Renata sice na svatbě příliš nelpěla, chtěla však udělat radost nemocnému tatínkovi. Ani ve snu ji nenapadlo, že by svatba mohla zničit její vztah. Rok a měsíc po svatbě se totiž s partnerem rozvedli, a to spolu předtím byli deset let v bezproblémovém vztahu!
Tu svatbu jsem si moc přála, ale rozhodně jsem nijak netlačila na pilu. Přála jsem si ji i kvůli mému tatínkovi, který na tom byl zdravotně velmi špatně, a bylo jisté, že už tu dlouho nepobude. Chtěla jsem, aby mě ještě stihl odvést k oltáři. Byla jsem moc šťastná, že se to povedlo. Bohužel ne nadlouho. Nyní jsem naopak šťastná, že se tatínek nedožil mého rozvodu. Manžel o něj požádal rok a měsíc po svatbě.
S Ernestem jsme žili „na hromádce“ deset let. Bydleli jsme společně v mém bytě. Přítel si ale stále držel svou garsonku, nechtěl ji pronajímat, nechtěl, aby tam bydleli cizí lidé. Obvykle tam i jednu či dvě noci v týdnu přespal. Občas jsem tam přespala s ním, byt byl na velmi hezkém místě, v historickém centru města, bylo to pro mě vždy zpestření všedních dní.
Celých deset let jsem nás považovala za spokojený a vyrovnaný pár. Samozřejmě že první rok, dva či tři byly citově i tělesně mnohem intenzivnější, ale to je asi normální. Náš vztah byl dle mého harmonický a klidný, s přítelem jsme se nehádali, nebylo proč. Společné děti jsme neměli. Ernest má z prvního manželství syna a já děti mít nemohu. Ale naštěstí patřím k ženám, které tím netrpí.
Ostatně ani Ernest po společných dětech netoužil, vždy říkal, že lidí je na planetě dost a jemu stačí syn. O svatbě také nepadlo ani slovo, já bych se sice vdávala ráda, ale chápala jsem, že když je někdo již jednou rozvedený, tak se do dalšího sňatku tolik nežene. Občas jsem si se svatbou rýpla, ale na pilu jsem netlačila.
Žili jsme si příjemně, hodně kamarádek mi můj klidný život závidělo – v dobrém samozřejmě. Jakmile jsme něco našetřili, jeli jsme na lyže nebo za teplem. Ernest si také koupil motorku, které jsem sice příliš nefandila, ale zároveň příteli nijak nebránila, aby si svého splněného snu užíval plnými doušky.
Já zase „na stará kolena“ začala studovat, i když ne vysokou školu, tu už jsem vystudovanou měla, chtěla jsem se vyučit kadeřnicí! Nikdo v mém okolí se tomu nedivil. Své známé i sebe jsem stříhala i barvila už roky, a tak jsem se rozhodla, že si splním sen; udělám si výuční list a otevřu si malé kadeřnické studio. Prostory jsem měla, zkušenosti jsem sbírala, chybělo mi vzdělání a „papír“. Náš život se tedy zdál být „značka ideál“.
Když mi pak onemocněl tatínek a bylo pravděpodobné, že už tu s námi dlouho nebude, zeptala jsem se Ernesta, zda by si mě nechtěl vzít. Spíš jsem to tak plácla, ale přítel mi odpovědí vyrazil dech. Řekl: „Tak jo.“
Svatba byla milá, komorní, tatínek byl šťastný a já také. A spokojeně vypadal i Ernest. Naprosto netuším, co se stalo, kdy přesně se vše zkazilo a změnilo. Snad ode dne, co jsme se vzali, to mezi námi začalo skřípat. Netuším, zda může v tomto ohledu působit sňatek i nějak psychologicky, ale přišlo mi, že na mě začal Ernest reagovat jinak – podrážděněji, a někdy dokonce ublíženě. To pro mě byla novinka.
Jednou, bylo to spíš v legraci, jsem se před přáteli zmínila, že nyní, když už jsme svoji, možná přítel konečně pronajme svou garsonku, anebo ji dokonce prodá a pak si koupíme vysněný obytný vůz. Toužili jsme po něm oba. Ernest se tehdy hrozně naštval, ne tedy před přáteli, ale cestou domů, kam nedojel. Odjel k sobě, kde zůstal celý týden.
Samozřejmě jsem se mu snažila vysvětlit, že z mé strany šlo spíše o nepromyšlený vtip než o vážně myšlený požadavek, ale přítel omluvu nepřijal. Vše v sobě zjevně zapouzdřil, aby pak do onoho „pouzdra“ přidával další mé hříšné výroky a nápady. No a když si jich takto nastřádal řádnou zásobu, oznámil mi, že má všeho dost a podává žádost o rozvod.
Doslova mi řekl: „Chtěl jsem ti tím papírem udělat radost, naivně jsem si myslel, že se po deseti letech pohody už nemůže nic moc změnit. Ale zjevně je to všude stejné, jak nás máte jisté, tak začnete utahovat a zkracovat vodítko. A na to já si tedy ve svých padesáti zvykat nehodlám!“ Popravdě jsem netušila, co tím Ernest myslí. Opravdu nemám pocit – poctivě jsem o tom přemýšlela –, že jsem po svatbě nějak razantně změnila své chování!
Rozvod proběhl rychle, měli jsme předmanželskou smlouvu, neměli děti a manžel si najal dobrého právníka. Je mi ze všeho nanic. Bývalého manžela už nemiluji, velmi mě zranil, ale z rozchodu se stále nemohu vzpamatovat – bolí mě zrada, nespravedlnost i pocit, že je všechno možná trochu jinak a že na mě Ernest z nějakého důvodu přehodil vinu, aby se z ní sám vyvlékl. Ani po roce však není v jeho blízkosti žádná žena, žije v podstatě stejně, jako žil se mnou.