Starověcí Řekové měli problém. Bohové na ně shlíželi ze svého nadpozemského působiště na hoře Olymp a hodnotili všechno, co Řekové učinili. A když se jim něco nelíbilo, s trestem neotáleli. Navíc nemuseli být vlídní, nepotřebovali být spravedliví, ani se nemuseli řídit pravdou.
Beze všeho mohli jednat úplně nelogicky. Stačilo jediné gesto a proměnili vás v nicotu, nebo jste mohli do konce života tlačit do kopce balvan. Jistě není třeba dodávat, že nepředvídatelnost všemocných bohů zasívala v jejich smrtelných stoupencích semínka strachu a zmatku.
Podobně tomu bývá i ve vztazích jedovatých rodičů a jejich dětí. Nepředvídatelný rodič se v očích dítěte snadno stává děsivým bohem.
V dětství jsou pro nás rodiče vším. Bez nich bychom nebyli milovaní, nikdo by nás nechránil, neměli bychom kde bydlet ani co jíst; žili bychom v ustavičném strachu, protože bychom věděli, že sami nepřežijeme. Rodiče jsou našimi všemocnými pečovateli. Děti mají potřeby, rodiče je naplňují.
Proti rodičům nikdo nevystupuje, nikdo je nehodnotí, proto předpokládáme, že jsou skvělí. Když se nám svět rozšíří za hranice postýlky, chceme svému předpokladu dokonalosti věřit i nadále, abychom se chránili před velkým neznámem, s nímž se střetáváme na každém kroku. Dokud věříme, že máme dokonalé rodiče, cítíme se v bezpečí.
Ve druhém a třetím roce života začneme prosazovat svou nezávislost. Odmítáme chodit na nočník, vřískáme, kopeme nožičkama. Naším velkým kamarádem se stává slovo „ne“, protože nám umožňuje získat alespoň nějakou kontrolu nad životem. Naopak „ano“ je pouhým podvolením. Bojujeme za to, abychom si vybudovali jedinečné sebepojetí a prosadili si svou vůli.
Proces oddělování se od rodičů dosahuje vrcholu v pubertě a dospívání. V tomto období pohotově zpochybňujeme hodnoty a preference rodičů, jejich autoritu. V přiměřeně stabilní rodině dokážou rodiče takzvaně ustát úzkost doprovázející tyto změny. Snaží se tolerovat, mnohdy i podporovat probouzející se potřebu nezávislosti svého dítěte. Chápající rodiče často sahají k sebeujišťování, že „to je jen období“. Vzpomínají totiž na své dospívání, vnímají vzdor jako přirozenou fázi citového vývoje.
Jedovatí rodiče mají k porozumění daleko. Od nácviku základních hygienických návyků přes dospívání a dál považují vzdor či dokonce individuální rozdíly za osobní útoky. Mají proto potřebu bránit se jim. Dělají to tak, že posilují závislost a bezmoc dítěte. Nepodporují jeho zdravý vývoj, naopak jej nevědomě podrývají. A ještě si u toho myslívají, že jednají v nejlepším zájmu dítěte. Prohlašují, že svými výchovnými zásahy „utužují jeho povahu“, že se dítě „přece musí naučit rozlišovat mezi tím, co je a není správné“. Jejich zásoba negativistických postojů však působí zhoubně na sebeúctu dítěte, neumožňuje mu rozvíjet nezávislost. I když si tito rodiče myslí, že jednají správně, v konečném důsledku dítě matou; jejich útoky v dítěti budí odpor, prudké reakce.
Naše kultura a nastavení společnosti takřka jednohlasně potvrzuje všemocnost rodičovské autority. Je nám dovoleno dávat najevo vztek na manžela, manželku, milence, sourozence, nadřízené i kamarády, ale konfrontace s rodiči je tabu. Kolikrát jsme slyšeli výroky „neodmlouvej mámě“, „jak se opovažuješ křičet na tátu“? Židovsko-křesťanská tradice zakotvuje zmíněné tabu v kolektivním nevědomí pojmenováním „Bůh otec“, přikázáním „cti otce svého i matku svou“. Toto pojetí si našlo cestu do škol, kostelů, vlády (říká se mu „návrat k rodinným hodnotám“), dokonce i do podniků a firem. Všeobecné povědomí nám tedy sděluje, že rodiče nás mohou ovládat, protože nám dali život.
Dítě je vydáno na milost i nemilost všemocným rodičům, podobně jako starověcí Řekové nikdy nevěděli, kdy z Olympu udeří další rána. Dítě jedovatých rodičů každopádně ví, že rána dřív či později přijde. Žije ve strachu, který se stává neodmyslitelnou součástí jeho bytí, roste spolu s ním. V hloubi duše každého dospělého, který poznal, co obnáší svévole rodičů, se skrývá malinké, bezmocné, vyděšené dítko. Platí to i pro lidi, kteří v životě dosáhli velkých úspěchů.
Ukázka z knihy:
Susan Forwardová, Craig Buck
Když nám rodiče ničí život
Kniha Susan Forwardové je určena všem dětem, jimž bylo neustále předkládáno, že za nic nestojí a nikdy ničeho pořádného nedosáhnou. Je určena těm dospělým, kteří se po návštěvě u rodičů musí dát dohromady, protože jsou z ní naprosto zdeptaní. A je určena i rodičům. Rodičům vybíjejícím si své komplexy na vlastním dítěti, a to jak fyzicky, tak citově. Možná že jim kniha konečně otevře oči.
Navíc nabízí řadu cvičení a sebepoznávacích metod, pomocí nichž se autorka snaží oběti jakékoli formy násilí dovézt k závěru, že nemohou za to, jak se k nim rodiče chovali.
Brož., 352 stran, 209 Kč
vydalo: http://www.motto.cz>Motto