Začíná to nenápadně, když se jako děti nedokážeme dokopat k psaní úkolů nebo cvičení na hudební nástroj. Proflákáme celé odpoledne a pak vše doháníme těsně před spaním nebo před vyučováním, za vydatného lamentování našich rodičů...
S věkem se to zhoršuje. Referát na střední píšeme v noci před odevzdáním a na zkoušku na vejšce se učíme dva dny před termínem a když je nejhůř, ze zkoušky se omluvíme, dohodneme termín nový a sami sobě přísaháme, že teď se budeme učit průběžně. K tomu však nedojde, a poslední noc před zkouškou se už jen modlíme, protože nic jiného nám nezbývá.
Na světě je přeci tolik jiných lákadel, která nás od plnění úkolů odvádějí. Venku je hezky, kamarádi jdou do hospody, v televizi běží náš oblíbený pořad, musíme uklidit, vyprat, jet navštívit kamarádku, odepsat na deset e-mailů. Ocitáme se v začarovaném kruhu odkládání důležitých povinností a ze zlozvyku se plíživě stává nemoc, čili prokrastinace.
V první řadě je důležité si říci, že prokrastinace je psychická porucha, jíž dle průzkumů nejvíce trpí vysokoškolští studenti a lidé pracující na manažerských a kreativních postech. Teprve v poslední době se ukazuje, kolik takto postižených ve skutečnosti je a čísla jsou alarmující.
Chorobné odkládání povinností není lenost a postižený za svůj problém v této fázi nemůže. Odkládáme zkrátka proto, že jsme vyčerpaní, unavení, přetížení. Čím více odkládáme, tím jsme ve větším stresu, nemůžeme spát, na nedokončený úkol stále myslíme a trápíme se. V posledních hodinách před termínem odevzdání práce se vzepneme k výkonu, který nás stojí obrovské množství psychických i fyzických sil. Nejíme, nespíme, jen pracujeme a klepeme se strachy, abychom termín dodrželi.
Postižení si sice často pochvalují, že v časovém presu jim to nejlíp myslí, ovšem už si neuvědomují, že se třeba týden nebo dva stresovali a nedokázali s prací pohnout. V nejvyšším možném vystresování a pod hrozbou sankce pak ale nikdo z nich není schopen odvést práci tak kvalitně, jako kdyby ji dělal za normálních okolností.
„Začínám psát kolem půlnoci a končím třeba v šest nebo v sedm ráno, a tak je to vždycky, i když na odevzdání mívám i dva týdny,“ přiznává Klára, advokátka na volné noze. „Na nesplněnou práci myslím nepřetržitě, úplně se mi chvěje žaludek a tepe mi ve spáncích, přesto se k ní nedokážu donutit. Každý den si i několikrát slibuji, že s tím právě dnes začnu a plánuji si, za jak dlouho asi budu mít hotovo, nakonec se ale opět nedonutím. Je to peklo,“ dodává.
A to je právě rozdíl mezi prokrastinací a leností. Líný člověk si své nicnedělání náramně užívá a nesplněnými úkoly se netrápí. Co může udělat dnes, neodkládá na zítřek, ale na pozítří a má dva dny volna. Člověk trpící prokrastinací by pracovat chtěl, touží po tom, ale psychika mu to nedovolí. Často je tento problém spojený i se syndromem vyhoření, k němuž hodně lidí v dnešní uspěchané době spěje. Dostavuje se apatie, deprese, pocit marnosti a zbytečnosti. Nevyřízené úkoly se kupí a čím víc jich je, tím víc nás děsí a uvědomujeme si, že je stihneme kvalitně a včas splnit jen velmi těžko.
Dokud se nám alespoň na poslední chvíli daří dodržovat termíny a odevzdávat práci tak, jak máme, dlouho se nic nepozná a naše věčné lamentování nad tím, že zase nestíháme, bere okolí jako běžný folklór a zdroj neutuchající zábavy. To vše do dne, kdy se něco zvrtne a ani při nejlepší vůli nejsme schopni práci dokončit včas. Mohou následovat postihy od zaměstnavatele, klientů, ztráta zakázek. Ze solidního člověka, který všude chodil včas a plnil vše, co měl, se stane nespolehlivá a nedůvěryhodná slibotechna, někdo, kdo začne mít konflikty v práci i v soukromí.
V této fázi odkládáme už nejen práci, ale i zábavu. Věci, co nás dříve těšily a naplňovaly, odkládáme na neurčito a upadáme do letargie. V knihovně se nám kupí nepřečtené knihy, v poznámkovém bloku nápady na nové projekty a cestovatelské plány, které určitě brzy uskutečníme. Kamarádi nás zvou na kafe nebo do kina a my si říkáme, že dnes či zítra ne, že půjdeme až příště. Šli bychom strašně rádi, toužíme po tom, ale prostě nemůžeme. Úplně přestáváme žít.
A jak se té mrchy zbavit? Těžko, ale jde to.
Ne nadarmo se kniha o prokrastinaci stala loni bestsellerem. Kromě ní a různých návodů na internetu existují také kurzy, přednášky, podpůrné skupiny nebo terapeuti, kteří se prokrastinaci věnují. Je to ovšem běh na dlouhou trať, vyžadující velkou dávku sebezapření, odhodlání a disciplíny.
A to jsou přesně ty vlastnosti, které postiženým chybí. Potřebují tedy podporu okolí, někoho, kdo by nad nimi zpočátku stál s bičem a neustále je povzbuzoval. Aby si třeba jen nekoupili knihu a neodkládali její přečtení či návštěvu odborníka na neurčito. Aby si den za dnem neslibovali, že s tím určitě něco udělají a tu příští zakázku rozhodně dokončí včas.