Nevěra je vždycky peklo, které rozstřílí na kusy nejen vaše srdce, ale i vztah a všechno kolem. Ale když vás zasáhne ve chvíli, kdy chováte v porodnici své čerstvě narozené miminko, jsou pocity bolesti a zrady téměř nekonečné. Renata o tom ví své.
Žiji s manželem deset let a před třemi lety jsme se vzali. Začátek byl idylický. On byl pro mě první velká láska, muž snů, prostě ideální partner. Ze začátku jsme žili v pronajatém bytě, po pár letech jsme si vzali hypotéku a pořídili si malý domek. Můj muž si v něm postavil autodílnu a podnikal.
Když jsem zjistila, že čekám naši první dceru, bylo to nejšťastnější období v mém životě. Otěhotnět jsme se totiž snažili rok a půl a já už se bála, že nám nebude přáno. Když se na těhotenském testu objevily dvě čárky, měli jsme oba slzy v očích.
Laura Poláková
9. dubna 2019
Náš malý soukromý ráj pokračoval i po narození dcery. Je pravda, že v té době můj muž začal víc chodit do místní hospody a pravidelně dojížděl do města na tréninky (hrál fotbal a kickbox), ale já mu to tolerovala. Říkala jsem si, že uživit rodinu je fuška.
Všechno se změnilo ve chvíli, kdy jsem zjistila, že čekám druhé dítě. Bála jsem se, jak zvládnu rok a půl starou dceru a miminko, ale jít na přerušení pro mě vůbec nepřipadalo v úvahu. Ani on nebyl tentokrát u těhotenského testu dojatý. Naopak.
Laura Poláková
7. dubna 2019
Řekl něco o dalším krku na uživení, sebral se a odešel do hospody. Od té doby bylo všechno jinak. Tréninky měl třikrát týdně a dvakrát hospodu. Já byla páté kolo u vozu. Nezajímala jsem ho, neměl chuť se mnou trávit čas, byl čím dál mrzutější. Tenkrát mi ani nevadilo, že jsme spolu přestali žít intimně. Ale věřila jsem, že se to srovná.
Do porodnice jsem si musela zavolat sanitku, protože se mi nedařilo dovolat manželovi, který byl někde ve městě, prý pro nějaké materiály. Nepřijel ani k porodu a na našeho syna se přijel podívat až druhý den.
Laura Poláková
4. dubna 2019
Doufala jsem, že pohled na toho drobečka s ním pohne a on zase začne žít pro rodinu. Jenže všechno se jen zhoršovalo. Přesto mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že by v tom mohla být jiná žena…
Jenže jednou si doma nechal telefon, a když mu pípla zpráva, přečetla jsem si ji. „Miluju tě, těším se, až dnes přijedeš. Chci být jen s tebou.“ To mu psala nějaká Milena. Bylo to jako rána do hlavy. Na muže jsem udeřila hned po návratu domů a on mi všechno přiznal. Měl milenku už dva roky. Brečela jsem a prosila ho, ať nás s dětmi neopouští.
Laura Poláková
2. dubna 2019
Dokonce jsem musela přestat kojit, protože ze stresu se mi ztratilo mléko. Zhubla jsem tehdy na pětačtyřicet kilo. On slíbil, že všechno bude lepší, ale po půl roce za mnou přišel, že se rozhodl. Sbalil si věci a odstěhoval se k ní.
Ještě pořád to bolí, ale žiju dál. Musím. Mám přece dvě děti a na mně je, abych se o ně postarala. Ale už žádného chlapa nechci. Jestli milovaný muž klidně podvede ženu, která mu rodí dítě, jsou pak schopní všeho. A já už takovou bolest riskovat nechci. Raději zůstanu s dětmi sama.