Rodiče s námi přerušili styky – s bratrem, protože je gay, a se mnou, protože jsem mu odsvědčila svatbu

j66: To, že dáš člověka, o kterého se nejsi schopna se postarat, do ústavu, ještě neznamená, že se ho zříkáš. Jenom volíš to nejlepší řešení. Ale to jistě sama dobře víš.
Pomalu v každé rodině je (nebo se teprve narodí) někdo nevhodný (a je fuk, jestli je dementní, psychotik anebo má jinou orientaci), většina lidí se s tím prostě nějak srovná.:-) Někdy jsou to pseudoproblémy (brácha gay by mi fakt nevadil) a někdy to holt s rodinou zamíchá. Ale i když je nejlepší řešení ústav, neznamená to, že se člověka zříkáš. Existují i návštěvy apod.
Nevím sice proč do tohohle v podstatě banálního příběhu o omezenosti cpeš pořád rodiče sadistického vraha, ale budiž, do jejich myšlení a pocitů se nedokáže vcítit nikdo, kdo nezažil, ale rozhodně to poslední, na co bych se ohlížela, je to, aby mě lidé pochválili za to, že jsem se ho zřekla. Lidem je houby do toho, co cítí a nevidím důvod, proč by ho nemohli přijít třeba navštívit do vězení. Čekat na to, až mě sousedi pochválí za to, že jsem se ho zřekla, tak to mi teda fakt přijde jako většinový "SPRÁVNÝ" názor poplatný době.