Někteří muži nám do života zabloudí jen na krátký čas, ale přesto nám v srdci dokážou zanechat nesmazatelné stopy. Své o tom ví i Regina.
Po maturitě na zdravotní škole jsem začala pracovat jako sestra na chirurgickém oddělení. Když jsem načerpala dostatek praktických zkušeností v oboru, byla jsem převedená na specializované pracoviště ARO. Bylo to zrovna v období letních měsíců, takže o těžké úrazy nebyla nouze.
Hned při první službě k nám přivezla záchranka dva muže po autonehodě. Jeden z nich na tom byl velmi špatně. Měl polámané celé tělo, vnitřní zranění, a navíc byl v bezvědomí. Okamžitě byl převezený na operační sál, kde se podrobil náročné operaci hlavy. Naštěstí zákrok dopadl dobře a pacienta převezli na moje oddělení, kde jsem ho měla pod dohledem.
Laura Poláková
28. července 2019
Po čase jsem se přistihla, že za ním chodím častěji než za ostatními. Musela jsem si přiznat, že se mi ten mladý, krásný chlap prostě líbí. Když se po pár dnech probral z bezvědomí a začal mluvit, byla jsem šťastná. Utíkala jsem za ním každou volnější chvilku jen proto, abychom spolu mohli něco prohodit.
Když ho po nějakém čase převezli na chirurgické oddělení, chodila jsem i tam. Velmi rychle jsme si našli společné téma na rozhovor a užívali si vzájemnou blízkost. Před nehodou Karel, tak se jmenoval, pracoval na zámořské lodi. Byl svobodný, bez závazků a po čase bylo jasné, že se mu líbím a rád se mnou flirtuje.
Laura Poláková
23. července 2019
Když se přiblížil den, kdy měl být propuštěný do domácího léčení, vyměnili jsme si adresy pro případ, že by se naše cesty ještě někdy v budoucnu zkřížily. S nějakým milostným románkem jsem totiž ani ve snu nepočítala, i když se mi moc líbil. Byla jsem navíc tehdy zasnoubená a měla pár měsíců před svatbou. Karel byl stále na cestách, do republiky se vracel jen sporadicky.
Po našem rozloučení jsem čas od času našla ve schránce pohled z dalekých krajů, já mu na oplátku poslala svatební oznámení. Nikdy jsem mu také nezapomněla popřát hezké Vánoce nebo narozeniny. Uplynulo víc než deset let a moje vzpomínky na Karla, který byl mým prvním vážným pacientem v praxi, pomalu, ale jistě bledly.
Laura Poláková
21. července 2019
Když jsem pak jednou v květnu ležela v nemocnici netypicky jako pacient, dostala jsem se na pokoj, který jsem sdílela shodou náhod s manželkou námořníka. Když jsme se daly do řeči, kromě jiného jsem se zeptala, zda její muž třeba náhodou Karla nezná. Slíbila mi, že se zeptá hned, jak za ní manžel dorazí.
Svět je opravdu malý, protože muž mé spolupacientky znal Karla velmi dobře a řekl mi, že mu pozdrav od zdravotní sestřičky, která ho před jedenácti lety ošetřovala, rád vyřídí. A pak se stalo něco, co mi doslova vyrazilo dech.
Laura Poláková
18. července 2019
Hned druhý den odpoledne se dveře mého nemocničního pokoje otevřely a první, co jsem uviděla, byla obrovská kytice. Ruce, které ji držely, patřily Karlovi. Padli jsme si do náruče a dlouho se nemohli jeden od druhého odtrhnout. Hodiny a hodiny jsme si povídali a vzpomínali na těžké chvíle tenkrát po nehodě i na to, co každý z nás za ty dlouhé roky zažil.
Další den jsem měla podstoupit náročnou operaci, Karel měl v tu dobu odjíždět na moře. I přesto mi slíbil, že se pokusí ještě ráno se zastavit, aby mi dal pusu a povzbudil mě. Bohužel, nestalo se. Když jsem se v podvečer probrala z narkózy, našla jsem na nočním stolku čokoládu a vedle ní lístek s přáním brzkého uzdravení. Vše bylo od Karla.
Laura Poláková
16. července 2019
Už nikdy později jsme se neviděli. Občas jsem litovala, často jsem se sama sebe ptala, jestli se ještě někdy potkáme, s kým asi žije, kolik má dětí... Kdo ví, jak by to všechno dopadlo, kdybychom se tenkrát rozhodli být spolu a spálili za sebou všechny mosty?