RADKA (49): Syn těžce nesl manželův nezájem, dnes spolu téměř nemluví | Foto: iStock

Foto: iStock

RADKA (49): Syn těžce nesl manželův nezájem, dnes spolu téměř nemluví

Výchova dětí není jednoduchá, vyžaduje spoustu trpělivosti, lásky a tolerance. Přehnané nároky a jakási lhostejnost, jak vypráví ve svém příběhu Radka, poznamenají vztah mezi otcem a synem na celý život.

Vdávala jsem se jako svobodná, bezdětná za rozvedeného muže. Jeho první manželství skončilo rozvodem po sedmi letech, v té době mu ještě nebylo ani třicet. Měl dvě dcerky, starší začala chodit do školy, mladší byla ještě ve školce. Vzali jsme se po téměř roční známosti, i mně do třicítky nějaký rok chyběl.

Po roce se nám narodil syn Jiří a manžel vypadal, že je blahem bez sebe – konečně má syna! Musím k jeho cti přiznat, že dcerky měl rád, rád se jimi chlubíval, obě byly šikovné a ve škole později obě velice dobře prospívaly. Trávily u nás větší část prázdnin a z bratříčka měly nelíčenou radost, jak rostl, hrály si s ním, učily ho jezdit na tříkolce, měly i trpělivost s jeho batolecí nešikovností. Užívali jsme si všichni docela pěkné a pohodové časy.

Jirka začal chodit do školy a tehdy se objevily první problémy ve vztahu manžela k synovi. Jirka byl kluk šikovný na práci a na sport už odmala, jen to učení mu nešlo tak, jak si manžel představoval. Problém byl hlavně se psaním, písanka byla proškrtaná červenou tužkou paní učitelky a přes veškerou Jirkovu snahu trvalo celou první třídu, než ho písmenka začala poslouchat.

Manžel se mu začal věnovat, cepoval ho dnes a denně třeba dvě hodiny, ovšem výsledek nebyl takový, jaký měl být. Marně jsem brzdila manželovo úsilí, kterým dle mého názoru nadělal víc škody než užitku. Hodiny „výuky“ nebyly laskavé…

Přesto syn očividně čekal na slovo pochvaly, problém ovšem byl, že jako dítko živé nosíval dost často i poznámky za vyrušování, běhání po chodbě o přestávce nebo za zapomenuté pomůcky. Pak následovaly od otce zákazy pohádek, Jirka nesměl s kamarády ven a musel pomáhat na zahradě.

Netvrdím, že by mu to uškodilo, spíš naopak, bavilo ho s tátou opravovat drobnosti na autě nebo pomáhat třeba při stavbě garáže. Jen ty školní výsledky byly stále jakž takž průměrné. První věta, kterou slyšel po tátově příchodu, byl dotaz „co ve škole“, pak následovala kontrola žákovské knížky a sankce – třeba zrušení víkendového výletu.

A tak jsme se poměrně nevesele prokousávali školní docházkou. Jirka měl ale velice dobré výsledky v reprezentování školy v atletice, byl nadaný snad na každý sport už od útlého věku a ve škole se pak atletice věnoval závodně.

Pokaždé dovezl ze závodů nějakou medaili, většinou za první místo, málokdy byl druhý. Viděla jsem na něm, že doufá, jak to táta ocení, ovšem velkého ocenění se nedočkal, spíš jen zamručení „jo, dobrý“, a pokud byl druhý, pak se dozvěděl, že to „mohlo být lepší“.

O prázdninách mezi sedmou a osmou třídou vzala Jirku moje sestra s rodinou na dva týdny do Itálie (i tehdy hrozilo, že ho táta nepustí kvůli nějakému prohřešku). Celý nadšený se vrátil a měl toho hodně k vypravování. Manžel ho odbyl tím, že ho to moc nezajímá, a Jirka se stáhl do svého pokojíku. To ostatně dělal čím dál častěji, aby nebyl tátovi na očích (pokud nebylo třeba s něčím pomoci).

Tehdy mě opravdu zabolelo, když jsem přišla za Jirkou do pokoje a on tam seděl zaražený, pak propukl v pláč a nebyl k utišení: Že tátu nezajímá, že se ho ani nezeptal, jak se měl. Zachovala jsem se zbaběle, Jirku jsem utěšovala, že má táta starosti, a vedla podobné prázdné řeči. Dodnes mě to mrzí, když si na to vzpomenu.

Poslední dva roky základky se Jirka opřel do učení a přihlásil se na střední školu, kterou absolvoval s maturitou na samé jedničky. Pogratulovali mu babička s dědou, jen táta utrousil, že to dělá pro sebe.

Maturitního plesu jsme se měli zúčastnit všichni, prarodiče i my, měli jsme zajištěná místa a v předvečer jsme připraveni čekali na odvoz. I manžel se oblékl do gala, připravil fotoaparát, všechno klapalo. Ovšem jen do chvíle, kdy jsme byli na odchodu – manžel si lehl v obleku na gauč, že na žádný ples nejede. Proč, to nevysvětlil a otočil se k nám zády. Tehdy to nepěkně překvapilo i babičku s dědou (manželovy rodiče), ale nakonec jsme se vzchopili a ples absolvovali i bez otce.

Myslím, že tohle byla poslední kapka, kterou pohár přetekl. Jirka se k otci chová slušně, spolu promluví jen nejnutnějších pár vět, a jen já vím, co si opravdu o tátovi myslí. Po maturitě si syn našel dobrou práci i podnájem, je spokojený. Vím, že v něm zůstaly nepříjemné vzpomínky a že na tom mám svůj podíl viny. 

Doporučujeme

Články odjinud