráno snídaně pro celou rodinu? Skvělé, ale mám denně tleskat? Já zase peru a žehlím. Najednou jako bychom měli tendenci vidět na tom druhém jen chyby. Ocitneme se v situaci, kdy řešíme logistiku kolem domácnosti, dětí a na ostatní nezbývá čas, jen na sebe vyjíždíme a štěkáme. Nejenže neumíme ocenit to dobré, nedokážeme si ani v klidu promluvit o tom, co nám vadí a co bychom chtěli nastavit jinak. Přitom, jak říká Boris Štepanovič, vzájemná komunikace je ve vztahu základem porozumění.
„Obvykle se soustředíme na to, jak zvládat konflikty, správně argumentovat nebo vyjednávat, ale to, co funguje a je v pořádku, se postupně dostává mimo pozornost. Nic však není samozřejmé a zadarmo. Je důležité vnímat partnerovy pozitivní stránky a dávat mu zpětnou vazbu, co v nás vyvolávají. Potvrzujeme si tím vzájemně pocit, že se jeden o druhého zajímáme. A to ve vztahu pomáhá vytvářet spokojenost a intimitu.“ Psycholožka Jitka Douchová k tomu dodává, že zároveň je ovšem nesmírně důležité umět pochválit i sám sebe a nebýt na ocenění toho druhého závislý.
Jenže co dělat, když se nám zdá, že si ten druhý naše uznání nezaslouží? Jako se to stalo Kláře, která na svém manuálně nezručném muži nic hodného chvály nenacházela, třebaže ostatní rozhodně neměli ani v nejmenším pocit, že by její muž byl kašpar, který nic neumí, když nepostavil krb. „Co to vlastně znamená, že ‚se nám zdá‘?“ ptá se Boris Štepanovič. „Máme pocit, že něco nedostáváme tak, jak chceme a přejeme si? Nedokážeme, obáváme se nebo stydíme se o něco si říct? Je skutečně VŠECHNO tak černé? Poskytuje nám tato situace možnost ukázat na druhého ‚jak on nic‘ a ‚já všechno a pořád‘? Možná vklouzáváme do naší oblíbené role oběti a neoceňované osoby.“
Tím se opět dostáváme ke vzájemné komunikaci. Platí totiž, že nevyslovená žádost, pochvala či vyznání nemůžou být nikdy vyslyšeny ani splněny. „V otázce ‚Co když si to nezaslouží?‘ je i podráždění, že něco se neděje ‚podle nás‘, a v momentu, kdy takové podráždění u sebe vnímáme, je užitečné přesvědčit se, jestli jsme udělali vše potřebné a svá přání vyjadřujeme srozumitelně a jasně,“ radí Boris Štepanovič. „Každý chceme být tím, kdo si dokáže o své potřeby říct a nebojí se projevit. Cesta je to složitá už proto, že od nás vyžaduje odvahu riskovat a přijmout možné odmítnutí nebo otevřít dlouhou a nepohodlnou diskusi, vyjednávání a hledání kompromisů.“ ¨
To je patrně důvod, proč ani Lenka není spokojená. Její muž sice sklízí ovace za každou maličkost, ale Lenka je poskytuje spíše proto, že jí babička vnutila model chvály jako recept na „udržení si spokojeného chlapa“. Až na to, že jí zapomněla poradit, co udělat pro svou vlastní spokojenost. Podle Jitky Douchové je důležitá autenticita. „Jinak je z toho karikatura nebo spíš parodie na pochvalu. Ženy, které se řídí doporučovanou strategií chválit za cokoli, hlavně chválit, překračují svůj stín, jdou proti sobě, a tím pak i proti kvalitě vztahu.“ Je ovšem také fér zeptat se, proč nás tím tak vytáčejí. „Může to opět ukazovat na naše vlastní podráždění,“ nabízí vysvětlení Boris Štepanovič. „Jsme citliví na to, když s námi jednají jako s dítětem, a proto nám to vadí? Nebo bychom to chtěli dělat a říkat také, ale stydíme se, a tak nás kamarádčina odvaha dráždí a ponižuje? Často se stává, že nám okolí nebo partner zrcadlí stránku, kterou bychom měli silněji prožívat anebo možná více prozkoumat, ale my se toho bojíme.“
ŘEKNĚTE TO NAHLAS
Neznamená to, že musíme provolávat hurá za každé situace – měli bychom se spíš zamyslet nad tím, proč to v danou chvíli nejde a co je třeba změnit, aby nám „hezká slova“ nepůsobila podobnou újmu jako písek v krku. Podle psychologů jsou totiž ve vztahu klíčová. „Ocenění a uznání je vyjádřením sounáležitosti, lásky, respektu a úcty, pozornosti tomu druhému,“ vysvětluje Jitka Douchová. „Bez pochvaly se ten druhý cítí osamělý, postupně může ztrácet sebedůvěru jako žena (muž), a to se projevuje leckdy opravdu výrazně na kvalitě vztahu.“ Sama se ve své praxi partnerského psychologa setkává s důsledky absence pochvaly velmi často, zejména u žen na rodičovské „dovolené“.
Postupně jim schází to základní, co by jinak získávaly v práci třeba od kolegů. A nejde jen o obdiv nebo lichotky, ale o běžný dobrý pocit z úspěchu. Ženy na mateřské jsou pak po dle Jitky Douchové často více závislé na svém muži a podle jeho zpětných vazeb na svou osobnost si postupně utvářejí i vlastní sebeobraz. I to se dotýká nespokojené Lenky, které projevy uznání chybí, a nízké sebevědomí sálá z této kdysi suverénní a úspěšné reklamní grafičky na sto honů. Nebrání jí to ale zahrnovat svého muže lichotkami. Má se snažit „chválit“ jeden, když druhý to nikdy nedělá? „Ano, pokud nepřekračuje sám sebe. Je to svým způsobem výchova toho druhého,“ myslí si Jitka Douchová. „Nemá smysl soutěžit a porovnávat, kdo kdy pochválil víc.“ Připouští ale, že máme-li partnera „nechválivce“, ztrácíme motivaci. Jenže pak upadá i kvalita vztahu a ocitáme se v bludném kruhu. Psycholožka Douchová radí umět si o chválu říct. Ale decentně, ne jako dítě, které si chce vydupat bonbon.
Zajímavý pohled nabízí Boris Štepanovič: „Je chválení odměnou, nebo prostým vyjadřováním toho, jak vnímám partnera a co mi jeho vlastnosti přinášejí?“ Za pokus proto možná stojí zeptat se na důvody, „proč to ten druhý NIKDY nedělá“. Je tomu tak opravdu, nebo partnera či partnerku jenom neslyšíme? Proč se nezeptáme? Možná i ze strachu, že bychom se na přímou otázku dozvěděli něco nepříjemného, a museli tak akceptovat nepříjemné pocity. Jenže prožitek krátkodobého zklamání nám někdy může pomoct opravit si vlastní očekávání a najít pevnou půdu pod nohama. Pokud nebudeme ve vztahu o svých pocitech a potřebách mluvit nahlas, komunikovat spolu, nikam se neposuneme. „Najít odvahu vyjádřit to, co cítíme, a přijmout riziko, že odezva může být jiná, než očekáváme, je intenzivní proces.“ Riskujeme tím méně, než když se o to vůbec nepokusíme. „Zůstaneme jen tam, kde jsme, nedozvíme se nic nového o sobě, akorát možná to, kolik toho dokážeme vydržet a ustát. Nechci vyhrožovat, ale je dost pravděpodobné, že postupně začne na frustraci reagovat naše tělo psychosomatickými nemocemi nebo budeme hledat možné rozptýlení a odreagování, které nám může škodit – v alkoholu, drogách, přemíře sportu, práce, zábavy,“ říká Boris Štepanovič. „Každý jednotlivý krok tohoto procesu má v sobě výzvu, kterou musíme sami překonávat, a jak tento proces zvládáme, říká více o nás než o tom, koho máme chválit. A láska a vztah jsou stálá výzva.“