Hedvika (55): Syna jsme museli „vyhodit“ z bytu
Ještě dnes, když Hedvika vzpomíná na události nedávno minulé, je vidět, že jí z toho není dobře u srdce. „Náš Péťa byl vždycky hodný, dobře se učil. Byl vymodlené dítě, a po něm už jsme bohužel další neměli, přestože jsme moc chtěli. Ale příroda si postavila hlavu, a prostě další nepřišlo. Dlouho jsem kvůli tomu byla smutná, ale pak jsem si řekla, že mám jednoho prima kluka, co by za to ostatní dali. A tak jsme napnuli síly, abychom Péťovi poskytli to nejlepší zázemí, které jsme mohli. On se za to odměnil tím, jaký byl – sportovně nadaný, učil se jaksi mimochodem, i puberta ho obešla uctivým obloukem.
Když jsem poslouchala, jaká alotria vyváděly děti kamarádkám, děkovala jsem osudu, že Péťa je takový hodný. Pravda, občas jsem zaznamenala poznámky kamarádek, že mu posluhuju, ale vždy jsem je víceméně ignorovala. Dneska už to vidím, že to asi nebylo dobře, když si na mě patnáctiletý výrostek houknul, mami, chci čaj, že jsem klusala. Ale omlouvala jsem to tím, že se učí a nechce se z toho vytrhovat. A tak jsem fungovala roky. Nevadilo mi to, měla jsem z toho paradoxně ještě dobrý pocit, že mu poskytuju zázemí,“ pousmála se smutně Hedvika.
Roky jdou dál…
Čas plynul, Petr proplul střední školou a bez problémů se dostal na vysokou. „Jako každý vysokoškolák začal chodit i na brigády, a manžel přišel s nápadem, že když si kluk, už plnoletý, vydělá peníze, že by měl přispívat do rodinného rozpočtu. Tehdy jsme se strašně pohádali, protože jsem nechtěla sdírat své dítě. Argumentovala jsem tím, že do šestadvaceti máme povinnost se o něj starat, a tak ho přece nebudeme šidit o peníze, které si vydělá.
Manžel tedy přestal rýpat, ale bylo vidět, že ho to štve. Celou vysokou si tedy Petr žil jako král. Vařila jsem mu, prala, žehlila, a on měl všechny své peníze jen a jen pro sebe. Přišlo mi to normálně, a poznámky manžela a přátel jsem neslyšela, opravdu jsem je nevnímala,“ přiznává Hedvika s tím, že dnes už ví, že svému synovi prokazovala spíš medvědí službu.
Absolvent
Když Péťa promoval, byla jsem na vrcholu blaha. A když se pak dostal na navazující studium, byla jsem opravdu v sedmém nebi. To už ale nastoupil manžel: Ok, studuj si, bydli u nás, ale budeš platit tři tisíce. Petr u mě hledal zastání očima, ale táta byl neústupný. A tak náš synek platil tři tisíce. Tak, aby to nevěděl, jsme mu je ukládali na účet, který jsme mu chtěli dát v případě osamostatnění se.
A tak náš synek studoval na magistra, bavil se s děvčaty, a snad si pořád myslel, že toaletní papír roste na držáku sám a vana je ze samočistícího materiálu…. Sice nám pořád říkal, že si bydlení hledá, ale také dodával, že ví, že kromě něj nikoho nemáme, a že nám to ani nemůže udělat, aby se odstěhoval. A přiznám se, že nám to ani nevadilo… Tedy, mně. Manžel už občas skřípal zuby, ale ve výsledku taky mlčel,“ pokračuje Hedvika ve vyprávění svého příběhu.
Osudná návštěva
Jednoho dne k nám přišla na návštěvu kamarádka, kterou jsem dlouho neviděla. Petr byl zalezlý ve svém pokoji, a prakticky jsme o něm nevěděli. Do momentu, než se z pokoje ozvalo – mami, přines mi čaj. Automaticky jsem ho začala vařit, a když jsem se vydala do pokojíku, zarazila mě kamarádka s otázkou, zda to myslím vážně, nést skoro třicetiletému kolohnátovi do pokoje čajíček, jako kdyby mu bylo osm. Nejdřív jsem na ní chtěla začít ječet, co si to dovoluje mi do tohohle kecat, ale neudělala jsem to. Položila jsem hrneček na stůl a čekala, co bude.
Po pěti minutách Petr vylezl – tak kde je ten čaj?, a ve mně bouchly saze. Vykřičela jsem na něj všechno, co jsem doteď považovala za normální. Jako kdyby mi spadly ochranné brýle. Výsledkem bylo, že jsem zařvala, VYPADNI. K mému děsu on opravdu vypadl okamžitě. Jen ruce kamarádky mi zabránily se k němu vrhnout a odprosit ho.
Probrečela jsem týden, oporou mi byla tahle kamarádka a manžel, který ani slovem nezmínil, že to říkal už dávno. Jen mi opakoval, že je to takhle dobře. Šíleně jsem zhubla, trápila jsem se, ale uvědomila jsem si, kolik času pro sebe vlastně mám. Začala jsem chodit na francouzštinu, manžel nám objednal taneční kurzy pro dospělé, zkrátka jsme začali žít jako za mlada, s tím rozdílem, že první číslo našeho věku už nezačínalo dvojkou, ale pětkou,“ směje se Hedvika a je vidět, že se jí ve finále ulevilo.
Setkání
„Po asi dvou měsících jsem Petra náhodou potkala v obchodě. Byl pohublý, neoholený, ale šla s ním hezká slečna. Když si mě všiml, chtěl dělat, že mě nevidí, ale šla jsem k němu sama. Nejdřív nevěděl, která bije, ale pak se se mnou začal rozpačitě bavit. A co se nestalo. Ta jeho kalupinka se proti mně postavila s drzostí, která je vlastní jen mládí, a spustila na mě – to vám teda pěkně děkuju, že jste z něj udělala takovýho mamánka, on si myslel, že jen změní pokojskou, ale to teda ne, já za něj všechno dělat nebudu, chlapec se musí činit…, a mně se strašně moc ulevilo. Tahle dívčina to vzala za dobrý konec a Petra srovnala do latě. Pozvala jsem je v neděli na oběd. Přišli, a já se nestačila divit. Když jsem chtěla sebrat talíře, zarazila mě a jen Petrovi ukázala – a ejhle, Petr sám odnesl talíř do myčky.
Naše vztahy se pomalu budují znova. Já se učím ve svém synovi vidět dospělého člověka, a on ve mně mámu, ale ne služku. Snad se nám to oběma povede,“ uzavírá svůj příběh s nadějí v hlase Hedvika.
Marie (25): S mamánkem jsem vydržela rok.
Marie zažila, jaké to je, když je partner zvyklý na servis z mamahotelu. Zde je její příběh: „Fandu jsem poznala na výletě s partou. Jeli jsme vlakem, spali pod širákem, no zkrátka romantika, paráda. A jeden kamarád vzal Fandu, svého kolegu z práce. Hned jsme v sobě našli zalíbení a prakticky jsme se od sebe nehnuli. Bylo nám spolu dobře, a tak nikoho nepřekvapilo, že jsem po třech měsících Fandu pozvala, aby šel bydlet ke mně. Dlouho se zdráhal, že neví, co tomu řeknou rodiče. Málem jsem upadla, když jsem zjistila, že ještě žije u rodičů. Byl totiž skoro o pět let starší.“
Mráčky a mraky
Marie pokračuje ve svém vyprávění: „Nastěhoval se asi za dva měsíce poté, co jsem mu to nabídla. První dva týdny byly skvělé, to jsme totiž skoro nevylezli z postele, ale jakmile odeznělo tohle období, začala jsem objevovat, co jsem si to vlastně nastěhovala domů za člověka. Hrnek od kafe na stolečku, obal od sušenky hned vedle, pracovní taška vprostřed místnosti….
Zkraje jsem ho omlouvala, že ještě přesně neví, co kam patří, a uklízela jsem to po něm. Pak mi ale jednou přetekl pohár trpělivosti a já mu všechno řekla, co mi vadí. A on? Zůstal na mě šokovaně koukat, že nechápe, proč vyšiluju, vždyť přece úklid patří do rukou ženský, chlap přece domů přitáhne mamuta a ženská ho uvaří a uklidí pak, no ne? V tu chvíli jsme si vyměnili role a šokovaně jsem koukala já. Vše jsem pochopila ve chvíli, kdy nás jeho rodiče pozvali na oběd.
Otec seděl za stolem, a nehodlal se ani naklonit, aby před něj maminka mohla pohodlněji položit talíř. On je přece živitel. Fanda taky seděl, prakticky byl jako kopie táty. Jedině já jsem se chtěla zvednout, abych mamince pomohla, ale s díky pomoc odmítla. A tak jsem to panoptikum mohla sledovat. Posledním hřebíčkem do rakve našeho vztahu bylo, když se Fanda zeptal maminky – a pivíčko by nebylo? Už jsem se nadechovala, že bych mu řekla, že má snad taky nohy, ale maminka se mu ještě omluvila a pro pivo došla. Navíc mu ho ještě otevřela a nalila. A to bylo na mě už moc.
Pochopila jsem, že tenhle model se čeká i ode mne, a k tomu jsem opravdu dospět nechtěla. A tak jsem místo chystání se na večeři k prvnímu výročí chystala svému drahému kufry. Nebylo to jednoduché, vůbec nechápal, proč se s ním rozcházím. Argument, že nechci dopadnout jako jeho maminka, vůbec nevzal. Máma je takhle šťastná, víš?!, řval po mně. A já měla považovat za poctu a privilegium, že bych takhle mohla obskakovat jeho. No, na to jsem se už zmohla jen na prosbu, aby zavřel dveře zvenčí a před tím položil klíče na stůl. To, jak třísknul dveřmi, otřáslo celým domem. Ve finále se mi ulevilo,“ říká Marie ještě dnes se zřetelnou úlevou v hlase.
„Dnes žiju s mužem, který, než jsme se poznali, žil pět let sám. Nejen, že ví, jak se zapíná pračka a že nádobí do myčky nedoletí, ale dokáže uvařit večeři, a světe div se – i po sobě uklidí kuchyni. Fandu jsem jednou potkala na parkovišti před nákupním centrem. Vrátil se k rodičům, a vypadal velmi spokojeně. Škoda, že to samé nelze říci o jeho strhané a unavené mamince. Já díky tomuto vztahu vím naprosto přesně, že mamánka už nikdy v životě nechci, a tiše doufám, že mi vydrží současný vztah,“ usmála se Marie a v hlase zazněla naděje do budoucna.
Varování od Marie
Po chvíli se Marie zamyslela a dodala: „Ráda bych všem ženám a dívkám doporučila, ať se jdou podívat ke svému vyvolenému domů. Tak, jak se chovají ke své mamince, se automaticky budou chovat i k ní. A lépe prolít pár slz po ukončení takového vztahu, než brečet do polštáře roky.“
