Vím, že můj příběh je už stokrát obehraná písnička a že ho nabízím jen z pohledu snachy. Přesto mám potřebu se svěřit, protože už nevím, jak se chovat k tchyni, aby to aspoň nějakým způsobem fungovalo. Manželova matka mě naprosto nerespektuje. Dokud šlo jen o mě, ještě bych to zvládla, ale ona už proti mně navádí i mého syna.
Neměla jsem kývnout na tchyninu nabídku
Dneska vím, že největší chybou bylo kývnout kdysi na to, bydlet s manželovou matkou pod jednou střechou. Ale když ta nabídka přišla jako svatební dar, i přes určitý strach a pochybnosti jsem nedokázala odmítnout.
Koneckonců to bych byla hloupá, říkala jsem si. Já, dítě z paneláku, která jsem byla zvyklá žít předchozích třicet let v sídlištní kleci, jsem konečně mohla mít vysněný domek se zahradou. Tchyně totiž bydlela v řadovém dvojdomku, po tchánově smrti (já ho už nepoznala) měla díky dědictví značné peníze a rodinu z druhé poloviny dokázala vyplatit, takže nakonec byl dům její celý.
Zpětně si říkám, jak byla manželova sestra prozíravá, jako první totiž nabídku bydlet s matkou v jednom domě dostala ona. Bylo to logické, je starší, vdávala se dřív a navíc je to přece jen dcera. Dita ale odmítla s tím, že chce následovat svého muže, a dnes jsou spokojení v bytové novostavbě a mě švagrová možná tak trochu lituje. Dobře ví, co je její máma zač.
Ale Dan, můj manžel mě chlácholil. Nepřipouštěl vůbec jinou možnost a nechápal, čeho bych se mohla bát. Když jsem nesměle řekla, že ztráty soukromí, ubezpečil mě, že jsou to přece dva samostatné domy, mají své vchody, společná je jen zahrada a na té přece jeho mámu snesu, koneckonců tam stejně moc nechodí.
Jak se vyvíjel Radky příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Než se narodil Vašík, celkem jsme se snášely
A tak jsem souhlasila. První rok po svatbě jsem se tchyni v duchu omlouvala, protože se chovala celkem normálně. Je pravda, že v tu dobu ještě chodila do práce, takže měla svých starostí dost, navíc jsme se ještě zas tak neznaly a ona si mě nejspíš jen oťukávala. Ale pak jsem otěhotněla a krátce na to ona odešla do důchodu - a začaly potíže.
Věděla jsem, že má klíče od našeho domu, čistě pro případ, že by se něco stalo. A až do narození vnuka to respektovala, vždycky se u nás nejdřív ohlásila, ale spíš jen zavolala a my chodili k ní. Jenže malý Vašík ji úplně pobláznil a z ní se stala klasická tchyně z vtipů. Nebo hororů, chcete-li.
Co je malý na světě, mám ji pořád za zadkem. Sotva jsme se vrátili z porodnice, začala k nám chodit bez pozvání i několikrát za den s tím, že mi jde pomoct a podívat se na malého. Tehdy jsem neměla sílu oponovat, navíc jsem byla občas i ráda, že mám společnost, někdy i přinesla třeba polévku, ale většinu času spíš stála nad postýlkou a udílela mi rady.
Postupně, jak jsem se s rolí matky sžila a byla si už jistější, mi tyhle návštěvy začaly vadit víc, chtěla jsem mít svůj klid a řád a také jsem nestála o neustálé poučování. Nechtěla jsem tchyni nějak popudit, navíc ctím pravidlo, že mezigenerační potíže by s rodiči měly vždycky řešit jejich děti, nikoli snachy a zeťové. Poprosila jsem tedy manžela, aby matku trochu přibrzdil, a on mi to slíbil.
Pokračování 3 / 4
Manžel jí zkusil domluvit, ale k ničemu to nebylo
Ale nestalo se nic kromě toho, že tchyně vypadala uražená a přestala se mnou skoro mluvit. Chodila k nám pořád jako dřív, ale mě skoro přehlížela a mluvila výhradně na Vašíka, i když obsah jejích slov směřoval ke mně. "Maminka tě zase nechala bez ponožek, ty můj chudáčku, to asi chce, abys nastydl," takhle nějak její promluvy obvykle vypadaly.
Zatlačila jsem na Dana víc, ale k mému překvapení mě moc nepodpořil. Prý že mám být ráda, že máma přijde a pomůže mi, co by za to jiní dali. Nevěřícně jsem se ptala, o jaké pomoci mluví, protože já jsem žádnou nezaznamenala, a ukázalo se, že si tchyně poněkud vymýšlí. Tvrdila, že nám v bytě poklízí, nosí jídlo, hlídá malého - samé nesmysly! Jenže manžel jim uvěřil.
A tak jsem s tchyní chtě nechtě musela do konfliktu sama. Slušně a zdvořile, ale rázně jsem jí řekla, že bych ocenila, aby se na návštěvy předem hlásila, že ne vždycky se mi to hodí, že jí ráda malého půjčím třeba na procházku s kočárkem, že si ho může užívat do sytosti, ale kdy to bude, rozhodnu já. A že mě mrzí, že manželovi říká věci, které nejsou pravda.
Ona se - jak jinak - urazila a pak jen řekla, že můžu být ráda, že mám kde bydlet, že nebýt jí, tak se na takový barák nezmůžeme, a že by trochu vděčnosti neškodilo. A že neví, proč by ve vlastním domě (bohužel je pořád psaný na ni) nemohla chodit, kam se jí zlíbí. A jako by mi chtěla dát najevo, že pánem je tu ona, začala se chovat ještě hůř. A do všeho mi začala mluvit.
Zkrátím to: Dokud byl syn ještě maličký, bojovaly jsme víceméně jen spolu. Manžel se do toho odmítá zapojit, ne že by byl nějaký mamánek, jen mi řekl, ať ho nechám v klidu žít, když si tohle přece umím vyřešit sama. Že on u našich sporů není, takže nemůže dělat soudce. Že mě podpoří v tom, pro co se rozhodnu, ale zároveň musí respektovat, že jde o jeho matku a že dům máme opravdu díky ní. A že já jsem ještě mladá ženská, tak bych měla být trochu velkorysá a tolerantní a nechat mámě její vrtochy. Pro něj to totiž nic víc není.
Pokračování 4 / 4
Navádí vnuka proti mně, ale zapírá to
Tak jsem se to tak snažila brát - zahájila jsem metodu "vzduch". Když k nám tchyně přišla, prostě jsem si jí víceméně nevšímala, jako by tam nebyla, a nechala ji sedět na gauči vést si své rýpavé monology. Pak jsem oznámila, že jdu s malým ven, ať pak zamkne, a prostě odešla. A ono to docela zabralo.
Jenže teď jsou synovi skoro čtyři roky, vloni začal chodit do školky a já na částečný úvazek do práce. Tchyně ho občas hlídá, i když z toho nadšená nejsem - ale žijeme na maloměstě, kde moc jiných možností není, a za její pomoc jsme vděční. Několikrát jsem jí to tak řekla, že si toho opravdu vážím, a myslela jsem to upřímně.
Ale to trvalo jen pár týdnů. Pak jsem zjistila, že v době, kdy nejsme doma, tchyně chodí do našeho bytu a dělá si tam, co chce. Přerovnává obsah skříní, klidně přestěhuje květiny nebo malý nábytek, přendá obrazy... Když jsem to zjistila, byla jsem nepříčetná, ale ona jen s klidem podotkla, že s odstupem přece musím vidět, že takhle je to lepší. Já si dám věci po svém a příště je najdu zase jinak. Nedá si říct.
A co je nejhorší - začala se montovat do výchovy Vašíka a navádí ho proti mně. Netuším, co tím sleduje, když jsem s nimi, tak se tváří jako úžasná babička, ani před manželem si nic netroufne. Ale jakmile jsou s vnukem sami, musí mu do hlavy valit hrozné věci, protože to, co mi pak Vašík říká, ze své hlavy rozhodně nemá. Poučuje mě, co všechno dělám špatně, že to a to nechce a nebude, že to dělat nemám... Párkrát se samozřejmě uřekl, že to má od babičky. Ale když tchyni konfrontuji přímo, všechno zapře. Manžel mi taky nechce věřit, prý že pořád hledám nějaké konflikty a ať jsem ráda, že máme hlídání. Jen já zkrátka vím, co je tchyně opravdu zač, a chci to s ní konečně nějak vyřešit. Nechci, aby proti mně naváděla mé vlastní dítě!