Jistě jste už zažili podobnou situaci: známá vám už několik minut monotónním hlasem povídá o tom, jak šťastná se cítí ve vztahu s manželem, přičemž sedí zhrouceně na židli a v ruce žmoulá kapesník. Rádi byste věřili řečenému, ale podvědomě cítíte, že něco nesedí. Není divu, vždyť na procesu našeho vnímání se slova podílejí jen 7 procenty. Dalších 25 procent patří odstínu hlasu a 68 procent neverbální komunikaci, která zahrnuje nejen mimiku, ale také gesta, dotyky, pohyby očí nebo také držení těla.
„Neverbální komunikace zvlášť nabývá na významu v situacích, které jsou pro nás zcela nové. Snažíme se nejen poslouchat slova, ale i vyhodnocovat celou situaci, a podle toho pak posuzovat druhého člověka. A je jedno, jestli jde o první rande nebo přijímací pohovor do nového zaměstnání. Podobné je to v konfl iktních situacích, kdy například máme pocit, že nám druhý lže, a tak se chytáme všeho, abychom odhalili skutečnost,“ vysvětluje Oldřich Tegze, psycholog, psychoterapeut a také autor knihy Neverbální komunikace (Cpress, 2004).
ZRCADLÍTE, NEBO JEN PŘEHRÁVÁTE?
Všichni tak neustále ventilujeme informace o tom, co se děje v našem nitru, a současně vyhodnocujeme, co se odehrává v druhých. Funguje to zcela spontánně a bez přemýšlení. Možná jste si všimli, že někdy při hovoru zaujímáte stejné pozice těla nebo jeho částí jako váš partner. Této bezděčné snaze udržet vzájemný kontakt se říká zrcadlení. Také když s někým sdílíte radost, nejspíš stojíte blízko u něho, otočeni tváří, možná dotyčného dokonce držíte za ruce. Intenzita prožívané emoce totiž sbližuje i fyzicky (takže je nepravděpodobné, že byste se postavili dva metry od sebe a otočili se k sobě zády).
Je jen na nás, nakolik svoje rozlišovací schopnosti a porozumění řeči beze slov vědomě rozvineme. Smyslem této snahy by rozhodně neměla být manipulace s cílem ostatní „přečůrat“. Jasně, můžete se třeba při obchodním jednání snažit zrcadlit pohyby druhé strany, ale když budete dělat JEN to (tedy mechanicky napodobovat s cílem přimět druhou stranu k dohodě), riskujete, že vás partner bude považovat za poněkud … divné. Nebo mu minimálně nebude ladit to, co říkáte, s tím, co vyjadřujete tělem. Nehledě na to, že do stejného bodu můžete při jednání dojít i bez přehrávání a zbytečné manipulace. Stačí, když budete v kontaktu sami se sebou a patřičně se uvolníte, protože pak je šance, že podobně naladíte i svůj protějšek.
PROČ SLOVNÍK NESTAČÍ
Jak už bylo řečeno, slovníková hesla, popisující co která pozice těla vlastně znamená, pro hlubší porozumění řeči těla ve skutečnosti nestačí. A to hned z několika důvodů. „Nesmíme nikdy zapomínat, že i my jsme předmětem pozorování. Druhá strana tedy může ve vzájemné komunikaci reagovat na nás, aniž bychom si sami vždy uvědomili, co vysíláme. A pak přečteme přijatý signál špatně, “ varuje Oldřich Tegze. „Když budeme druhého pozorovat s nehybnou tváří, je docela možné, že se jeho chování promění – právě proto, že bude reagovat na tu naši nehybnou tvář. A protože si neuvědomíme, jak se tváříme, tj. nejsme v kontaktu sami se sebou, budeme reakci druhého mylně interpretovat.“
Správné dešifrování řeči těla ovlivňuje též fakt, že zkušenosti, které v životě sbíráme, jsou podněty vyvolávající odezvu v organismu. A často býváme konfrontováni se situacemi, které neumíme zvládnout, což pak působí na tvar těla a tělové schéma. A v tu chvíli se podle Tegzeho stává tělo součástí obranných mechanismů, které si vypěstujeme k ochraně před psychickým zraněním: někdo se odstřihne od pocitů, jiný se stáhne do sebe, další je neustále v napětí. „Abloky vytvořené v těle v rámci takových obranných mechanismů nejsou lidé z 90 procent schopni vnímat. Což samozřejmě dále komplikuje interpretaci neverbálních signálů.“
Dalším důležitým aspektem pro správné porozumění je kontext. Pokud například někdo mluví rychle, bez znalosti backgroundu, nebudete vědět, jestli patří překotná mluva k jeho charakteristice, nebo je dotyčný jen v časovém presu, protože mu za hodinu jede vlak. A dobrat se kontextu také znamená dát druhému prostor, aby se mohl pořádně projevit.
K tomu, abychom potom dokázali všechny signály získané od druhého člověka správně propojit do empatického vhledu, potřebujeme mít zkušenost, vlastní zážitek z práce se sebou a také vědomosti (třeba jak funguje bránice apod.). „Každá projevená emoce, jako například smutek nebo radost, vyvolává odezvu v těle, například dechovou,“ vysvětluje doktor Tegze. Když třeba řeknete „já snad umřu smíchy“ a vyslovíte to normálním hlasem, neaktivujete bránici. Tak se nedostanete do kontaktu s touto emocí a nemůže nastat soulad mezi tím, co děláte a říkáte, a tím, co vidí druhý člověk.
Pro neverbální komunikaci tedy platí totéž jako pro tu verbální. Těžko porozumíte druhým, dokud se nenaučíte rozumět sami sobě. Ale co to? Najednou jste svěsili ramena. Jste zklamaní, že jste nedostali jednoduchý návod? Nebo vaše tělo říká něco úplně jiného?
Není úsměv jako úsměv
Každý jsme jiný a máme jiný důvod, proč děláme to či ono. Následující řádky proto berte jako inspiraci při vlastním objevování, jak různé pocity a postoje se mohou skrývat za jedním gestem či postojem.
1. Podpořte svou sebedůvěru: Z psychologického výzkumu vyplynulo, že když zaujmete expanzivní pozici (například postoj s nohama od sebe a rukama v bok nebo „šéfovskou“ pozici s rukama za hlavou a nohama na stole), zvýšíte tak hladinu testosteronu v těle a zároveň snížíte hladinu kortizolu (to znamená méně stresu) a podpoříte svůj pocit síly a sebevědomí. Což před odchodem na pracovní pohovor nebo důležitou schůzku, kde chcete cítit a zobrazovat sílu a sebedůvěru, stojí za to vyzkoušet.
2. Upřený pohled si dobře rozmyslete: Soustředěné zírání do něčích očí navozuje vzrušení, jehož přesná interpretace však závisí na zúčastněných a dalších okolnostech. Někdy může upřený pohled vzbudit u druhého pocit agrese, podobný porušení osobní bubliny. Proto je při očním kontaktu s cizím člověkem zdvořilé uhnout po chvíli pohledem jinam.
Když si dva lidé soustředěně hledí do očí, může to být rovněž spolehlivý signál, že se milují. Ostatně už jen udržet přímý pohled o trochu déle, než je obvyklé, může jiný člověk vnímat jako flirtování. A dalším potvrzením zájmu je rozšíření zornic. Když vědci v rámci jedné studie upravili zornice ženy na fotografii, respondenti ji pak hodnotili jako atraktivnější a více sexy než její podobu na neupravené fotografii.
3. Pozor, bublina narušena: Všichni máme okolo sebe „bublinu“ osobního prostoru. Když do ní někdo vstoupí, ať už záměrně, či mimoděk, rozruší nás to. Jak toto rozrušení vnímáme a interpretujeme, záleží na konkrétní situaci. V případě, že osoba, která vnikla do našeho prostoru, je nám sympatická a milá, vzrušení je pozitivní a cítíme sympatie nebo lásku. Pokud se dotyčného bojíme, vnímáme vzrušení negativně, jako strach, podráždění nebo hněv.
4. I jemný dotek má velkou moc: Dotýkat se druhých není vždy projevem lásky. Dotekem můžeme sdělovat i jiné věci. Například muži se někdy mohou dotýkat žen a projevovat tak dominanci. Servírky, které se lehce dotkly zákazníka v restauraci, dostaly vyšší spropitné než ty, které to neudělaly. Ze studie na toto téma vyplynulo, že jemný a neinvazivní stisk může signalizovat sympatie a vyvolávat u ostatních pozitivní reakce. Na druhou stranu, ten, kdo svírá vaši paži, nemusí vyvolávat právě pozitivní pocity.
5. Smějete se upřímně, nebo jen naoko? Oči vás prozradí. Známý americký psycholog Paul Ekman rozlišoval mezi úsměvem, který představuje opravdové štěstí, a falešným úsměvem. Klíčem k jejich rozeznání jsou oči. Při skutečném úsměvu se zúží a vytvoří se okolo nich čárky, takové ty „vraní stopy“ ve vnějších koutcích. Někdy ale úsměv vůbec nemusí souviset s čímkoli příjemným. Z výzkumu vyplynulo, že lidé jím někdy skrývají nepohodlí.
A ještě jedna důležitá poznámka týkající se očního kontaktu. Všichni předpokládáme, že lháře poznáme podle toho, že se při vyprávění svých báchorek nedívá druhým do očí. Jenže výzkum neverbálního chování v souvislosti s podvodem naznačuje, že lhář se naopak o oční kontakt snaží více než ten, kdo říká pravdu.
Co je zvlášť zajímavé: Studie týkající se hypotézy obličejové zpětné vazby vypovídá o tom, že když se usmějeme a aktivujeme příslušné obličejové svaly, může to v nás vyvolat pocity skutečného štěstí. Takže chcete-li přivolat do svého života pozitivní emoce, nezapomeňte se co nejčastěji usmívat!
Zdroj: Moje psychologie, Martina Coufalová