Při pohledu na statistiky týkající se počtu sexuálních partnerů si člověk nutně musí říci – tady něco nehraje. Vzhledem k tomu, že muži vždy uvádějí výrazně vyšší číslo než ženy, nabízí se logická otázka, kde tedy ty ženy berou? Odpověď je asi jednoduchá: neříkáme pravdu. Ani v anonymních průzkumech.
Většina z nás už dnes dokáže o sexu mluvit poměrně otevřeně. S kamarádkami se bavíme o tom, co jsme s partnerem v posteli dělali, vyměňujeme si tipy na vibrátory i návody, co ještě vyzkoušet.
Partnerovi už umíme otevřeně říct, co se nám líbí, co ne, co bychom rády vyzkoušely. Samy navrhneme sledování porna nebo se odvážíme navrhnout sex ve třech…
A přesto se najde oblast, v níž pořád tajnůstkaříme a nedokážeme říct pravdu. Ne obsah našeho sexuálního života, ale jeho četnost. Respektive četnost těch, se kterými ho provozujeme. Podvědomě zkrátka něco stále nepovažujeme za „správné“, a tak to nepřiznáme ani partnerovi, ani kamarádkám – a mnohdy ani samy sobě.
Tomu, co říkáme, nakonec sami věříme
Andrea si psala deník od 13 let. Nejdřív to byla jen holčičí zábava, protože to dělaly všechny spolužačky. Později už nešlo o denní zápisky, ale sešit jí vydržel a čas od času si do něj zapisovala všechno podstatné, co ji zrovna napadlo. A také to byl spolehlivý inventář všech jejích vztahů.
„Vždycky když se s někým nějak obecně bavím, kolik jsem měla vztahů, mluvím o třech vážných a dvou třech kratších. Poslední čtyři roky žiju s jedním mužem, takže jsem se na téhle verzi natolik ustálila, až jsem jí sama uvěřila,“ říká 30letá kadeřnice.
Jenže když se nedávno podívala nostalgicky do svého zápisníku, byla v šoku, jak moc si realitu pozměnila. „V podstatě jsem vytěsnila všechny muže, na které vzpomínám nerada, všechny ty úlety z mládí. Ve skutečnosti, kdybych byla opravdu poctivá, musela bych přiznat, že jsem spala s celkem patnácti chlapy. Sama se tomu divím, když to takhle sečtu,“ přiznává.
Za větší počet partnerů se pořád stydíme
Dělat se „lepšími“, než jsme, je přirozené. A i když dnešní doba je už úplně jiná, pořád se většina žen tak nějak stydí přiznat, že měly partnerů víc, než by spočítaly na prstech jedné ruky. Ale není divu. Společnost jako taková je tolerantní, ale ti nejbližší, jejichž názor je pro nás důležitý, mohou reagovat negativně.
„Nevím, proč někteří muži vůbec mají potřebu ve vztahu vznášet otázku, kolik chlapů bylo před nimi. Není to snad jedno? Když se náctileté holky zeptají, jestli není panna, je to v pořádku. Ale zjišťovat u ženské od 25 víc počet partnerů je nesmysl. K čemu jim to číslo bude? Co to o dotyčné vypovídá? Vůbec nic,“ rozčiluje se 28letá Adéla.
Když se jí takhle jeden bývalý zeptal, rozhodla se být upřímná a na rovinu mu řekla, že spala s devíti muži. Nedokázal se přes to přenést. „Prý že v 26 letech je to moc. Zeptala jsem se ho, co je zač, jestli soudce, a kdo mu dal patent na to určovat, kolik je to správné číslo. Pak se ukázalo, že on měl jen tři známosti – dlouhé. Takže podle mě jen nepřenesl přes své ego, že jsem byla takzvaně úspěšnější,“ myslí si Adéla.
Na druhou stranu muži sice mají tendenci si počet sexuálních partnerek nadsazovat. Jenže i ženy před realitou zavírají oči. Chtějí být klamány. Slovy klasika – touží po zkušeném panicovi.
Na počtu ale nakonec zas tak nezáleží
„Samozřejmě se v každém vztahu dřív či později dostane na přetřes téma předchozích vztahů. Ale po zkušenostech už se nikdy neptám na konkrétní počet, to opravdu vědět nepotřebuju. Jestli měl chlap pět nebo deset ženských, je tak nějak jedno. Navíc každý má jiná měřítka. Někdo počítá každý ‚zářez‘, kdy se s někým vypsal a už ho v životě neviděl, jiný počítá až známost, která trvá třeba dva tři měsíce,“ myslí si 32letá Alice.
„Každý máme samozřejmě v hlavě nějakou číslici, která nám připadá optimální, ale tím se jen stresujeme. Chodila jsem kdysi s klukem, pro kterého jsem byla jeho první holka, s níž spal, a po roce mě začal podvádět. No a teď jsem tři roky s jiným, který to přede mnou střídal jak ponožky – a najednou dokáže být věrný.“
Alice uznává, že na tvrzení „udělal to jednou, udělá to zas“ něco bude, ale nemá prý cenu takhle ke vztahu dopředu přistupovat. „To bychom mohli vztáhnout na cokoli a nechodili bychom s nikým. Každý někdy ve vztahu zalže, aby se udělal lepším, je to přirozené a vlastně i svým způsobem omluvitelné. Takže zrovna v tomhle případě to nepovažuji za to nejdůležitější. Hrabat se v minulosti nikdy nikomu neprospělo,“ uzavírá.
