V čem je vaše profese kardiochirurga zajímavá?
Zajímavá je určitě tím, že operuje, resp. opravuje jeden z nejdůležitějších lidských orgánů - srdce.
Zajímavé je bezesporu spojení chirurgické dovednost s absolutní precizností, ale také rychlostí, protože cévy na srdci jsou velmi jemné a malé. Se srdcem je potřeba pracovat rychle. Efekt operace je zásadní v tom smyslu, že zlepší kvalitu života pacienta a často jej i prodlouží.
Tato profese má určitě svoje pozitiva, ale také negativa. Jaká to jsou?
Negativa jsou především v tom, že asi 1 - 2 % pacientů na srdeční onemocnění v důsledku operace umře. Pro srovnání: na oddělení onkologie umírá daleko větší procento pacientů. Kdyby tito pacienti umírali pouze v 1 – 2 %, byl by to fantastický úspěch medicíny. Pacient, který přichází na kardiochirurgický výkon, předpokládá, že od nás do týdne odchází zpět domů. Stinnou stránkou je, pokud některý z nich zákrok nepřežije.
A pozitivní? Přesto, že operace trvají někdy například 5 - 6 hodin i déle (oproti operaci slepého střeva, která se dá zvládnout za cca 30 min), jsou operace srdce většinou úspěšné s velkým a okamžitým efektem.
Vy jste nejen náš přední kardiochirurg, ale také člověk, se svými radostmi, starostmi, emocemi. Kde je profesní hranice, kdy lékař nesmí dát před pacientem najevo své pocity?
Že bych neměl chuť operovat, to se mi nestalo, A když jsem unavený? Tady se stále hovoří o tom, že chirurg musí být pro výkon své práce odpočinutý. V Americe publikovali práci, ve které porovnávali výsledky odpočinutých a neodpočinutých chirurgů. Kritériem bylo, že neodpočinutý chirurg byl ten, který operoval nejméně do 3 hodin do rána a hned ráno šel na další operaci. A ukázalo se, že výsledky operací se od sebe nelišily.
Pan profesor Beneš z UVN říká: “Copak vás unavuje něco, co vás baví?“ Únava na vás padne většinou až po operaci. Během ní musíte být psychicky i fyzicky fit. Tady jdou veškeré pocity, problémy stranou.
Perfektní fyzická kondice pro vás jako sportovce asi není takový problém jako pro lékaře, kteří se sportu nevěnují.
Mladí lékaři jsou fit svým mládím, ale časem si asi budou muset uvědomit, že bude potřeba začít se o svoji kondici a to jak fyzickou, tak psychickou starat. Obě spolu úzce souvisí.
U vás v IKEMu se točí některé scény divácky úspěšného seriálu Cesty domů. Jsou podle vás, odborníka opravdové?
Přiznám se, že žádný z těchto seriálů, a to nejen z časových důvodů, nesleduju. Ale u nás je vztah mezi mojí generací a mými učiteli takový, že všichni, mají-li zájem, zůstávají na tomto pracovišti. Mají svůj mini úvazek, aby měli možnost zůstat co nejdéle v prostředí, ve kterém léta pracovali. Někteří z nich mu dokonce zasvětili celý život a pro své oddělení odvedli maximum kvalitní práce. Je to jakési poděkování, úcta vůči těm, kteří nás něčemu naučili.
A mezi lékaři? Samozřejmě, že když vypisuji operaci na druhý den, za které zodpovídám, sám rozhodnu o tom, který operatér je vhodný na určitý typ operace. Vím, že některý lékař je dobrý právě na tuto operaci a jinou by nezvládl a naopak.
Toto povolání je také o prestiži. Soupeří lékaři mezi sebou o to, kdo dostal lepšího pacienta či zajímavější operaci?
Každý, kdo se zabývá chirurgií, chce operovat, jít na sál. Snažím se odoperovat co nejvíce srdíček, a když já například nemůžu být dva dny na sále, dělám si legraci, že už mě tam ti mladí nepustí. Mladý kluky to baví, takže by operovali do roztrhání těla, protože tato práce je svým způsobem droga.
Nemáte dojem, že malinko mizí etika, umění vycházet s lidmi, a to nejen v medicíně?
Ano. Také mám tento pocit. Snažím se jít příkladem, protože dobře vím, že pacientovi stůně nejen srdíčko, ale i dušička, o kterou je potřeba se starat stejně pečlivě.
A mají na „dušičku“ lékaři čas?
Správný chirurg se musí umět naladit s pacientem na stejnou tóninu. Musí být trochu herec. My sice nemůžeme být s pacienty rovnocennými partnery v oblasti medicíny, tedy pokud neoperuju kolegu-lékaře. Já se musím přizpůsobit psychickému stavu pacienta, dostat se do stejné role jako on, která nás spojí. Musím umět rozlišit, s jakým pacientem právě hovořím. Jinak mluvím s ligovým fotbalistou, jinak s univerzitním profesorem, jinak například s maminkou od dvou dětí.
Každý z těchto lidí potřebuje individuální přístup, abychom se dokázali vzájemně pochopit.
Stále tvrdím, že medicínu považuji za svobodné povolání, tedy něco jako sochařství, malířství. Medicína je něco na hraně vědy a umění. I tady je zapotřebí intuice, odhadu na základě citu, empatie. Nedá se vědecky naučit, jak se máte bavit s pacientem.
Jaký jste vy šéf?
Absolutně neuznávám docházku. Jsem zásadně proti tomu, aby si lékaři psali přesné hodiny. Doktoři musí zůstat v nemocnici podle potřeby, podle toho, jak je potřeba pro nemocné. Pokud nejsou potřeba, ať jdou v jednu hodinu odpoledne domů, protože další den zde zůstanou třeba i 20 hodin. Nic proti tomu absolutně nemám. Jsem pořád napadaný, že nevedu řádně knihu docházek. A já říkám: „nevedeme a nepovedeme“. Mám tady doktory od toho, aby zde pracovali, a pokud tady nemají žádnou práci, být zde nemusí.
Na druhou stranu oni dobře ví, že když je cokoliv důležitého, akutního, zavolám jim a oni jsou ochotní přijít a operovat třeba i o půlnoci na Štědrý den. Souhlasím s tím, aby doktoři měli trojnásobek průměrného platu v této zemi, ale není možné mít tento plat za pracovní dobu od 7.30 do 16 hodin. To nelze. My nejsme továrna. Právě za to, že pracují déle, mají mít nárok na tuto výši platu. Ale jen za předpokladu, že mají ukončený výcvik, to jest atestaci.
Určitě k vám chodí také mnoho různých VIP pacientů. Kteří to jsou?
Pro mě je každý pacient VIP, těch mám několik tisíc. Ale máte-li na mysli známé osobnosti, těch tady byla také celá řada. Například režisér Juraj Jakubisko, zpěvák Karel Štědrý, Pavel Bobek, prof. Šamánek, na kontroly k nám dochází tenista Jan Kodeš, těchto osobností je celá řada.
Vy máte mezi odbornou veřejností ale i pacienty respekt. Poslechnou vás?
Neposlechnou. Měl jsem jednoho doktora s nemocným srdíčkem a on i po operaci „hulil“ jednu cigaretu za druhou i přesto, že uznal, jak moc si škodí.
My máme štěstí, že zhoubné nádory v srdci jsou vzácností, takže diagnózu pacientovi jsme říkali i v dobách, kdy byl přísný zákaz, aby znali svůj chorobopis. Musím jim oznámit diagnózu a poradit se s ním, či doporučit další postup léčby. Teď jsem měl rozhovor s pacientem, který má vážně nemocné srdce a jedinou možností by pro něj bylo připojit ho na umělé srdce. Řekl jsem mu výhody, ale také rizika související s tímto postupem. Pokud pacienta nepřivezou v bezvědomí, či v kritickém stavu, kdy léčba je výhradně na lékaři, musí si ale nakonec zvolit on sám, či poradit se s nejbližšími, jak dál postupovat.
Když někdo nechce přijmout mnou navrženou léčbu, po dobrém se rozejdeme. Nikomu nezazlívám, aby se šel léčit jinam. Na to má každý pacient právo. To je o důvěře. Když nechce operaci, ale jen léky, nechám konečné rozhodnutí na něm.
Našel jste mezi svými pacienty i trvalé přátele?
Určitě. Milan Šamánek je jedním z nich. Přátele mám také mezi lidmi, kteří nejsou mediálně známí. Například na Moravě mám vynikající přátelé, kteří byli mými pacienty. Jezdíme k nim na návštěvu několikrát do roka.
Zdroj: Alka Hájková, viposobnosti.eu