Romana ve svém životě zažila tolik zlých věcí, že by to jiní neposbírali ani za několik žití. Přesto se nevzdává a bojuje dál, i když si neustále nese následky.
Když nad svým osudem zapřemýšlím, tak se mi zdá, že pro čtenáře bude vypadat jako smyšlený příběh. Moje dětství bylo celkem šťastné až na to, že jsem byla nechtěná pro svého otce. Maminka za mě bojovala a vlastně asi bojuje doteď.
Abych to vysvětlila: Mamince a mému otci se narodil Tomáš, můj brácha. Otec měl prvorozeného syna a to mu stačilo. To, že čekali druhé dítě a narodila jsem se já, bylo pro něj zřejmě ponižující. Začal pít. Manželství mých rodičů se rozpadlo. Otec měl snahu nás jednou navštívit, ale chtěl vidět jen bratra.
Maminka řekla: „Buď oba, nebo ani jednoho.“ Takže to dopadlo tak, že u prvního soudu o přiznání výživného se nás otec zřekl s tím, že nás nechce nikdy vidět. A také se mu to splnilo. Bydleli jsme od sebe asi jen deset kilometrů, ale nikdy jsem ho pořádně nepoznala...
Snaha z mé strany byla, ale táta mi na mé dopisy, které jsem mu psala, neodpověděl. Na žádost přes mého strýce sice na osobní setkání později přistoupil, ale prý jen v dopoledních hodinách. Na dotaz proč odpověděl, že si ve dvanáct chodí do školy pro oběd a pak jde na pivo.
Jeho podmínky mě urážely, takže se žádná schůzka nekonala. Je to půl roku, co ve dvaapadesáti letech zemřel. Jediné, co jsme od něj viděli, byly alimenty v hodnotě 750 korun. Žádný pohled k narozeninám, žádný dárek na Vánoce…
Po rozvodu rodičů jsme se odstěhovali za mamčiným novým přítelem. Bydleli jsme v malé vesničce s jeho rodiči. Dalo by se říct, že nám tam nic nechybělo. Byl to takový malý stateček. Králíci, slepice, kůň, psi, prasata, krávy... Spousta prostoru pro skotačení malých dětí. Tímto nastěhováním jsem „získala“ další dva nevlastní bratry. A úžasné prarodiče. Vlastní si bohužel nepamatuji.
Jenže můj nevlastní dědeček mě měl radši víc, než bylo přípustné… Dlouho jsem tomu nerozuměla, takže dlouhá léta jsem si myslela, že je to normální, že „to“ asi dědečkové dělávají. Jenže když na mě přicházela puberta, pochopila jsem, že je něco špatně. A to děda nedokázal pochopit. A tak s osočením, že já jsem coura a moje matka taky, nás vyhodil a my se museli odstěhovat.
Já i bratr jsme to nesli hodně špatně. Měli jsme tam vlastní psy, já dokonce i koně. A všechno ze dne na den najednou skončilo. Nechci dědu nijak omlouvat, ale musím dodat, že se mě nikdy nedotýkal nijak víc důvěrně.
Jen si pamatuji, jak mě povalil do sena, lehl na mě, začal funět a já cítila jeho ztopořený penis. Pak tiše upadl a odpočíval. Snad jen jednou mi strčil jazyk do pusy pod výmluvou, že to byl bonbon. Buď se nikdy nic horšího nestalo, anebo se mi zablokoval mozek a víc si nepřipouštím…
Čas ubíhal. V sedmnácti jsem si našla přítele. Co vám budu povídat, byla to láska jako trám. Mamka ho ale nesnášela. Tehdy jsem ještě nechápala, proč... Měl dvě děti, o které se nestaral, ale stále jsem poslouchala, jak je miluje a jak jsou pro něj nejdůležitější na světě. Vztah nám vydržel asi rok.
Po neustálém vydírání a deptání jsem ho raději ukončila. Přál si jen jednu věc: poslední večeři na rozloučenou. Souhlasila jsem, a to jsem neměla dělat. Odvezl mě k sobě domů a tam mě znásilnil. Při aktu opakoval neustále jednu větu: „Pokud tě nebudu mít já, tak nikdo.“ Pak mě vyhodil u cesty a ujel…
To byl poslední hřebíček do rakve. Začala jsem chodit za školu, kouřit marihuanu a lhát jediné osobě, která to se mnou myslela opravdu dobře – mámě. Nakonec to dopadlo tak, že jsem nedostudovaný středoškolák. Maminka se o mém znásilnění dozvěděla až po mnoha letech.
Pak přišel můj další přítel. Máma říkala, že mě prý stáhne ke dnu. A tak se stalo... Téměř po dvouletém vztahu jsem byla naprosto psychicky zdeptaná. Vlastně ani nedokážu popsat, jaké věci se děly. Výhrůžky, bití, strhávání volantu, vydírání, sledování. Stačilo dojet z práce o dvě minuty později a už bylo všechno špatně.
Dopadlo to tak, že jsem šla venčit psy a ujela jsem v jednom tričku a kraťasech. Připravil mě o veškeré vybavení našeho pronajatého bytu a zanechal mě s velkým dluhem. A s hodně malým sebevědomím...
Pak přišel další muž, Robert. Úžasný člověk, skvělý chlap, ale o jednadvacet let starší než já. Po dvou letech jsem začala mít pocit, že mi něco schází, a myslela jsem, že je to někdo mladší. Že se „staroušem“ o něco přicházím.
A tak přišel Kuba. Odstěhovala jsem se s ním do vymrzlého domečku, který jsme měli pronajatý. Půjčila jsem si u kamarádky a strýce, abych měla na zaplacení realitky a vratnou kauci. Jenže po měsíci bydlení s novým přítelem se mi začalo stýskat po Robertovi. Ale jak se vrátit? Naštěstí jsme s Robertem našli k sobě cestu zpátky. A je to to nejlepší, co jsem mohla kdy udělat.
Jenže stále splácím dluhy po svém mladém příteli, které nasekal, i ty, které mám vůči strýci a kamarádce, kteří mě museli v těžkých dobách založit. Asi si říkáte, kde na to všechno beru? No, nikde. Samozřejmě na to nemám. Robert mi s tím nepomáhá a já to po něm ani nechci. Naštěstí ode mne nechce žádné peníze za to, že s ním žiju, takže dluhy budu pomalu splácet.
Neustále mám někoho na telefonu. Už ho nemám ani sílu zvedat, protože jak chcete bankám vysvětlit, že sice stálou práci máte, ale neplatíte? Spočítala jsem si, že mi to bude všechno trvat dva roky, než si budu moct koupit nové tenisky... Kuba mi pravidelně píše, jak mě miluje a jak všeho lituje a že mi nějaké peníze dá. Ale jsou to jen řeči, kterými mě jen víc a víc sráží na kolena.
Navenek možná vypadám silně, ale přiznám se, že uvnitř jsem rozsekaná na tisíce maličkých kousíčků. Jsem hodný člověk, který jen chce, aby se ti ostatní měli dobře. Jenže jaksi nepřemýšlím nad tím, jak to může dopadnout. Doufám, že jsem se ze všech těch svých pádů už dostatečně poučila…