Že mají mí rodiče v manželství problémy, vím už řadu let. Začalo to, když jsem byla ještě na gymnáziu. Poté, co jsem začala studovat na vysoké škole a odešla z domova, se vše ještě zhoršilo a já pokaždé přijížděla na návštěvu se strachem, čeho budu zase svědkem. Nakonec se rozhodli, že se rozvedou, a i mně to nejdřív připadalo jako nejrozumnější východisko. Jenže to jsem netušila, že začnou obrovské boje a já do nich budu proti své vůli zavlečená.
Smutné je, že podle mě ani oni dva sami nevědí, co je vlastně příčinou jejich problémů. Nepamatuji si přesně, kdy to začalo, jen vím, že zhruba od nějakých mých patnácti let se atmosféra u nás doma začala nějak měnit. V domě bylo čím dál víc ticho. Rodiče se vlastně nehádali, jen spolu postupně přestávali mluvit.
Tehdy jsem byla uprostřed puberty a měla co dělat sama se sebou, navíc jsem doma bývala pokud možno co nejméně a radši lítala venku s kamarády. Takže mi trvalo déle, než jsem si to uvědomila. Když jsem se vyptávala, co se děje, rodiče jen mávli rukou, že se mi něco zdá a že je všechno v pořádku. Ale já poznala, že není.
Pak jsem se spíš starala, abych odmaturovala a dostala se na vysokou školu, a když se mi to podařilo a přestěhovala jsem se na kolej do Prahy, byla jsem vlastně ráda i kvůli napětí, které doma panovalo. Jenže můj odchod zřejmě všechno ještě zhoršil. Pokaždé, když jsem během studií přijela domů, bylo to ještě o něco horší než při poslední návštěvě.
Doma byl buď křik nebo naprosté ticho
Naši se buď hádali nebo spolu nemluvili vůbec. Zpočátku se ještě snažili přede mnou krotit, ale postupně už ani to ne – koneckonců byli zřejmě zvyklí takhle „fungovat“ sedm dnů v týdnu a nedokázali se ovládnout ani na jediný víkend. Jezdila jsem domů čím dál méně. Nejhorší byly Vánoce. První dva roky, co jsem byla na škole, ještě proběhly pokusy zachovat zdání normálnosti – smažil se kapr, stavěl stromeček, já dala dárky rodičům a oni mně – sobě navzájem už nic. Ale třetí rok, když jsem přijela, mi máma hned ve dveřích oznámila, že nemá smysl si hrát na šťastnou rodinu, dali mi obálku a tím to bylo vyřízeno. Štědrý den jako by ani nebyl…
Když jsem letos na jaře složila státnice, jako by padl poslední pseudodůvod, proč byli spolu. Místo oslavy mého titulu mi po příjezdu domů věcně oznámili, že se rozvedou. Bez obalu jsem jim řekla, že to bude pro všechny nejlepší, jinak se z toho někdo z nás brzy zblázní. Ale spíš to vypadá, že se zblázním až z toho, co nastalo potom.
Z dob, které mi dnes připadají už jako pravěk, si své rodiče pamatuju jako inteligentní fajn osobnosti, kteří mě toho spoustu naučili a byla s nimi legrace. A teď? Dva hysteričtí, uječení, sprostí, zákeřní lidé, kteří po sobě plivou špínu a neštítí se snad ničeho. Ani brát si mě jako rukojmí do svých sporů.
Samozřejmě, že jde hlavně o majetek – a myslím, že stejnou měrou i čistě jen o naschvály a touhu toho druhého zničit, pošlapat a pomstít se mu za všechna domnělá i skutečná příkoří. Vytahují na sebe to nejhorší, co mohou, přímo přede mnou – vyčítají si věci dvacet let dozadu, najednou se dozvídám o nevěrách, problémech s penězi… Je mi z toho strašně. Když jsem se ohradila, že tohle slyšet nemusím, oba na mě vyjeli v tom smyslu, že jsem snad dospělá a něco vydržím a jen ať slyším, co je můj tatínek/maminka zač.
Nejsou schopni se na ničem dohodnout
A je to čím dál horší. Nejsou schopni se domluvit, jak si rozdělí majetek. Všechno, co mají, získali až v manželství, takže by se měli dělit napůl. Jenže máme dům, v něm plno zařízení, také chalupu a auto. Samozřejmě nemají na to, aby jeden druhého vyplatil, takže by asi měli dům prodat a pak rozhodnout o zbytku, ale ani jeden o tom nechce slyšet – a zároveň ani jeden nechce dům opustit.
„Kdybys měl trochu slušnosti, dům bys mi nechal, kam bude jednou Zuzka jezdit s vnoučaty, co? Do paneláku?“ ječí máma. „A proč by měla jezdit zrovna za tebou, stejně tak snad bude jezdit za mnou, ne?“ křičí on. Pak si vždycky na chvíli vzpomenou, že mě mají a je ubohé, jak za mnou na střídačku chodí a přemlouvají mě, ať se přikloním na stranu jednoho či druhého. A co víc, ať tam s nimi zůstanu bydlet, najednou slibují hory doly, jen ať u rozvodového stání řeknu něco v jejich prospěch.
Dělá se mi z toho zle. Chápu, že se lidé během života odcizí a že se prostě někdy jejich cesty rozejdou, ale pořád by si snad měli zachovat nějakou úroveň – kvůli svým bližním i sobě samým. Když jsem jim zkoušela domluvit s tím, že by se měli stydět, vzácně se spolčili proti mně. Najednou jsem nebyla dospělá, ale „moc mladá, takže tomu vůbec nerozumím“. Zkrátka jak se to zrovna hodí.
Nakonec jsem se sbalila a odjela do Prahy ke kamarádce, která mě u sebe zatím nechává bydlet. Myslela jsem, jak si užiju poslední pořádné prázdniny, než nastoupím nastálo do práce, místo toho musím absolvovat tohle. Řekla jsem rodičům, že dokud se nedohodnou a doma nebude klid, nepřijedu tam. Ani to nezabralo – místo toho mi co chvíli jeden z nich volá a zas jen něco nabízí a slibuje nebo vyhrožuje a domlouvá. Už jsem z toho neskutečně unavená a jen si přeju, aby to konečně bylo nějak vyřešené…
Zuzana, 24 let
