Dlouho očekávané první vnouče v rodině je samozřejmě událost. Nejinak tomu bylo i v té naší. Jenže poslední dobou mám pocit, že se to už trochu zvrtlo. Moje maminka a tchýně se nemohou malé Anežky nabažit a nejradši by ji obě měly pořád jen pro sebe. Nepokrytě mezi sebou soutěží, která jí koupí lepší hračku, vezme na lepší výlet, a v jednom kuse volají, že by rády hlídaly. Musíme pak s manželem pečlivě sledovat, abychom byli spravedliví, jinak by snad vypukla válka.
Táta i tchán jsou normální chlapi, kteří se na vnučku rádi podívají, jezdili ochotně s kočárkem a i teď si s ní bez řečí hrají a jezdí na výlety. Ale když ji několik dní nebo klidně dva týdny nevidí, nijak jim to nevadí. A rozhodně neřeší, jestli si náhodou druhá strana neužívá vnučky víc než oni.
Zato ty naše mámy, to je tedy něco. A začalo to už mým těhotenstvím. Přišlo až několik let po svatbě, v mých třiatřiceti, a předtím jsme už asi tři roky poslouchali, kdy konečně přijde nějaké to vnoučátko. Trpělivě jsme odpovídali, že se dočkají, Pavel, můj muž, už později občas ztratil trpělivost a podotkl, že budou-li na nás takhle tlačit, tak se to asi nestane nikdy.
Na druhou stranu to ale bylo fajn období v tom, že obě ještě byly kamarádky a držely spolu, spojoval je společný zájem. Jenže když jsme pak konečně tu šťastnou novinu oznámili, s přátelstvím byl víceméně konec. Začalo to tím, že se Pavlova máma strašně urazila, když zjistila, že moje máma o té novince věděla o měsíc dřív. Nemohla pochopit, že vlastní mámě jsem se zkrátka nadšeně svěřila, nedokázala jsem to tajemství udržet, i když ještě nebyl konec prvního trimestru.
Tchýni jsme informovali hned první den čtvrtého měsíce. Radovala se sice ohromně, ale jakmile zjistila, že není první budoucí babička, která to ví, týden s námi nemluvila. A to byl snad poslední týden klidu, co jsme měli. Obě babičky ve stejnou chvíli popadl nákupní amok a začaly nám snášet výbavičku, i když jsme je prosili, aby to ještě nedělaly, čistě z pověrčivosti. Všechno marné.
Už před narozením dcery jsme měli výbavu tak pro čtyři děti
Jeden den volala máma, kdy půjdeme vybírat kočárek. Vzápětí tchýně, že objevila krásnou postýlku. Do toho se mi doma vršily mraky oblečků v neutrálních barvách, později v růžové, spousty hraček a všech dalších potřeb pro miminko. V šestém měsíci už mělo naše ještě nenarozené dítě komplet všechno a jeho věci zabraly skoro celý jeden pokoj v domě.
Do toho se obě předháněly v dobře míněných radách. Tenkrát nám to s mužem připadalo ještě docela vtipné a bavili jsme se, když jsme ten "souboj babiček" pozorovaly. Ten úprk do porodnice, když to začalo! Tchýně vyhrála o pár minut a byla z toho snad ještě šťastnější než z novorozené vnučky.
Od porodu se u nás dveře prakticky netrhly. Protože bydlíme všichni v jednom malém městě, návštěvy nebyly žádný problém. Babičky věděly, že kupovat teď cokoli kromě plen nesmějí, protože jsme všeho měli tak pro tři další děti, a tak se začaly předhánět pro změnu v nabídkách pomoci. Asi se rouhám, co by za to jiné mámy daly, ale já měla po pár týdnech jejich péče už doslova po krk. Malá putovala z náruče do náruče a já pořád měla "odpočívat, vyspat se, udělat si své věci", cokoli, aby ony mohly Anežku hlídat.
Nakonec jsem pomalu o vlastní dceru bojovala, abych si ji vůbec užila, jak jsem sama chtěla. A do toho mezi mámou a tchýní postupně vznikla opravdová rivalita. Nevím, kde se to v nich na stará kolena vzalo, ale jsou jako dvě supice. Žárlí na sebe jako na sokyně a my jsme mezi nimi jako mlýnské kameny.
Předhánějí se v dárcích i zážitcích a dcera toho využívá
Jak Anežka roste a s tím i možnosti, co jí dopřát a co s ní podnikat, vše se stupňuje. Můžeme horem pádem domlouvat, prosit, i přikazovat, ale je to marné. Když nenosí hračky k nám, hromadí je obě u sebe doma, kam si dcera chodí hrát. Když ji máma vezme o víkendu na hrad tchýně ji ten následující bere do zoo a pak Anežku nenápadně ponoukají, aby "jejich" výlet ohodnotila jako ten lepší. Stejně ji manipulují i v případě hraček nebo jídla, co jí vaří.
Dceři jsou teď necelé čtyři roky. Je ještě malá na to, aby pochopila tuhle hru dospělých, ale už dost chytrá, aby zjistila, že na co ukáže, to od babiček dostane, a tak toho samozřejmě využívá.
Na jednu stranu jsme s manželem samozřejmě rádi, že se rodiče vnučce tak věnují, kamarádky kolem mě mají spíš problém, aby jim jejich děti vůbec někdy někdo z rodiny pohlídal, a nechceme ji o babičky a dědy nijak ochuzovat. Navíc jsme sami dost zaměstnaní a víme, že díky jejich pomoci se opravdu nenudí a zažívá věci, které bychom my s ní nestihli ani za rok.
Jenže - kam až takovýhle souboj povede? Mysleli jsme si, že čím bude Anežka starší, tím víc se situace bude zklidňovat, že šílenství kolem miminka postupně opadne, ale zatím se nic takového neděje, spíš naopak. A kdyby to tak šlo dál, neumím si představit, co bude, až malá nastoupí do školy. Když jsem zkoušela o tom s mámou i tchýní promluvit, obě mě odbyly, že babičky jsou od toho, aby pomáhaly a rozmazlovaly, a že jim tu trochu radosti mám dopřát. O tom, že je v tom něco víc, nechtějí ani jedna ani slyšet. Ale když se máme sejít všichni společně, je najednou tisíc výmluv, a dceřiny narozeniny už raději slavíme s každými rodiči zvlášť. Ty scénky kolem dárků a dusno, když jsou ty dvě spolu, za to nestojí...
Jana, 37 let
