Během roku se z úspěšné manažerky a milující partnerky stala troska jen proto, že nezvládla ztrátu zaměstnání a partner jí nebyl oporou.
Před osmi lety mi svět ležel u nohou. V naší firmě jsem byla úspěšná manažerka s velmi dobrým platem. Také v osobním životě jsem prožívala krásné období. Měla jsem krátce před svatbou, malovala jsem si skvělou budoucnost. Ale jak se říká, kdo vysoko létá, nízko padá. Firma začala snižovat stavy zaměstnanců, a tak se rozloučili i se mnou.
Nejdřív jsem se cítila sebejistá. Jsem vysokoškolačka, schopná, kreativní, flexibilní, s organizačním talentem. Řekla jsem si, že bych mohla mít dítě a nějakou dobu být doma. Jenže Pavel se na rodinu v té době ještě necítil, a dokonce se mému návrhu podivoval. Řekl mi, že lepší bude, když si najdu práci a obnovím ztracenou rovnováhu.
Laura Poláková
24. listopadu 2019
Najednou jsem nevěděla, čeho se chytit. Absolvovala jsem několik pohovorů, ale bez úspěchu. Dostala jsem se vždycky do posledního kola, ale pak si pokaždé vybrali někoho jiného. Byla jsem z toho smutná.
Ve své prázdnotě jsem se začala topit a připadala jsem si jako trosečník. Uzavírala jsem se stále víc a víc do sebe, začala jsem být hysterická. Pavel ráno za tmy odcházel, za tmy se vracel, pak ještě často dlouho do noci pracoval. Já se zatím dívala na televizi anebo do zdi. Nebo jsem si otevřela lahvinku. Pavel si dal sklenku, já do sebe obrátila zbytek.
Laura Poláková
21. listopadu 2019
Práci jsem si hledala vytrvale, nevzdávala jsem to, ale zrovna vrcholila takzvaná krize. Po roce takového života jsem začala už výrazně duševně i tělesně chátrat. Zmítala jsem se v depresích, které snad ani nedokážu popsat. Už jsem ani nevstávala z postele. Nemyla jsem se, a když už jsem opustila v odpoledních hodinách postel, bloudila jsem bytem v sepraném županu.
Do záhuby se pomalu, ale jistě řítil i můj vztah. Pořád jsme se hádali, Pavel mě nazýval troskou, která všechno vzdala. Křičela jsem na něj, že všechno by se vyřešilo, kdybych otěhotněla a stala se matkou. Odbyl to mávnutím ruky. Prý ať s ním v tomto směru nepočítám.
Místo svatby a dítěte si sbalil věci a odstěhoval se. Byla jsem v koncích. Přišla jsem o zaměstnání, sebevědomí i o muže, kterého jsem milovala. Když mě jednou moje vyděšená matka našla v půl třetí odpoledne v posteli mezi odpadky a prázdnými láhvemi, rozhodla se jednat. Odvedla mě na psychiatrii. Naštěstí jsem šla dobrovolně.
Léčba trvala rok a byla, myslím, úspěšná. Situaci jsem nakonec zvládla. Po nějaké době jsem začala opět pracovat. Svoji práci miluji a stejně tak svého manžela, s nímž mám dceru. O své minulosti mu ale nic neříkám a doufám, že se to nikdy nedozví. Sama se snažím zapomenout…