S vaším bývalým manželem Vladimírem Železným jste se poznala již na gymnáziu a byli jste spolu přes čtyřicet let, z toho jednatřicet let jako manželé. To nemohlo být lehké rozhodnutí takový vztah ukončit. Jak jste to dokázala?
Já nevím, proč na tom pořád někdo hledá něco výjimečného. Zpočátku mnozí dokonce tvrdili, že jsme se rozvedli jen na oko kvůli majetku, pak zas že jsem odvážná, když jsem se v pokročilém věku dokázala osamostatnit. Pro mě to však bylo jediné logické a elegantní řešení. Měla jsem pocit, že už mě Vladimír nemiluje, že mu na mně nezáleží, a setrvávat ve formálním svazku je v rozporu s mým temperamentem. Vztah bez lásky je mrtvý vztah. Proto jsem mu navrhla rozvod. Trvalo dva roky, než konečně souhlasil. Víte, to na tom bylo to nejdivnější. Často mi v rozčilení říkal, abych vypadla z jeho života, a když jsem chtěla vypadnout, nelíbilo se mu to.
Přestěhovala jste se do Bretaně, kde žijete v zámečku Manoir de Langourian poblíž města Erquy. Měla jste už dříve nějaký vztah k tomuto místu?
Ne, nikdy předtím jsem tam nebyla.
Proč jste si ho tedy zvolila?
Manoir není zámek, ale ani farma nebo statek. Je to něco mezi tím. Možná by se dalo říct tvrz. Je to typické bretaňské sídlo postavené ve středověku z pobřežních kamenů. Takových jsou tu desítky. Vyzařuje z nich zvláštní harmonie staleté vědoucnosti. Myslím, že jsem tu byla v minulém životě. Aspoň tak na mne to pobřeží a ten dům zapůsobily, sotva jsem se tam prvně ocitla.
A co Francouzi, respektive Bretonci, jak ti vás přijali?
Skvěle. Jsou to přece taky Keltové jako my.
Ale nemluvila jste francouzsky. Jak jste se jazyk naučila? Navštěvovala jste nějaké kurzy nebo jste byla samouk?
Ani nevíte, jak mi chybí nějaký pořádný a systematický kurz francouzštiny. Přečtěte si mou knížku Dům v Bretani, tam své pokusy o studium popisuji. Skoro všecko mám z náslechu. Mluvím, jak mluví lidé kolem mě, všichni mi rozumějí a chválí mě, jak mi to jde. Ale napsat krátký dopis bez chyby – to je tortura.
Muselo být pro vás dost obtížné se v novém prostředí orientovat nebo porozumět si s manželem, jenž mluví francouzsky a vy jste se francouzsky teprve učila.
Joël naštěstí umí anglicky. První dva roky jsme mluvili tou internacionální angličtinou, s níž se domluvíte všude na světě s výjimkou Francie a která má do Shakespeara asi tak daleko, jako má severní pól k jižnímu.
Teď už skoro čtrnáct let žijete ve Francii. Je něco, na co jste si stále v této zemi nezvykla? A naopak, co vám tam nejvíce přirostlo k srdci?
Kdybyste se mě zeptal, jestli jsem si zvykla v Sýrii, asi bych s odpovědí váhala, ale na Francii si našinec zvykne velmi snadno. A zvlášť na Bretaň.
Jak vypadá váš všední den? A co děláte, když „nic nemusíte“?
Manoir sestává ze čtyř stavení, zahrada má skoro tři hektary. Myslíte, že je jednoduché to udržovat? Pořád je tu co dělat, a i když člověk nemusí, nedá mu to. Ve chvílích volna převážně píšu, teď zrovna další knížku, dívám se na českou i slovenskou televizi, hraju na piano nebo čtu a poslouchám při tom hudbu. Taky k nám jezdí dost návštěv, to jsem pak skoro ustavičně zaparkovaná u sporáku.
Přijala jste za svou francouzskou kuchyni, nebo vaříte doma česká jídla?
Všelijak to kombinuju. Něco z české, něco z francouzské, něco z ruské kuchyně. Včera jsem pro změnu dělala italské ossobuco. Vidíte, a to je zrovna to, na co si tu člověk rád zvykne: na kvalitní suroviny. V Praze jsem neviděla pořádné telecí ani nepamatuju. Syn Jakub skoro pokaždé, když se ho ptají, jestli mu od maminky chutnají víc česká, nebo francouzská jídla, odpovídá: česká z francouzských surovin.
S výborným francouzským vínem asi problém nemáte, ale jak hodnotíte vína Vladimíra z jeho vinařství Tanzberg? Jsou stejně dobrá? Chutnají vám?
Ano, je to taky dobré víno. Bohužel si už nevzpomínám, kterou odrůdu nám nabídl, když jsme se posledně viděli, ale i Joël je hodnotil vysokým počtem bodů.
Jezdíte často do České republiky? Máte tady oba syny, vnoučata, přátele…
Jezdívala jsem do Česka skoro každý měsíc. Teď čím dál méně, nejvýš třikrát čtyřikrát do roka. Není to proto, že bych se tam vracet nechtěla. Vidět se s vnoučaty, dětmi a přáteli je radost. Ale ubývá sil. Je to z Bretaně 1500 km. Obvykle jezdíme autem, přespíme v Metz a ráno pokračujeme. Pak se tak dva další dny vzpamatovávám, protože jsem unavená k smrti. Naštěstí synové s dětmi trefí občas k nám.
Podaří se vám někdy se sejít jako rodina všichni pohromadě? Ať už v Praze, nebo v Manoir de Langourian?
Naše rodina je dosti rozvětvená. Manžel je z pěti dětí, ty mají taky děti, to je jeden okruh. Má dvě děti a tři vnoučata, já mám dvě děti a pět vnoučat. To je další okruh. Všichni? To byste se ani nedopočítal.
Spolu s bývalým manželem jste založila Společnost Franze Kafky, v níž jste se jako ředitelka podílela například na prvním úplném vydání díla Franze Kafky v češtině. Pokračujete dál v této aktivitě?
Ne, nepokračuji, to se na dálku dělat nedá. Ale mám v Praze tři pomníky, na které jsem pyšná. Není to jen Dílo Franze Kafky a kompletní Spisy Karla Poláčka, ale můj projekt na pomník Franzi Kafkovi. To já jej vymyslela a podílela se na jeho realizaci! A přináší mi radost, když jedu okolo a vidím, že z hlediska turistického ruchu úspěšně konkuruje Karlovu mostu a Staroměstskému orloji.
Jste rovněž iniciátorkou Ceny Jana Zrzavého. Povězte nám něco o tomto projektu a jak vás vůbec napadlo tuto cenu založit?
Založit ji se přímo nabízelo, Zrzavý miloval Bretaň ještě víc než já. Bohužel o tomto projektu musím už mluvit v minulém čase. Byla to soutěž francouzských a českých studentů výtvarného umění, kteří vždy strávili tři týdny v Manoiru a tvořili, pak se jejich díla vystavila, střídavě v Paříži a v Praze, a odborná komise vybrala vítěze. Úspěšně proběhly dva ročníky, ale pro malý zájem z francouzské strany jsme se rozhodli nepokračovat. K lítosti českých studentů.
Vidím, že výčet vašich aktivit by vydal na dlouhý seznam. Po knize Dům v Bretagni vám nedávno vyšla v Mladé frontě další kniha, Zrcadlení. Pokuste se nám ji trochu přiblížit.
Je to soubor fejetonů a kritických článků, které jsem publikovala v tisku od konce osmdesátých let. Vyšel k 25. výročí listopadu. Jakub se ujal editorské práce, která věru nebyla snadná, a Jefim Fištejn napsal doslov. Trochu jsem váhala s vydáním, ale přátelé mi tvrdili, že to není jen moje paměť, moje reflexe čtvrtstoletí společenského vývoje. Že tak jako já to prožívala spousta dalších lidí a ohlédnout se znamená i mnohé pochopit. Co rozhodlo, byl dopis jednoho čtenáře Lidových novin: „Mluvíte mi z duše. Vždycky napíšete, co si ostatní jen myslí.“ I když je ta kniha určena trochu jiné čtenářské skupině než Dům v Bretani, ani ti, kteří si ty moje bretaňské příběhy zamilovali, nebudou zklamáni. Humoru je tam dost a dost.
Zrcadlení i Dům v Bretani provázejí perokresby, jejichž autorem je Jaroslav Grodl tvořící pod pseudonymem Pure Beauty. Proč jste se rozhodla knihu doplnit obrázky a proč jste si vybrala právě jeho?
S výběrem mi pomohli moji studenti výtvarného umění, kteří u nás soutěžili o Cenu Jana Zrzavého. A trefili se. Věděla jsem, že ilustrace knížky povýší, a řekla jsem panu Grodlovi: Chtěla bych jen pérovky, víte, tak jako ilustrovali Josef Čapek, Antonín Pelc nebo Otakar Mrkvička Karla Poláčka. A on to ihned pochopil! A hlavně udělal. Je to nesmírně talentovaný mladík.
Máte v plánu napsat další knihu? Pokud ano, o čem bude?
To nemůžu ani naznačovat, protože nevím, jestli to dokážu. Třebaže mám již asi 150 stran, pořád se mi to nelíbí.
Otázka na závěr: Zůstalo vůbec ještě něco, nějaký sen, který toužíte naplnit?
Aby mi nějaká knížka vyšla ve Francii.
Bohumil Brejžek
Co o Martě (ne)víte:
+Narodila se 12. května 1945 v Praze.
+Vystudovala Filozofickou fakultu UK, byla knihovnicí a redaktorkou.
+Zakladatelka Centra Franze Kafky, spisovatelka.
+31 let byla vdaná za Vladimíra Železného, s nímž má syny Davida a Jakuba.
+Žije na venkovském statku Manoir de Langourian ve francouzské Bretani.
+Je vdaná za Francouze Joëla Davouze, specialistu na lesní hospodářství.