Olejniny jsou botanicky velmi pestrou skupinou, která zahrnuje mnoho desítek rozmanitých rostlinných druhů. Patří sem jak rostliny všeobecně považované za olejniny (např. slunečnice, řepka, oliva), tak i druhy, do nichž bychom to nejspíše ani neřekli (měsíček, amarant, kukuřice apod.).
Co jsou to olejniny
Důvodem je totiž skutečnost, že olejninou může být libovolná rostlina, která v některé části svého organismu (nejčastěji v semenu, ale nemusí to tak být vždycky) vytváří a „skladuje“ olej. Není přitom ani tak důležité kolik ho vytváří, ale spíše jaké má složení. Někdy totiž i malé množství oleje - ovšem s velmi specifickým složením mastných kyselin – může být z hlediska zpracování dostatečně atraktivní. Proto známe jak olejniny s obsahem oleje 50 i více procent – např. podzemnici olejnou, mák, kopru – tak i druhy s méně než pětiprocentní olejnatostí (kukuřice, některé léčivky apod.).
Všechny druhy olejnin se pěstují zejména pro dvě oblasti využití, kterými jsou potravinářství a různé technické aplikace. Celosvětově výrazný nárůst pěstování olejnin v posledních letech je způsoben zejména změnou, resp. ozdravěním stravovacích návyků obyvatel bohatých zemí, kteří dávají stále větší přednost konzumaci tuků rostlinných před živočišnými, a také samozřejmě celkovým růstem počtu lidí na planetě (a to zejména v Číně a Indii). Výsledkem je potom skutečnost, že během posledních 10ti let stoupla produkce olejnin ve světě o téměř 50 % a spotřeba rostlinných olejů roste zhruba o 1 kg na hlavu ročně.
Jaká je produkce tuků a olejů ve světe
Jak je z výše uvedeného grafu patrné, prim ve světové výrobě olejů hraje palma olejná a sója. Přestože je jejich produkce obrovská, kvalitou olejů se ke špičce rozhodně neřadí a v Evropě či dokonce v České republice je ve významném měřítku pěstovat nelze.
Palma je „doma“ zejména v jihovýchodní Asii (Malajsie, Indonésie), těžiště pěstování sóji se nachází v USA, Kanadě, Argentině a Číně. Sója je navíc považována díky vysokému obsahu bílkovin a velmi kvalitní skladbě aminokyselin spíše za luskovinu a uplatňuje se zejména při výrobě krmných směsí pro hospodářská zvířata. Její olej tedy není primárním produktem
a jeho využití je navíc u některých konzumentů zejména v Evropě handicapováno i tím, že velmi často pochází z geneticky modifikovaných odrůd (GMO).
Světová mapa olejnin
Řepka olejná je nejvýznamnější olejninou mírných zeměpisných šířek. Semeno poskytuje až 45 % kvalitního oleje, který se používá jak v potravinářském průmyslu, tak i k různým technickým účelům.
Klasický řepkový olej se u nás po druhé světové válce začal používat vedle slunečnicového a sójového oleje v potravinářství k přípravě ztužených tuků a postupem času též jako stolní olej. Tento „klasický“ řepkový olej obsahoval cca 50 % kyseliny erukové, která se stala terčem kritiky ze strany zdravotníků.
Z těchto důvodů byly u nás v letech 1975 - 1980 zavedeny do velkoplošné praxe nové odrůdy tzv. bezerukových řepek a v období 1986 - 1993 tzv. dvounulové řepky. Tyto nově vyšlechtěné druhy řepek poskytují oleje, které se řadí do skupiny nutričně významných olejů, jako je olivový a slunečnicový olej. Ty u nás společně s olejem sójovým náleží k základním zdrojům esenciálních mastných kyselin v lidské výživě. V současné době tvoří řepkový olej cca 80 - 85 % všech zpracovávaných olejů v České republice.
Řepka olejka se v ČR pěstuje na cca 270 tis. ha zemědělské půdy (druhá nejpěstovanější olejnina mák má osevní plochy pouhých 44 tis. ha) a je společně s chmelem a sladem nejvýznamnějším rostlinným vývozním artiklem země. Světová produkce řepky v roce 2005 činila 46 mil. tun/rok, což znamená zdvojnásobení výroby za posledních 15 let.
V ČR byla v roce 2005 produkce řepky 775 tis tun., celkový export ze sklizně 2005 je okolo 155 tis tun. V rámci EU bylo v roce 2005 vypěstováno více než 15 mil. tun řepky. S ohledem na plánované využití řepky pro technické účely lze reálně očekávat zvýšení ploch této plodiny prakticky ve všech oblastech Evropy, které jsou vhodné pro její pěstování.
Za nejkvalitnější rostlinný olej bývá obvykle považován olej olivový. Pěstování olivovníků je soustředěno do prostoru středomoří, kde se takto efektivně zužitkovává degenerovaná půda. Olej se z oliv lisuje buď za studena (vůbec nejkvalitnější olej, tzv. panenský), nebo za tepla (levnější, vhodný i na smažení). Světová produkce olivového oleje činí téměř 3 mil. tun ročně a nejvíce se na ní podílejí Španělsko, Itálie, Řecko, Turecko, Tunis a Maroko.
S trochou nadsázky můžeme říci, že co se doma vypěstuje, to se doma také sní. Řepkový olej se v USA a v Kanadě konzumuje pod názvem Canola, stále oblíbenější je i v Číně, Indii a Evropě, kde se objevuje jako součást různých olejových směsí nebo jako olej jednodruhový. Olivový olej je tradičně nejvíce konzumován v oblasti středomoří – ve Španělsku, Itálii, Řecku nebo v Turecku.
Slunečnicovému oleji dávají přednost v Rusku, na Ukrajině i v Evropě. Palmový olej se hojně konzumuje v oblasti jihovýchodní Asie, kde pokrývá 15 – 18 % denního energetického příjmu.
Evropská mapa olejnin
Řepka olejka jako favorit
Největší změnu svého image z uvedených plodin prodělala jednoznačně řepka. Její olej byl v minulosti považován za spíše podřadný. Ovšem výrazný šlechtitelský pokrok, jenž dospěl k zavedení dvounulových odrůd do běžného pěstování, způsobil radikální změnu pohledu lékařské vědy na dietetické vlastnosti řepkového oleje.
Podle některých odborníků se svými vlastnostmi blíží oleji olivovému, podle jiných jej v některých parametrech i předčí. Řepka je tedy nejen kvalitní a konkurenceschopnou surovinou, ale navíc ji jako jednu z mála můžeme v ČR v dostatečné míře vypěstovat. Konzumací řepkové oleje tedy podporujeme nejen vlastní zdraví, ale i naši vlast. Není to dobrá kombinace?
Doc. Ing. Petr Baranyk, CSc., Svaz pěstitelů a zpracovatelů olejnin, Praha