„Naše dětství bylo vcelku standardní, ničím dramatickým se nelišilo od toho, co prožívali naši spolužáci a kamarádi,“ začíná dopis paní Jany. „S Pavlem, který je jen o dva roky starší než já, jsme měli vždycky prima vztah – když pominu zhruba dva roky telecích let, kdy jsme si nemohli přijít na jméno. Ale ve finále jsme se vždycky domluvili a brzy jsme přišli na to, že je mnohem lepší, když držíme spolu,“ vypráví.
Rodiče
„Naši byli docela fajn. Brali nás na výlety, dopřáli nám kroužky, byli na nás spravedliví – prostě normální rodiče, kteří nesahali k trestům zbytečně, ale nevyznávali ani volnou výchovu. Díky tomuto přístupu jsme ani neměli nějak bouřlivou pubertu – proč rebelovat, když se s rodiči dá celkem dobře dohodnout,“ klade řečnickou otázku Jana a pokračuje ve vyprávění. „Jediné, kde to občas zaskřípalo, byly naše první lásky. Pavel moc holek nikdy neměl, říkal, že se radši bude učit, měl velkolepé plány – vysoká, doktorandské studium a to vyžaduje čas a soustředění. Rodičům toto vysvětlení stačilo, spokojili se s ním a upřeli svou pozornost ke mně. Já nikdy ambice na vysokou neměla, po maturitě jsem si plánovala najít práci a být soběstačná, tak jsem s kluky zvesela randila.“
Náhoda či osud
Jak to tak bývá, osud občas připraví takové kličky, jaké by nevymyslel ani ten nejlepší scénárista. „Jednou jsem šla s tehdejším přítelem z kina a všimla si, že na druhém chodníku je dvojice kluků, kteří se drží za ruce a něco si špitají. Po bližším pohledu mi došlo, že to je Pavel a ve vteřině mi bylo jasné, jak to s ním je, všechno mi zapadlo jak do mozaiky. Ani na chvíli mě nenapadlo nic opovržlivého, prostě Pavel je na kluky a co jako má být? Jediné, co mě trochu zarazilo, byla jeho reakce. Sotva si mě všimnul, zazmatkoval a snažil se utéct. Nechala jsem to být a řekla si, že si s ním promluvím doma.
Doma na mě už čekal a se zoufalým výrazem v očích mě prosil, abych hlavně nic neříkala našim, že by z toho byl malér jako hrom. Nechápala jsem to, ale slíbila jsem mu to. Evidentně měl o našich přesnější obrázek, než já,“ dodává Jana smutně a pokračuje ve svém vyprávění.
„Pavel se evidentně opravdu našel a se Zdendou byl šťastný a spokojený. Všimli si toho i rodiče a samozřejmě chtěli tu jeho slečnu poznat. Pavel trochu zblednul, zakoktal se a rodiče se rozesmáli, že nemusí přece hned. Trochu se mu ulevilo, ale jen trochu. Věděl totiž, že tím celý problém jen oddálil, ale nevyřešil.“
Domácí bouře
Pavel se zatím potají scházel se Zdeňkem. Časem se sice rozešli a nahradil ho jiný kluk, ale situace doma se zatím zdála v klidu. Prostě vždycky zahlásil rozchod a rodiče jej považovali za vztahového smolaře. „Před dvěma lety jsem našim oznámila, že se budu vdávat. Měli radost, táta už si představoval, jak mě vede uličkou na obřad, a máma se zeptala Pavla, kdy povede ona jeho. Po chvilce ticha odpověděl, že vzhledem k tomu, že je sám, tak zatím opravdu neví. Pozornost jsem tedy strhla k sobě a rychle jsem začala brebentit o tom, jaké budu mít šaty, kde chci hostinu… A skoro celý další rok, co se svatba chystala, se nemluvilo o ničem jiném. Nikoho ani nenapadlo, že by mi šel za svědka někdo jiný než Pavel, a tak to taky bylo. Po mojí svatbě se rodičovská pozornost upnula k Pavlovi, který už tak nějak navenek nic neskrýval, jen rodičům to zapomněl říct.
Jednoho krásného dne přišel s tím, že se chce odstěhovat a žít sám. Naši se samozřejmě zeptali, s kým, a Pavel jim řekl, že s Jirkou. Nejdřív chtěli, aby jim tu Jiřku přivedl ukázat, ale když je ubezpečil, že je to TEN Jirka a ne TA Jiřka, vyhodili ho z domu. Okamžitě mi volali, v pozadí jsem slyšela řvát tátu, že se nenávidí, že zplodil buzeranta, máma mi vzlykala do telefonu, proč je prokletá… Nechápala jsem to, vždyť je to pořád jejich dítě, ne? Ve finále řvali ještě na mě, že jestli jsem jejich, tak ho nebudu hájit. Připomnělo mi to dětství: Jestli jsi moje hodná holčička, tak půjdeš a uděláš/neuděláš tohle či tamto, ale už mi není deset a nemusím to s nimi hrát.
Slíbila jsem, že jim zavolám později, a za chvíli mi za dveřmi zvonil bledý Pavel. Manžel je naštěstí formát a mají se rádi, takže nebyl problém, aby u nás chvíli spal, než dostane klíče od svého bytu, který mají s Jirkou. Prostě jsme se podrželi tak, jako tomu bylo už od dětství,“ vypráví smutně Jana neveselou kapitolu svého života.
Válka s rodiči
Rodiče se přes informaci, že jejich syn miluje muže, nedokázali přenést. Když k nim Jana přišla na oslavu maminčiných narozenin, nemluvilo se prakticky o ničem jiném. „Pavel jí pro jistotu poslal jen zprávu na mobil, protože zkonstatoval, že jim radši ještě nepoleze na oči. A ve finále dobře udělal. Sice to bylo zhruba měsíc po té scéně, ale přesto se nemluvilo o ničem jiném. Nakonec jsme vydrželi ještě kávu a dort a raději jsme šli domů. Nechtělo se nám poslouchat urážky Pavla, kterého máme s manželem oba opravdu rádi. Takže jsem si vyslechla ještě výčitky, že jsem zrádkyně, když jsem ho také nezavrhla, že to přece není normální. Pustila jsem to jedním uchem tam a druhým ven, ale strašně moc mě to na ně mrzelo a mrzí doteď,“ píše Jana.
Jirka
Když už bylo patrné, že Pavel s Jirkou jsou nerozlučná dvojice, došlo i na seznámení. Na to vzpomíná Jana v dobrém. „Šli jsme do restaurace, kde na nás čekal Pavel a druhý, moc příjemný mladý muž. Žádná růžová košile, zženštělá mluva či šišlání. Prostě prima kluk s rozhledem, s kterým se můžete bavit, o čem chcete. Zkrátka jsme ho přijali aspoň my, když už ne rodiče,“ vzpomíná Jana na seznámení se „švagrem“.
Asi půl roku po tomto setkání je Pavel s Jirkou pozvali k sobě domů. „Hned mi bylo jasné, že to nebude jen tak,“ píše Jana. „Tušila jsem, k čemu se schyluje, ale nechtěla jsem jim to zkazit. A tak jsme si užili hezký večer ve čtyřech a při přípitku vínem nám kluci řekli, že se příští rok na jaře vezmou. Byl to moc krásný okamžik a když mi Pavel řekl, že u registrovaného partnerství to sice nevyžaduje zákon, ale že by byl moc rád, kdybych mu šla za svědka, s hrdostí jsem kývla. Vždyť co je lepšího, než najít člověka, s kterým je vám dobře,“ pokládá další řečnickou otázku Jana.
Válka s rodiči, část druhá
Kdo z vás doufal, že rodiče přinejhorším rezignují a smíří se s tím, že syn je homosexuál, bude patrně hodně zklamán. Pavel samozřejmě o tomto svém kroku rodičům dal vědět, ale smírčího gesta se od nich nedočkal. Naopak. „Rodiče mu sice zavolali, ale začali mu vyhrožovat, že musí tu šaškárnu zrušit a začít žít jako normální člověk, najít si ženu a mít s ní děti. Když výhrůžky nezabraly, uchýlil se táta k vydírání: Víš přece, jak se maminka těší na vnoučata! Co na tom, že já v tu dobu byla už na rozsypání, takže bez vnoučat rozhodně nebudou,“ vzpomíná trpce Jana.
Když rodiče pochopili, že s ním nehnou, položili telefon. Obratem samozřejmě volali Janě. Ta je ovšem dorazila informací, že o tom ví a že Pavlovi na svatbu jde. „Nevěřili byste, co jsem se o sobě dozvěděla. Jsem prý ještě větší zklamání než Pavel, když to ještě podporuju – ano, TO měl být jejich jediný syn. A pak tomu nasadili korunu: Pokud mu půjdu na svatbu, mám zapomenout, kde bydlím. A tak jsme oba přišli o rodiče a oni o nás. Další sourozence nemáme, takže díky své nesnášenlivosti ztratili obě své děti.
Nikdy jsme tohle o nich nevěděli, o homosexuálech se doma nemluvilo ani v dobrém, ani ve zlém, proto nikoho nenapadlo, že by to mohlo být až tak zlé. Já vím jen jedno. Na bratrovi i jeho partnerovi mi záleží a rozhodně ho nehodlám odsoudit jen za to, že má rád kluky místo holek. A naše děti budeme vychovávat tak, aby věděly, že tohle je sice míň častý model, ale taky se nejedná o nic zvráceného. Doba, kdy homosexuály zavírali do vězení a léčili je, je už naštěstí dávná minulost. Jen k našim se to evidentně ještě nedostalo,“ uzavírá Jana smutně své vyprávění.