REBEKA (40): Můj manžel mi na silvestra našel mého ztraceného bratra

Nějak ve mně tento článek evokuje myšlenky na některé televizní reality show, v nichž lidi dobrovolně nesou na trh své nejhlubší cit a intimnosti. V Poště pro tebe se taky konají nečekaná setkání, jásá se, prolévají se slzy, a plýtvá se sliby - dokonce před celým televizním publikem. Možná, tedy nejspíše je to dobře zaplacené, ale přesto na to musí být povaha. Prostě lidé mají povahu různou a někdo žije takový otevřený život ve velké komunitě rád.To nemluvím o Výměně manželek, nebo o Malých láskách. Ty jsou pro mne naprosto nepochopitelné, ale přesto se najdou ženy, které do toho jdou.

... a z hlediska manželky ztraceného bratra - najednou se objeví cizí ženská, bude tvrdit, že je ztracená švagrová a nacpe se jí do rodiny a začne cicmat její děti? To je vskutku velmi emotivní situace, jak píše pan Karel. To bych se pěkně poděkovala za takové náhle nalezené příbuzné :/

No nevím, asi bych takhle důvěřivá nebyla. To by mohl přijít každý, a tvrdit "jsem tvůj ztracený bratr/strýc/bratranec/ co já vím jaký ještě příbuzný". Prvně bych se ptala na důkaz, že se toto tvrzení může zakládat na pravdě. Pak bych si ten důkaz chtěla osobně ověřit. A pokud bych nabyla dojmu, že na tom může něco být, ptala bych se dál, proč takový zájem teď, najednou po X letech, co za tím asi je, a co tím sleduje manžel, že takovéhle překvápko, a jak na to vůbec přišel, že by nějaký bratr mohl existovat, když ona sama to nevěděla. Už to je divné. Navíc bych se namíchla, že z toho dělá estrádu na Silvestra před cizíma lidma.

Pan Karel si dá příště pozor na "nervi"!! Já mám taky jednoho nevlastního bratra od otce,věděli jsme o něm od narození,nakonec byl důvodem k rozvodu mých rodičů...Sešla jsem se s ním až když byl skoro dospělý,nějaké silné vztahy spolu nemáme.Přeci jen jsou si ti sourozenci,co spolu prožili dětství,mnohem bližší.Zde v článku je to moc vyšpekulované a zidealizované.

Jinak se článek opět nepovedl, bratr přeci vůbec nebyl ztracený, prostě o něm nevěděli. Manžel ho přitáhne na oslavu Silvestra, před kupu známých, a sourozenci (poloviční) si mají padnout kolem krku a být šťastní, že se setkali. A Rebeca je šťastná, že má sourozence, což si celý život přála, už ji ani nevadí, že nemůže mít vlastní děti a vlastně dosud cizí lidé si hrají na šťastnou rodinu. Myslím, že sourozence hlavně spojuje společné strávené dětství, to, že spolu vyrůstali, mají společné zážitky, rodiče. Tihle dva z příběhu jsou si naprosto cizí lidé. Ano, mohou si padnout do oka, rozumět si, začít se přátelit. A mít to povědomí, že mají společného otce. To je tak všechno.
Nevím jestli bych byla schopna projevovat takové nadšení z objeveneho sourozence, s vědomím, že otec to celý život tajil. Ale já svého sourozence, skutečného, mám.

@helza: Očekávání bývají zrádná. Proč tolik toužila po sourozenci? Měla špatné dětství? Neuměla si najít kamaráda? Nebo si jen vybájíla, jak je to lepší? Máte pravdu, že časem může svému bratru začít lézt na nervi. Nebo spíš může lézt na nervi jeho ženě, rodině z její strany, nebo rodině matky bratra. Pro všechny zmíněné to je prostě cizí člověk. Pro paní Rebeku byl sourozenec pouhá růžová fantazie. Oni sourozenci umí i dost zklamat.Celé ta situace je příliš emotivní. Ani bych mažela nechválil, že to zorganizoval před všemi na Silvestra. Jistě to je hezký záměr, ale jen to podporuje ty nezdravá očekávání. Prostě řečeno paní Rebeka může dost narazit, až zjistí, že bratr a sourozenecké soužití nemusí být takové, jak o tom celý život snila ve své hlavě. Například ji bratrova žena vyhodí, aby už dál nerozmazlovala jejich děti, bratr se jí nezastane a jí se zboří celý svět. A nebo na ni budou jen hodní ze soucitu, že vlastní děti nemá. Pak se někdo prokecne a také je najednou po všem.

Z takových příběhů mívám smíšené pocity. Co je dobrého na tom, že její otec celý život zapíral svého syna? Platil vůbec na něj? Co jeho první žena? Co jeho druhá žena? Té také lhal nebo to věděla a lhali dceři oba? Ona toužila po sourozenci, kterého měla. Přijde mi to jako zrada. Ale paní je celá šťastná podle úsloví Konec dobrý, všechno dobrý. Navíc si paní mohla vytvořit psychickou závislost na nově nalezených dětech svého bratra, takže už nemusí tolik myslet na to, že děti sama mít nemůže a její muž má snad o něco víc klid od jejích depresí.Nepíšu to se zlým úmyslem, kdyby to tak vyznělo. Jen se ptám. To je dobrý konec? Teď je paní skutečně navždy šťastná? Těžko se mi tomu věří.

No, jestliže byl pan bratr oficiálně dítětem jejího otce, což asi jo, když o otci věděl, potkali by se už v minulém roce při dědické řízení po otci.