Romana se stala ve svých 38 letech babičkou a těžko se s tím vyrovnává. Navíc ji její přítel přesvědčuje, aby se také pokusili o miminko.
„Dáreček“ pod stromeček?
Milý Ježíšek mi letos „naježil“ interesantní dáreček. Ve svých 38 jsem se stala babičkou! Můj drahý synek, který se mi narodil těsně po maturitě, mě před devíti měsíci obšťastnil úžasnou zprávou; jeho přítelkyně je prý těhotná a miminko si jednoznačně nechají.
Přítelkyně je naštěstí o dva roky starší než syn a má hotovou školu a za sebou i krátkou pracovní praxi. Synátor bude letos maturovat. Nicméně všechna čest těm dvěma; syn se učí na maturitu, malou u toho nosí v šátku, ve kterém jsem nosila syna já, a ještě už půl roku brigádničí v úklidové firmě, kterou vlastní příbuzná jeho přítelkyně.
Vtipné je, že mě můj přítel, s nímž jsem nyní přes rok, nedávno přemlouval, abychom se pokusili o miminko. Z prvního manželství má dvě skoro dospělé holčičky a moc touží po klukovi.
Babička, nebo rodička?
Přestože jsem přítelův nápad nejdřív naprosto zavrhla, teď nad ním začínám vážně uvažovat. Jako novopečená maminka bych se cítila mnohem lépe než jako novopečená bábinka – i když bych pochopitelně byla obojím. Mé prarodičovství se mnou prostě nečekaně silně mává.
Když mi syn poprvé řekl: „Tak co, babi, co na ni říkáš?“ myslela jsem, že ho praštím balíkem plen, které jsem mladým přinesla místo různých nesmyslných serepetiček. No vlastně jsem ten balík po synovi hodila – v legraci pochopitelně.
Ne že by vnučka nebyla slaďoučká a nelíbila se mi, ale skutečnost, že je ta okouzlující bytost má vnučka a ne třeba neteř, je prostě divná. A to myslím zcela vážně. Najednou si totiž připadám o 10 let starší.
Prý s vlastním miminkem omládnu
„Vidíš, Romčo, kdybychom měli miminko, určitě by ses cítila zase o těch 10 let mladší!“ neodpustí si mě každou chvilku popíchnout přítel. Přiznávám se, že to ve mně začíná docela hlodat… Kdybych otěhotněla, těžko bych se mohla cítit jako babička, ale na druhou stranu je hloupost si pořizovat miminko jen proto, abych se necítila staře.
Nicméně je jisté, že bych si tentokrát mateřství vychutnala mnohem víc. Syna jsem měla v osmnácti, učila jsem se na maturitu, maminka byla sama a musela se ohánět, žádnou pomoc jsem od ní čekat nemohla, a tak byl syn velmi brzy v jeslích a já s manželem v práci. Docela nerada na tu dobu vzpomínám.
S kočárkem se mi opravdu nechce
Když přijeli mladí z porodnice a trochu se rozkoukali, přemlouval mě syn, ať s ním jdu ven s kočárem. Upřímně přiznávám, že jsem mu zalhala a řekla, že mám nějakou schůzku a doslova jsem utekla z domu. Představa, že nás budou zastavovat mí známí, a že jich mám ve městě díky práci docela dost, a budou se nás vyptávat, nebyla vůbec lákavá.
Snažila jsem se ty okamžiky alespoň trochu oddálit. Dovedu si představit ty řeči: „Jééé, ty jsi už babička! To se mladí činili, to se bude asi dědit po mamince, viď? No tak gratuluji, bačo!“ Takovým komentářům se na menším městě nevyhnete. Musím sebekriticky přiznat, že mě role babičky v mých 38 letech zaskočila víc, než bych si kdy byla ochotná připustit!
