Dnes se v Česku rozvádí minimálně polovina manželství. Je to děsivá bilance, která se týká nejen selhání partnerských vztahů, ale především dětí, které se do rodiny narodí. Ty se dozvědí ortel, s nímž nemohou nic udělat. A pokud nejsou dospělé, což v naprosté většině případů nejsou, jeden z rodičů se rázem stane občasným návštěvníkem v jejich životech.
Přitom všechny zkušenosti, výzkumy a studie ukazují, že dítě potřebuje kromě lásky také stabilitu. Tou jsou rodiče. Milující, chápající, kteří dodají jistotu, bezpečí, jsou oporou i zdrojem informací, životních zkušeností, důvěrnými průvodci životem a příklady chování, vzorem mezilidské komunikace, reakcí na nejrůznější situace, které každodenní život přináší. A každý z nich ratolesti vtiskne svůj nenahraditelný vklad do života. A to se počítá.
Rozvodem spousta věcí teprve začíná
Jistě, argumenty, že lepší než hádající se a nenávidějící se rodiče je rozvod, určitě dospělí chápou (stejně jako starší děti). Uvědomte si, že potomci jsou velmi citliví, a i když zdánlivě nereagují na atmosféru v rodině, velice intenzivně ji nasávají a prožívají. „Konečným“ řešením se proto obvykle všem zúčastněným uleví, ale zásadní je, jak bude fungovat organizace rodiny dál. Je potřeba dětem zachovat oba rodiče jako jistotu, základ jejich zdravého a harmonického vývoje.
Dospělí by měli potlačit vlastní zájmy, emoce a zamyslet se nad tím, jak situaci co nejméně bolestně vyřešit, aby dítě o jednoho z rodičů nepřišlo nadobro. Většinou to bývá otec. Podle statistik amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb jsou děti vyrůstající bez otce ohroženy především následujícími riziky:
5x větší pravděpodobnost, že spáchají sebevraždu,
32x větší pravděpodobnost, že utečou z domova,
20x větší pravděpodobnost, že budou trpět poruchami chování,
14x větší pravděpodobnost, že se dopustí znásilnění,
9x větší pravděpodobnost, že nedokončí školu,
10x větší pravděpodobnost, že se stanou závislými na drogách,
9x větší pravděpodobnost, že skončí v diagnostickém ústavu,
20x větší pravděpodobnost, že se dostanou do vězení.
Střídavá péče…
…je jednou z možností, jak dětem „zpřístupnit“ oba rodiče. Je to model, o němž se poměrně emotivně diskutuje, přitom řada rodin ho úspěšně aplikuje řadu let. Střídavá péče (či střídavá výchova) znamená, že se o dítě střídavě starají oba rodiče. Čas, který potomek stráví s oběma, by měl být v zásadě stejný nebo alespoň podobný. Interval, v jakém ke střídání dochází, bývá od několika dnů do několika týdnů, v některých případech i delší. Bohužel, tomuto způsobu péče nejsou příliš nakloněny soudy.
Tradičně a konzervativně se propaguje matka jako ten, kdo má mít dítě v péči.
Ovšem když už musí potomek čelit skutečnosti, že se jeho rodiče rozcházejí, nemají se rádi, proč má být použit jako zbraň? Přitom se neustále diskutuje o tom, že dětem chybí mužský model chování (v rodině, ve škole, obecně ve společnosti), tak proč jsou na rodiče, kteří usilují o střídavou péči, kladeny tak vysoké nároky? Vždyť oni jsou tou světlou výjimkou, která chce dobrovolně zpřístupnit dítěti oba rodiče a nenutit ho k volbě, s kým bude vyrůstat (v lepším případě), ani mu jednoho rodiče odebrat. Žádný odborník neřekne jednoznačně, v jakém věku už nebude ratolest jednoho z rodičů postrádat. Chybí totiž vždycky. Ztráta, bolest a nejistota přepadá i dospělé, natož děti. Někdy víc, jindy méně, ale vždy. A zástěrka, jakou je vzdor a prohlášení: Dejte mi všichni pokoj, nikoho nepotřebuju, nikoho nepřesvědčí, že situace je opačná. Dítě (ač třeba pubertální) tak volá o pomoc.
V čem může „střídavka“ pomoci?
Sníží porozvodové komplikace, nabízí rodičům možnost civilizovaně se domluvit, ukazuje dětem v praxi, jak se dá spolupracovat i za obtížných podmínek. Střídavá péče vyžaduje od rodičů nadřadit zájem jejich potomka nad uspokojení z ponížení nebo potrestání druhého rodiče. Ratolest může své schopnosti a nadání lépe rozvíjet, když se může obracet na oba z nich. Děti, které udržují láskyplné a smysluplné vztahy s oběma rodiči i po rozvodu, mají velkou šanci se s rozvodem mnohem lépe a rychleji smířit. Je velmi důležité, aby dítko rozvodem nebylo vytrháváno z jedné části rodiny nebo kolektivu kamarádů, spolužáků. Mělo by mít možnost navštěvovat prarodiče a další příbuzné, školu, do níž chodilo. Proto by změna bydliště měla být odsouhlasena oběma rodiči. Ti by měli být jednotní v přístupu k výchově, ne dítě programově z jedné či druhé strany rozmazlovat a účelově mu poskytovat výhody.
Příběhy - někdy s dobrým koncem
„Na klukovi jsem doslova visel,“ vypráví příběh Petr. „Se ženou jsme si dlouhodobě nerozuměli, i na výchovu jsme měli naprosto rozdílné názory. Ona našeho syna rozmazlovala, všechno mu dovolila, kvůli každému zakašlání s ním běhala po doktorech. Já byl spíš zastánce spartánské výchovy. Jak jsem ho odvezl na hory a přijel domů s rýmou, bylo zle. Nakonec jsme se rozešli a Péťa zůstal u maminky. Domluvili jsme se na pravidelných víkendech jednou za dva týdny. Chvíli to fungovalo, ale pak začaly výmluvy: kašel, bolesti bříška… Péťa byl takový zaražený, maminka ho jasně naváděla a pomlouvala mě před ním, to jsem pochopil rychle,“ pokračuje ve vyprávění. „Už se mnou nechtěl jezdit na hory ani na kolo, držel se u mámy. Stal se z něj takový mazánek, maminka si ho zcela evidentně kupovala drahými dárky. Strašně mě to mrzí, snad až trochu povyroste, bude to lepší, pochopí, že to myslím dobře, že ho mám rád a snažím se z něj udělat chlapa,“ smutně konstatuje Petr.
Ještě hůř dopadají vztahy takzvaně mezinárodní. „Oženil jsem se se Španělkou, když jsem tam byl po vysoké škole na stáži,“ svěřuje se Filip. „Byla krásná, strašně jsem se zamiloval a vůbec jsem nemyslel na to, že máme každý úplně jiné kořeny, jiné rodinné zázemí, jiné zkušenosti. Láska hory přenáší, ze začátku vypadalo všechno naprosto růžově. Dokonce se přestěhovala se mnou do Prahy a pořídili jsme si dvě holky. Po pár letech se ženě začalo stýskat po rodině. Přistoupil jsem na to, sehnal si práci a odjeli jsme zase do Španělska. Jenže pak to začalo. Španělé jsou hodně rodinně založení a my žili v domě společně s rodiči. Maminka o všem rozhodovala, moje žena ji poslouchala. Začalo mě to štvát, hlavně když tchyně ovlivňovala výchovu dcer. Hádali jsme se čím dál víc, až jsem dal manželce nůž na krk: já, nebo tchyně. Ona si vybrala maminku. Vrátil jsem se do Čech, a to byl začátek konce. Tím, že jsme nežili ve společné domácnosti, jsme se vzdalovali.
Zkusili jsme manželství slepit, odjeli jsme na dovolenou, ale už to nešlo. Nakonec jsme se stejně rozešli definitivně a rozvedli se. Oba jsme si našli nové partnery, ale problém je, že holky vidím dvakrát ročně. Je mi strašně smutno, sice si voláme každý týden, ale to není ono, navíc nemám vůbec možnost podílet se na jejich výchově. Dneska už jim je 13 a 15 let, jsou velké, mají vlastní hlavu. Nabízel jsem jim, že mohou bydlet u mě, ale to byl oheň na střeše. Španělská strana je zpracovala natolik, že odmítly. Už žádné další dítě nechci, nemám sílu a odvahu zkoušet, jestli mi rodina vydrží, nebo o ni zase přijdu…“
Nejen muž zůstane sám
„Drama naší rodiny začalo před třemi lety, kdy manželka po krátké krizi nečekaně odešla s dětmi (Matěj, Daniela a Eliška) ke svému příteli,“ vypráví své zkušenosti Jan. „Během pátečního dopoledne vystěhovala veškeré vybavení, odvezla rodinné auto a vybrala většinu peněz ze společného účtu. Zároveň podala žalobu na svěření dětí do výhradní péče a žalobu na rozvod.
Kromě toho mi vnutila prozatímní dohodu, abych je měl každý čtvrtek odpoledne a každý druhý víkend. Hned první pracovní den jsem navštívil sociální pracovnici, objasnil jsem jí situaci, ukázal byt a sdělil, že budu chtít střídavou péči. Po dvou týdnech přišla znovu, to už jsem měl nezbytné věci pro děti nakoupené.
Manželka psala jen nenávistné e-maily, když jsem ji informoval o požádání o střídavou péči. Pak podala předběžné opatření těsně před jednáním. My jsme udělali totéž. U soudu neudělala žádný dojem a výsledek? Soudkyně jí doporučila, aby mi přidala den s dětmi. Krátce nato, za tučnější výživné, manželka ustoupila a střídavá péče ,na zkoušku´ byla na světě, později i soudem potvrzená. Abych minimalizoval konflikty, nakoupil jsem prakticky veškeré oblečení a střídáme jen boty, zimní bundy, školní tašky a sportovní vybavení. Děti si střídáme tak, že jeden z nás je v pondělí dovede do školy a druhý je odpoledne vyzvedne. Sdílené výdaje (stravné, kroužky) platíme napůl a každý měsíc platby vyrovnáváme. Každý týden si napíšeme e-mail, jak jsou na tom se zdravím, co ve škole… Manželka se sice se střídavkou nesmířila, ale pro děti je přirozená, stěhování jim nevadí.“
Příběhy ukazují, že soužití rodin je někdy velmi náročné, ale pokud je vůle, dá se najít řešení (ovšem ta často není). Řešení, které bude vyhovovat především dětem. O ty jde přece nejvíc!
Různé úhly pohledu
Někdy může společenský tlak vyvolat v ženách pocit viny a neochotu souhlasit se střídavou výchovou. Muži jsou totiž často okolím vnímáni jako správní tátové, kteří se starají a zajímají o své děti, zatímco ony jsou viděny jinak. Je na nich něco divného, že „vydají“ na týden dítě otci a zůstanou samy. Cítí se často provinile, když jsou bez potomka. Je potřeba, aby se naučily vyrovnávat s reakcemi okolí, nebudou se pak za tento způsob výchovy stydět, obhájí si ho. Vždyť to, že dítě je střídavě u mámy a u táty, není nic špatného, naopak. Zůstávají mu oba rodiče, oba si může užívat. A žena tím, že dítěti dopřeje i tátu, mu projevuje svoji lásku!
Od 1. 1. 2012 nabyl účinnosti zákon č. 472/2011 Sb., který upravuje právo dítěte být vzděláváno ve dvou základních školách souběžně za situace, kdy je ve střídavé výchově rodičů. Ředitelé takových škol budou muset být ze zákona v kontaktu, spolupracovat a dohodnout se, jak při jeho vzdělávání postupovat. Touto právní úpravou se zvyšuje šance na střídavou výchovu pro děti, jejichž rodiče mají bydliště poměrně daleko od sebe.
ČTĚTE TAKÉ:
Vignerové vztah s Ujfalušim svědčí!
ČTĚTE TAKÉ:
Slavné modelky devadesátek- Jak se změnily a co dnes dělají?