Jakou cenu má pro mladého chlapce život, který mu za těchto okolností zbývá? Budou rodiče schopni se o něj dvacet čtyři hodin denně starat? A kdo se ho ujme, až rodiče nebudou moci? Jeffreyho otec je zkušený právník. Okamžitě si uvědomil, že do chlapcových osmnáctin má on, jeho rodič, právo a povinnost rozhodnout, zda by pro jeho syna nebylo lepší, aby se jednoho dne ráno neprobudil...
Dramatický deník zachycuje prvních několik dní po úrazu, který změnil život celé rodiny, nesnadné rozhodování o tom, zda zvolit pasivní euthanazii – a co vlastně znamená zachránit Jeffreyho.
brož., 176 s., 229 Kč
ISBN 80-7178-668-3
Více informací a možnost objednání www.portal.cz
Ukázka z knihy:
Kapitola první, Sobota 4. července
Zranění, ke kterému dojde během nehody ve zlomku vteřiny, je úděsné a matoucí. Člověk se nemůže zastavit, aby si zoufal, protože nutnost něco udělat
nás žene kupředu.
Ruth Wolfová
Bylo pozdní odpoledne čtvrtého července, říká se tomu Den nezávislosti. Bylo ještě světlo a teplo. Naše rodina byla na malém večírku. Právě jsem dojídal druhý čokoládový zákusek. Jedno z dětí vběhlo do domu a řeklo nám, že Jeffrey je v bazénu pod vodou a nehýbá se. Je to samozřejmě jenom vtip. Jeffrey si pouze tropí šašky z ostatních dětí. Je pod vodou, zadržuje dech, baví se tím. To je přece naprosto jasné.
Moje žena Toby vyšla z domu, aby se přesvědčila. Spěchala. Rodiče to musejí dělat. Když jsem vstal ze židle, abych ji následoval, protáhl jsem tvář – na znamení, že jsou lidé, které lze vodit za nos, ale my přece víme, že je to vtip. I když jsem věděl, že o nic nejde, pospíchal jsem ze dveří. Rodiče to musejí dělat.
Toby doběhla na okraj bazénu o krok přede mnou a zakrývala mi výhled. Očekával jsem, že uvidím Jeffa, jak se cachtá ve vodě s napůl provinilým, napůl vítězným úsměvem. Necachtal se. Toby jenom zavolala „Jeffrey!“ a skočila do vody. Tím mi odkryla výhled, spatřil jsem Jeffreyho a skočil do bazénu.
Jeff ležel u dna. Vypadal pokojně. Byl obličejem vzhůru, paže a nohy lehce rozhozené, v pohodlné pozici. Oči měl otevřené.Toby ho začala vytahovat na hladinu. Popadl jsem ho a zatáhl silněji. Když se ocitl na mých pažích a já spatřil jeho obličej, pomyslel jsem si: Je to skutečnost, nebo se mi to zdá?
Jeffrey měl tmavomodré rty. Jazyk byl napuchlý a tmavomodrý. Oči doširoka otevřené, zornice ohromné, nehybné, hleděly upřeně do prázdna, jako oči ryby zamrzlé v ledu.
Vytáhli jsme horní polovinu jeho těla na betonový okraj a já vyskočil z bazénu. Uchopil jsem ho za ruku a vytáhl ho z vody úplně.
Z mého syna se stalo cosi těžkého, nanicovatého, bezvládného. Když jsem ho viděl naposledy, před několika minutami, bylo mu sedmnáct let, měřil téměř sto osmdesát centimetrů, byl to obdivuhodně zdravý a pohledný chlapec.
Převrátili jsme Jeffa na záda. Položil jsem své ruce na jeho hrudník a několikrát jsem rychle a silně zatlačil. Sklonil jsem se mu k obličeji, abych ho rozdýchal. Ústa měl dokořán otevřená, ale tmavomodrý jazyk překážel. Byl tak nadmutý, tak obrovský. Vypadal jako jazyk krávy. Ten jazyk mě udivil ještě více než oči. Nevěděl jsem nic o utonutí; nevěděl jsem nic o tmavomodrém a napuchlém jazyku.
Ucpal jsem pravou rukou Jeffovi ústa a zakryl tak i slizký modrý jazyk a rty. Levou ruku jsem mu položil na čelo a vlasy. Pak jsem mu začal dýchat do nosu. Cesta byla volná a dech do něj proudil bez odporu. Když jsem mu vdechoval vzduch do nosu, viděl jsem, jak se hrudník zdvihá a plíce plní. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, jak hrudník klesá. Dělal jsem to znovu a znovu. Po několikerém opakování jsem nahmatal pulz.
Vzpomínám si, že někdo křičel a lidé vytvořili kolem naší malé dramatické scény kroužek. Na večírku byly čtyři páry a tři lidé z nich měli lékařský diplom. Vzpomínám si, jak mi jeden z nich řekl, že Jeff má hmatný pulz. Jiný říkal, že bych měl uvolnit dýchací cesty.
Uvolnit cesty. Byl jsem rád, že mi to připomenul. Musel jsem Jeffovi uvolnit ústa a hrdlo, aby mohl dýchat. Zápolil jsem s Jeffovými ústy. Jeho velký modrý jazyk ustoupil, ale zuby měl teď tak pevně stisknuté, že jsem s nimi nedokázal pohnout.
To nemusím dělat, pomyslel jsem si. Měl jsem už průchod – jeho nos. Nemusím uvolňovat ústa. Nevšímej si úst. Dej se opět do práce.
Z Jeffova nosu se vyřinuly chuchvalce hlenu. Otřel jsem je a začal jsem opět dýchat do nosu. Jednou nebo dvakrát, mezi vdechy, Jeff jakoby trošku škytnul a vyřinul se další hlen. Ne moc. Jeden z lékařů pomohl hlen otřít, vzal Jeffovu hlavu do dlaní a zaklonil ji.
Po nějakou dobu, když jsem Jeffa rozdýchával, zůstávaly jeho oči široké, nehybné a bezživotné. Ale pomalu, zázrakem, se začaly znovu probouzet. Víčka se maličko přivřela. Zornice se o trošičku zmenšily. A pak se oči začaly pohybovat.
Jeffovy oči začaly kroužit, kroužit, ve snaze najít nějaké místo, kde by spočinuly. A já, protože jsem viděl, že se Jeffrey vrací, reaguje, dělá něco jiného, než aby tam jen ležel jako pecka, jsem do něj přestal na chvíli dýchat a zabušil jsem mu na hrudník. „Probuď se, Jeffe,“ řekl jsem, „probuď se.“
Proces pokračoval: Vdech, zvednutí a pohled na Jeffovy oči. Vdech, zvednutí a pohled na Jeffovy oči. Jeho zornice těkaly z místa na místo. Kdykoli jindy, kdekoli jinde by ve mně pohled do těchto Jeffových očí vyvolal nevolnost. Tak ztraceně vypadaly, tak prázdně. Ale aspoň se hýbaly, pro začátek.
Lékaři hlásili, že Jeff má silný pulz. Stále jsem do něj dýchal.
Posléze dorazilo několik policistů. Řekli, že sanitka je na cestě. Stále jsem dýchal do Jeffa. O několik minut později se objevilo několik zdravotníků rychlé záchranné služby. Křičeli jeden na druhého pokyny – vezmi tohle, vezmi tamto.
Náš malý zástup se nyní rozrostl. Každou chvíli jsem očekával, že mě někdo odstrčí. Viděl jsem, že přinášejí a připravují přístroje. Na několik sekund jsem přestal, ve snaze najít profesionální náhradu. Když nikdo nepřiskočil, pokračoval jsem v dýchání do Jeffa.
Vzduch vcházel dovnitř tak snadno. Snadněji, než kdybych nafukoval míč. Téměř jako bych si pískal. Myslím – nejsem si teď jist – ale myslím, že malá část mě samého se divila, proč Jeff dosud nezakašlal, nezvracel, nedávil tekutinu. Ve filmech a v televizi to vždycky dělají. Vždycky předtím, než se probudí, kašlou.
Když byli pracovníci záchranné služby připraveni, uvědomili mě. Kdosi si dřepl vedle mě, posunul jsem se stranou a mé místo bylo beze slova zabráno. Vstal jsem, ustoupil jsem krok nebo dva dozadu a postavil jsem se vedle Toby. Mé oči teď, z větší vzdálenosti, viděly z Jeffa více. Už nebyl modrý. Oči měl pouze napůl otevřené. Byl naživu.
Když jsme ho vytáhli z vody, zdálo se, že je už mrtev. Teď byl znovu naživu. Myslel jsem si: Dokázali jsme to. Přivedli jsme ho nazpět k životu.
Zvedl jsem levou ruku a podržel ji před očima. Je to něco, co dělám, abych si ověřil svůj klid. Třesou-li se mi prsty, vím, že jsem nervózní. Dokážu-li ovládnout své prsty, aby znehybněly a uklidnily se, pak se můžu uklidnit i já sám.
Jak jsem tam stál, zatímco zdravotničtí záchranáři pracovali na mém synovi, díval jsem se na své prsty a byl jsem překvapen. Byly absolutně klidné. Žulové prsty. Nebyl jsem nervózní. Jak je to možné? Pokusil jsem se to ukázat Toby. „Podívej se,“ řekl jsem a natáhl jsem přitom ruku. Jak zvláštní.
Důvodem bylo – muselo být – to, že od okamžiku, kdy jsme spatřili Jeffa, jsme měli co dělat. Zvednout, zatlačit, táhnout, dýchat, bušit, dýchat znovu a znovu. Udělat nejprve to, pak ono, pak tamto. Byl jsem pomocí Jeffovi příliš zaměstnán, než abych si zoufal, že ho ztratím. A teď byla práce hotova a Jeff byl naživu.
Právě v té chvíli jsem uslyšel, jak jeden z pracovníků záchranné služby říká druhému: „Podej dlahy. Musíme znehybnit krk a hlavu. Může mít poraněnou páteř.“
Když jsem to uslyšel, pomyslel jsem si: Můj Bože, co jsme to udělali?
Pokračování kapitoly najdete v knize Zachránit Jeffreyho
zdroj: Portál