Nevím, co mě to dneska napadlo, ale je krásnej jarní den a ten můj chlap potřebuje sakra rychle nový boty. Už to předem plánuju: první, druhej obchod a boty jsou naše-nesnáší totiž to věčný zkoušení a vybírání a přemýšlení.
První jarní nákup
Nevím, co mě to dneska napadlo, ale je krásnej jarní den a ten můj chlap
potřebuje sakra rychle nový boty. Už to předem plánuju: první, druhej
obchod a boty jsou naše-nesnáší totiž to věčný zkoušení a vybírání
a přemýšlení. Prostě chytne první, co vidí, a jde domu. Jinak bych ho tam
stejně nedostala. Naštěstí usoudil sám, že mám pravdu, a souhlasil - co
bych za to dala jindy!
Ale ouha, spíš než rychlý nákup se mi rýsuje horor. Horký slunce, sálající
vozovky, troubící auta, tisíce lidi, co se hrnou přesně opačným směrem než
my dva. A boty.
Ne ty nové, krásné, sportovní, o kterých můj miláček sní již hezkou řádku
nocí. Ale ty jeho - staré, špinavé, otrhané, co zažily pomalu víc než náměstí,
přes které se zrovna snažíme protlačit.
"Každej na ně kouká." "Na co??" divím se zmateně a ujišňuji
se, že mám výstřih na svém místě. "No na ty boty." Rozhlížím
se ještě zmateněji. "Jaký? Kde? Už sis nějaký vybral?" Jsem za
troubu. "Ježíšmarja!Copak nevidíš, jak mě každej pozoruje? Nemůžu
ani do žádnýho obchodu! A taky nikam nejdu.Každej kouká na tu hrůzu, co mám
na nohou." "Jo, na tos měl myslet o hodně dřív", pomyslím si
jízlivě."Ale no tak, aspoň všichni vidí, že potřebuješ nový a nabídnou
ti to nejlepší", říkám nahlas.
Už abychom to měli za sebou. Táhnu ho do první OBUVI, co vidím. "
Tak prosím, nějaké sportovní, tmavé boty." A velikost? ptá se slušně
prodavačka. Otočím se směrem, kde tuším svou drahou polovičku.
"13", prosím. Je to marný, je to marný, je to marný- jak by řekl
pan Smoljak. "No to nevedem, to sou nadměrný velikosti, ne?", ptá
se udiveně prodávající dívka. "Asi jo, mám si snad ty prsty odříznout
nebo co?", cedí skrz zuby on. Je to zoufalé, stejný rozhovor vede ještě
v dalších 7 nebo 8 obchodech. Cítím problémy. Ještě chvilku a přestane
to byt sranda, "Chci domů!", říká nejdřív rázně a po chvíli
opakuje spíš zoufale. "Já už boty nechci, já to ještě vydržím v těhle."
Teď jsem zoufala já! Pomůže mi někdo? Nebo začne chodit v pantoflích. Nic
jiného, co by se dalo nosit o dvě čísla menší, totiž není. Já nevím,
že chlap, co má dva metry, nemůže mít 8 nohu. "Asi bych přepadával".
Rezignuju.
Dereme se zpět k domovu. Slunko pálí, první jarní horko nám dalo pořádně
zabrat. Utíráme si kapičky potu a jdem někam na pivo. Asi si dáme třináctku.
V tomhle případě s tím problém určitě nebude.
Autor: Jiřina N.