- Když si zadám do Googlu „osobnostní růst“, vyskočí na mě 495 000 odkazů. To asi znamená, že máme potřebu být větší, než jsme. Proč?
Podívejte, psychologie teď dostala zelenou a taky je to dobrej kšeft. Ale zase to není třeskutá novinka, v nějaké formě to bylo vždycky, vemte si světce. Světci byli křesťané, kteří byli tak hodní a vzorní, že se po smrti dostali do ráje, vlastně všichni, kteří se dali pokřtít. Na začátku letopočtu bylo nás křesťanů pár. Jenže pak jsme se jako křesťané poněkud rozprasili, naději na svatost už si nemohl dělat každý a bylo pro ni nutné něco vytrpět. Nicméně dobré jednání patřilo mezi deklarované hodnoty. Dnešek se ale od doby mého dětství liší tím, že jsme všechny hodnoty zrelativizovali. Já jsem měl ještě ve škole náboženství, kde je jasný důraz na etiku. Věděli jsme, že jsou povinnosti, o kterých se nediskutuje a které se plní. Dnes všichni chápou demokracii tak, že si mohou dělat všechno, co není výslovně zakázáno. Svatí přestali být následováníhodným příkladem. Kdo by se dnes pro něco obětoval!
V dnešní postmoderní době se cení osobnost. Je tu utilitaristická morálka, to znamená, co je užitečné, to je dobré. Ne, že nezabiješ, ale když to bude užitečné, tak holt zabiješ. Každá doba má svůj „rozum epochy“. Ve středověku to byla víra, v době, kdy jsem byl dítětem, to byla věda a dnes je rozumem epochy otec Kondelík se svou spotřební, konzumentskou duší. Hodnotí se individualita a ta se často pojí s naditou prkenicí. Za mého mládí bývalo na cedulích: Přijme se mravný hoch do učení. Také velmi záleželo na tom, jaký má kdo krasopis, protože někam se dostat jste měla šanci, jen když jste měla dobrý rukopis. Zkrátka vždycky bylo něco, podle čeho se posuzovalo, zda jste jednička, dvojka nebo trojka.
- Na krasopis se mě dnes zaměstnavatel, zaplať pánbůh, neptá. Když to není psaní ani mravnost, po čem je poptávka?
Každé zaměstnání bude mít jiné požadavky, ale v zásadě všechny zajímá, jestli jste pracovitá, jestli jste dochvilná, případně jestli jste kreativní, což dříve skoro nikoho nezajímalo. Ale nutno říci, že navzdory ideálům jsou lidé pořád stejní, poněvadž máme pořád stejnou DNA. Psycholog a filozof Joshua Greene říká, že kdyby tady každých deset tisíc let přistála kosmická loď, která má za úkol sledovat druh homo sapiens, bylo by prvních šest zápisů nuda. Méně než milion exemplářů, lovci nebo sběrači, primitivní nástroje, nic zajímavého. Ale když přijeli posedmé, tak najednou – více než sedm miliard exemplářů, globální ekonomika, atomové zbraně, výlety do vesmíru… a přitom stejná genetická výbava a víceméně stejné chování.
- Když jsme se jako druh za ty desetitisíce let téměř neposunuli, tak snad ani nemá cenu pokoušet se o to seberozvojem, ne?
Jenže genetika není všecko. Geny jsou něco jako programy v počítači a záleží na tom, který program spustíte. Podívejte, asi pět let se ví, že máme v břiše půl druhého kila bakterií, které kromě toho, že pomáhají trávit, vyrábějí až osmdesát procent vznešené mozkové chemie. Posvátná molekula serotoninu, nositele štěstí, ke kterému se všichni modlíme, vzniká v břiše. A když ty bakterie zničíte například antibiotiky, tak vám může něco velmi důležitého v mozku chybět. O tom, že je člověk biologický tvor, ale nechtějí psychologové slyšet. Teprve v poslední době začínáme hledat naši společnou podstatu s ostatními živočichy a zjišťuje se, že třeba sloni jsou stejně duchovní jako my. Vědí, že umřou, pohřbívají své mrtvé, chodí za nimi jednou začas na hřbitov…
- Čím se tedy lišíme od zvířat, když ne duší?
Tím, že chodíme po dvou. Zvířata jsou stejně jako my schopná empatie nebo soucitu a mají různé osobnosti, ale naše ego jim to nechce přiznat. Některý myšák je hrdý, ale je tu taky myšák srab. Taky jsme byli stejně jako zvířata stvořeni do smečky, kde jeden druhého vzájemně ovlivňujeme. A právě kvůli vlivu na ostatní si pucujeme ty svoje vlastnosti a leštíme ega, tedy snažíme se o ten slavný rozvoj osobnosti.
- Vím, že ne všechno na sobě může člověk změnit, ale v jaké oblasti jsme celkem dobře vychovatelní i v dospělosti?
Můžeme se zbavit naučených vzorců, které jsme získali během dětství a mládí. Máme jich pět a vycházejí z nesplnitelných příkazů: Musíš být dokonalý, musíš být silný, musíš být vstřícný, snaž se, pospěš si. To jsou pobídky, které jsme dostali výchovou. „Dokonalý“ znamená mít samé jedničky. Řekněte mi, k čemu je to dobré, a přesto je to cíl mnoha rodičů. „Buď silný“ znamená neříkat si o pomoc. Ale my pocházíme ze smečky, která je postavená na spolupráci. „Buď vstřícný“ je manipulace: já pro vás něco udělám a počítám s tím, že na oplátku uděláte vy něco pro mě. „Snaž se“ je týrání lidí. Stoupněte si a teď se snažte si sednout (R. H. mi v tom vehementně brání, pozn. red.). Vidíte, nejdete to, je to na hovno a je to únavný. Když člověk slíbí, že se bude snažit, ještě to neznamená, že to udělá. Jsou lidi, kteří nelíznou smetany a přitom jsou celí udření. A „Pospěš si“ znamená, že jsem současně na několika místech, ale nikde pořádně. To všechno jsou dnešní požadavky doby. Máte být silná, snaživá, úspěšná, dokonalá… A toto nastavení můžete změnit.
- Jenže o to asi nebudu stát, protože bych to v práci těžko vysvětlovala… A teď naopak – které věci máme dané?
Když budete rychlá nebo zbrklá, naučíte se to trošku krotit, ale v zásadě to nezměníte. Tedy nezměníte svůj temperamentový typ, který je dán matkou přírodou, a ty jsou jak známo čtyři: flegmatik, cholerik, sangvinik a melancholik. Celá spousta věcí, které jsme se naučili v časném mládí, změnit jde. Jenže když se řekne „změň se“, muži to vezmou jako výzvu a chvíli aspoň předstírají, že o tom přemýšlejí, kdežto ženy řeknou „já už jsem taková“. Tak to je s prominutím blbost. Zkuste nosit nějakou dobu hodinky na pravé ruce a já se s vámi vsadím, že i po týdnu nošení se mrknete automaticky na levou a neříkejte mi, že to máte vrozené. Spoustu naučených věcí máme tak vlezlých pod kůži, až si myslíme, že jsou součást naší nátury.
- A jak je to se vztahy? Dejme tomu, že si pokaždé neomylně najdu muže, který se ke mně bude chovat hnusně. Jak přestat být oběť?
Znáte dramatický trojúhelník? Ten obsahuje tři pohádkové role: perzekutora, oběť a spasitele. Drama je v tom, že v sobě máme všechny tři polohy a ty se různě střídají. Vemte si Červenou karkulku. Karkulka – spasitelka jde za babičkou s bábovkou a vínem. Vlk – perzekutor Karkulku i s bábovkou a babičkou sežere. Tu přichází spasitel – myslivec a z vlka se stává oběť a z Karkulky perzekutorka, která ho ztrestá tím, že mu nacpe šutry do břicha a vlk se jako oběť, původně perzekutor, utopí ve studni. Tím chci říci, že některé situace zbytečně komplikujeme, protože jim dáváme dramatický nádech, místo abychom se dohodli. Podívejte, jak se to hraje doma. Manžel přijde z práce, má svěšený uši, tváří se jako blbec, evidentní oběť. Manželka – spasitelka říká „copak se ti stalo, ty můj chudáčku“. Manžel – oběť se jí svěří „ale, šli jsme do hospody a někdo mi vytáhnul šrajtofli a šest tisíc je v čudu“. Manželka se okamžitě změní ze spasitelky v perzekutorku, ale protože nevydrží ječet déle než dvě minuty, skočí po chvíli do role oběti a začne plakat. On vstoupí z oběti do spasitele a začne ji utěšovat, dokud neřekne „vždyť se zase tolik nestalo“, načež ona začne řvát „jak to, že nestalo!“ a takhle to jede celý večer. O co hrají? O pozice. Podstatou těch pozic je jakási víra, kterou si táhnu z dětství, víra v to, jak vypadá svět. Když si s sebou potáhnu víru, že ženský jsou slepice, tak se v těchto situacích budu snažit smečovat a zakončím to tím, že půjdu do hospody, abych kamarádům sdělil, jaký jsou ženský slepice. A vy, když si potáhnete víru, že muži jsou šovinistická hovada, tak se o tom také pokaždé přesvědčíte. A tak si zvolna prasíme život na základě chybných premis. A ty premisy lze změnit.
- Zmínil jste posvátnou molekulu štěstí. Je něco špatného na tom, chtít být šťastný?
Vůbec ne, už měňavka má základní potřebu jít od nepříjemného k příjemnému. Jenže se pořád dostáváme do situací, kdy je nám celkem blbě, a na to, aby řešily naše duchovní potřeby, měly všechny kultury nějaké systémy. Když bylo ouvej vaší babičce, šla do kostela. Tam dostala deset otčenášů, dvacet zdrávasů a radu víc nehřeš. Podstata je v tom, že se u toho modlení musela koncentrovat, a to nám velmi prospívá. Navíc to mělo rozměr odpuštění a pokory, což jsou slova, která dnes nikdo nezná. A když byla vaše babička trucovitá a Pánaboha neuznávala, tak šla mezi sufražetky. Zkrátka vždycky našla nějaké společenství, které jí pomáhalo. Někde byl plac, kde jsme si mohli své bolístky pofoukat. A v postmoderním čase tato místa nejsou.
- Jistá náhrada tu je, foukat lidem na duši je práce pro psychology, jsou tu od toho. Nebo to nestačí?
Ano, psychologie nahradila do jisté míry tradiční náboženství. K tomu řekl tatík Jung toto: „Nenechte do sebe zbytečně šťourat psychology.“ Také důrazně varoval před tím, aby se Evropa přichylovala k různým východním náboženstvím a praktikám, a to se taky dnes děje. Není k tomu důvod, v Evropě máme dost vlastních propracovaných mystických škol a způsobů, jak pracovat s myslí, a ty jsou ověřeny tradicí. Z meditace můžu vyjít osvícen, stejně jako z ní můžu vyjít s podělanýma kalhotama. Otevírat mysl nekontrolovaně totiž znamená otevřít Pandořinu skříňku, ve které máte velice mnoho hezkých věcí, ale taky velice mnoho příšerností. Mimochodem, víte, že nejgeniálnější psycholog je pětileté dítě? Nedá moc na to, co do něj hustí ve škole, je to takové děsně chytré napůl zvířátko. Ono je to pořád o tom Malém princi. Jde o to, najít svoje vnitřní dítě, které je jednak ufackované nejrůznějšími příkazy a zákazy a jednak zkažené a taky drobátko sobecké, což ale nemusí být na škodu. Na druhé straně tato tzv. selská psychologie někdy nevidí za roh, což ta vědecká vidí.
- Jak poznám, že můj problém je takového rázu, že si se selskou psychologií, tedy tou mojí, nevystačím?
Většinou vám k tomu dá signál okolí. Budete třeba obsedant, který všechno naprosto nesmyslně rovná a uklízí. Vy sama nebudete mít potřebu s tím něco dělat, dokud vám ostatní neřeknou „prosím tě, jdi s tím už někam a nejlíp k doktorovi“.
- A já jim řeknu, že problém nemám já, ale oni, protože jsou bordeláři.
Tak. Jenže to je ten moment, kdy bychom měli mít tolik fištrónu, abychom si řekli, hergot nemají oni pravdu? Většina lidí si to ale neřekne.
- Když se snažíme o osobnostní rozvoj, chceme asi nějak zlepšit svoje já. Co je moje já?
To je struktura, která ve své nadutosti netuší, že devadesát devět procent psychologické práce dělá nevědomí. Když pojedete v autě, tak nejdřív šlápnete na brzdu, než si vůbec uvědomíte, proč na ni šlapete. Jsou lidé, kteří k tomu nevědomí dosáhnou a případně ho poslechnou, a jsou lidé trucovití, které řídí jejich ego a to je žene proti nim. Ve své klinické praxi mám sbírku čtyř děvčátek, která se všechna chtěla vdát a všechna dostala před svatbou panickou ataku. Přesto se vdala a všechna zjistila, že si vzala idiota. Jejich organismus je na to upozornil (někdo tomu říká intuice), ale ony to neuměly přečíst. Tu schopnost jsme dříve měli, ale ztratili. Když nás bylo méně než jeden milion, naši nepřátelé byli příroda a sousedi. Teď máme třetího nepřítele a tím jsme my sami. Jakmile se člověk vypracoval k tomu, že se vytrhl z přírody, začal si dávat různá zadání, která jsou do značné míry proti jeho přirozenosti.
- Já ale nechci být sama sobě nepřítelem, chci slyšet ten tichý hlas intuice, tak mi řekněte, co mám dělat?
Tak třeba můžete vypnout televizi. Nemusí být pořád ticho, ale občas bychom v něm být měli, přičemž zvukový a světelný smog je všude. Chodíme po světě, který nás neustále ohlušuje, jak pak chcete slyšet vnitřní hlas?
- Mám pocit, že soudobá snaha zušlechťovat se prostřednictvím odborníků vás neplní přílišným optimismem, pokud jde o zdokonalení lidstva. Ale kdyby to muselo být, co je podle vás ta hlavní věc, kvůli které stojí za to se snažit změnit?
Vztahy, to, čemu se říká emoční inteligence. Abych se cítil s lidmi dobře a oni se cítili dobře se mnou. To by bylo rozumné. Jenže nás to žene po mocenském žebříčku, to je ten hlavní drive. Psychopati, jejichž hlavní charakteristikou mimochodem je, že nemají strach, jsou dnes v čele všeho: vlád, bankovnictví, vojenství, firem… A my je tak trochu obdivujeme a závidíme jim, protože jdou nahoru. Nejenže jsou bohatí a mocní, ale taky o nás rozhodují a panuje taková představa, že je lepší rozhodovat o druhých než nechat rozhodovat někoho jiného. Podívejte, mezi křesťany jsou a byli idioti, jako kdekoli jinde, ale byl tam apel „miluj bližního svého jako sebe sama“ a to je docela dobré heslo.
- Zjistila jsem, že nejčastější otázky na kouče jsou – jak přestat prokrastinovat, jak se naučit říkat ne a jak si zvýšit sebevědomí. Když mě tohle nebude zajímat a budu chtít být „jen“ lepší člověk, což asi znamená míň sobecká, víc ochotná pomáhat a tolik nezávidět, co byste mi poradil?
Na to rabíni říkají „čtěte Knihu“, a mají pravdu, tam to všechno je, znáte tu písničku… Ale já bych to sebezdokonalování zas tak neřešil. Podívejte, svět je hezkej. Letos jsem se dost povaloval po různých rehabilitacích, a když jsem konečně nastoupil do práce, prasknul mi žaludeční vřed. Ale pořád si myslím, že to byl dobrý rok, protože jsem potkal spoustu bezvadných lidí. A když si umím svět kolem sebe nasvítit tak, že ho vidím jako pěkný, tak nejsem ztracen. Jiří Wolker řekl „věřím v sebe, železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista“. Tomu rozumím. Na rozdíl od Aristotela, který řval, ať mu dají pevný bod ve vesmíru, já ho mám.
MUDR. RADKIN HONZÁK, CSC.
Psychiatr a psychoterapeut s více než padesátiletou praxí. Pracuje pro Lékařskou fakultu UK, IKEM, PL Bohnice, je vyznavačem psychosomatického myšlení, tedy biopsychosociospirituální koncepce. Napsal několik knih, například Jak se asertivně prosadit, Základy psychologie, Úzkostný pacient nebo spolu s Renatou Červenkovou Všichni žijem´ v blázinci. Fascinuje ho problematika spánku. Je 54 let ženatý.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
