“Učím se o věcech tolik nepřemýšlet a prostě je dělat,” říká Aneta Langerová v rozhovoru pro květnovou Moji psychologii.
V textech písniček na vašem albu Na Radosti jsou velmi živě zachycené okamžiky se svou atmosférou a momentálními pocity. Umíte i ve skutečném životě žít přítomným okamžikem?
Snažím se o to. Dřív jsem vždycky měla tendenci přítomnost stále porovnávat s něčím, co jsem zažila jindy. Ano, pokouším se o to, protože si myslím, že užívat si přítomný moment je jediný způsob, jak být v životě spokojená. Pamatuju na scénu z filmu Hodiny, ve které Meryl Streep říká, že celý život čekala na štěstí a vlastně až zpětně si uvědomila, že ty chvíle štěstí se odehrávaly právě v okamžiku, kdy si myslela, že na štěstí čeká. Ta věta se mi moc líbí. A velmi mě motivuje k tomu, abych se soustředila na to, co je právě teď, a dokázala si z toho brát maximum. Je dobré, když nežijete hlavou někde jinde, než jste právě teď. Myslím, že to je téma pro mnoho lidí, protože všichni máme sklon chtít věci jinak, než jsou, a představovat si, že přijde ještě něco dalšího a dalšího.
Daří se vám to v přírodě líp?
Asi ano. Nedávno jsem například po dlouhé době jela na sedačkové lanovce na horách a zažila jsem tam takový zvláštní stav. Užívala jsem si tu chvíli, ten rozhled, svahy pod námi… Stromy na svazích byly úplně obsypané šiškami, které vytvářely různé obrazce. A v tu chvíli jsem si přítomnost opravdu uvědomovala a později z ní pro sebe čerpala.
Musela jste na začátku kariéry hledat svůj hlas?
Prožívala jsem si to velmi, nejvíc v dospívání, protože v té době se hlas mění automaticky. Naštěstí jsem brzy na doporučení Lenky Dusilové potkala paní Ivanu Vostárkovou, která individuálně učí zpěvu. Přistupuje k tomu velmi osobně a z každého dostane hlas, který je skutečně jeho. Hned mě začala vést správným směrem a neměla jsem možnost sklouznout k nějakým afektům v hlase, což je vždycky dost nepříjemné, protože se toho pak dlouho zbavujete. Na školách se zpěvu často učí podle šablony, při kolektivní výuce se tomu asi nelze vyhnout, ale přístup paní Vostárkové je zcela individuální. Nehledaly jsme můj hlas, hledaly jsme spíš, kdo jsem já! Dělaly jsme na to různá cvičení, při kterých jsem o sobě zjistila hodně věcí. A to je tak zajímavé, že potom už z té cesty těžko sejdete. Bylo to, jako když ochutnáte něco hrozně dobrého a pak už to chcete pořád.
Máte pocit, že to, co jste o sobě při hodinách zpěvu zjistila, vám pomohlo i v životě?
Určitě ano. Dřív jsem často měla problém se vyjádřit, vystoupit beze strachu před lidi, protože jsem se hodně styděla. A to bylo znát i na hlase, používala jsem ho tak deset procent. Na hlase poznáte všechno. Když je člověk nervózní, nebo je naopak klidný, hlas to zrcadlí. Je to jen odrazem toho, co jsme my.
![[Rozhovor] DAGMAR HAVLOVÁ: Žena by měla zůstat ženou](/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=450&w=800&id_file=312203589)
Jak funguje váš pracovní vztah s bratrem Nikolou, který vám dělá manažera? Nehádáte se?
My si s bratrem pouze vyměňujeme názory. Samozřejmě jsme si párkrát sekli telefonem, ale to je opravdu výjimečné. Stává se nám to jenom ve vypjatějších obdobích, kdy doděláváme desku anebo je hodně koncertů a pracovní tlak je vysoký. Třeba když jsme dokončovali desku Na Radosti, byl to opravdu kalup. Vždy chceme, aby to bylo do puntíku podle našich představ, a pak je náročné zvládnout to jenom ve dvou. Udělali jsme proto taková opatření, abychom měli kolem sebe více pomocných rukou a hlav, což se nám tentokrát povedlo, máme kolem sebe dobrý tým. A ani jinak si naši spolupráci nemůžu vynachválit, naše důvěra je bezkonkurenční. Neumím si představit, že bych takhle měla pracovat s někým jiným.
Jak se Anetě pracuje s její partnerkou Olgou Špátovou?
Přemýšlí o rodičovství?
Proč by si přála, aby byla v dětství méně zodpovědná?
Odpovědi na tyhle i mnoho jiných otázek najdete v pokračování rozhovoru v květnové * Odpovědi na tyhle i mnoho jiných otázek najdete v pokračování rozhovoru v květnovém čísle časopisu Moje Psychologie .
