S odstupem času vím, že já a Vašek jsme se asi nikdy neměli vzít. A kdybychom „nemuseli“, asi by k tomu ani nedošlo. Chodili jsme spolu od patnácti let, klasická středoškolská láska, navíc oba ve vodácké partě, která spolu trávila doslova dny i noci. Po maturitě jsme se začali čím dál víc hádat, vlastně k tomu nebyl důvod, ale jsme oba docela výbušné povahy, a čím déle jsme spolu byli, tím víc se to projevovalo.
Přesto jsme spolu stále zůstávali, snad právě i kvůli partě. Ani jeden z nás nechtěl udělat zásadní řez a od dosavadního života se odpoutat. Měla jsem v tu dobu nějaké gynekologické problémy, se kterými jsem byla často u doktora, a ten mi řekl, že budu mít velké problémy jednou otěhotnět, pokud se to vůbec podaří. Dal mi šanci tak deset až patnáct procent.
A protože jsme byli mladí a ne úplně zodpovědní, začali jsme na tohle čím dál víc spoléhat. To, že bych nemohla mít děti, mě ve dvaceti letech popravdě moc netrápilo, byla to pro mě otázka hodně vzdálené budoucnosti. Jenže pak jsem si jednoho dne uvědomila, že mám už čtrnáct dnů zpoždění. Ještě v klidu jsem si jen tak pro jistotu došla do lékárny pro test, přesvědčená, že jen zbytečně plaším, protože já přece být těhotná nemůžu. A byla jsem.
Byla jsem v takovém šoku, že jsem si to ještě týden nechala pro sebe a pak se jako v mrákotách dovlekla k doktorovi, který mi to potvrdil. „Ale já jsem moc mladá, já ještě děti nechtěla,“ koktala jsem zaskočeně. Doktor se na mě podíval a řekl: „Já vás chápu, ale přesto vám opravdu důrazně doporučuju – radujte se a na potrat zapomeňte. Tohle je možná vaše poslední šance, pak už by se to povést nemuselo.“
Kdybych neotěhotněla, nebyli bychom spolu
Když jsem to doma Vaškovi oznámila, na rozdíl ode mě byl radostí bez sebe. On se na dítě od první chvíle těšil. „Vlastně jsem myslel, že to jde s námi do kytek, ale tohle úplně mění situaci. Tak se teda vezmeme,“ řekl pak doslova. Romantická žádost o ruku to tedy nebyla, ani svatba nepůsobila jako spojení dvou nejšťastnějších bytostí. Prostě jsme to brali jako fakt. Ale jak jsem si na tu myšlenku zvykla a začala se těšit, pomohlo to i našemu vztahu a já začala věřit, že budeme opravdová a šťastná rodina, jak má být.
Tři roky nám to takhle fungovalo. Když se Kačenka narodila, byli jsme z ní oba celí paf. A protože byla i opravdu hodné a bezproblémové miminko, vyhnuly se nám nějaké závažnější krize, které na počátku mateřství často přicházejí. Až jsem si říkala, jaká je škoda, že malé zřejmě nebudeme moci dopřát sourozence.
Problémy přišly s Kaččiným nástupem do školky.
Zatímco já se na to těšila, už jsem byla doma tři roky a i přes obrovskou lásku k dceři se těšila do práce, Vašek by nejradši měl dceru doma pod zámkem a 24hodinovým dohledem. Nezdravě se o ni bál a žárlil na každého, kdo se v jejím okolí objevil – kromě mě a svých rodičů. Ani mé mámě by nejradši malou nepůjčoval. Vadilo mu, co jí dává k jídlu, jak na ni mluví, co s ní dělá… Když jsem mámu hájila, vyčítal mi, že je moje zodpovědnost, když z dítěte vyroste rozmazlený spratek.
Také proti školce měl pořád nějaké výhrady. Že bude Kačka věčně nemocná, pochytí tam nějaké zlozvyky a kdesi cosi. „Měla bys s ní být doma, já bych peníze vydělal. Ty si ale chceš honit kariéru a dítě odložíš do školky,“ vmetl mi. Zasmála jsem se, jakou kariéru asi jak úřednice na poště buduju, a podotkla, ať je s ní tedy doma on, když mu školka tak vadí. Ale to se mu samozřejmě nechtělo.
Láska vymizela, zůstaly jen hádky
A takhle to pokračovalo dál. Když Kačka nastoupila do školy, zase bylo všechno špatně a jen jsme se kvůli tomu hádali. Musím uznat, že on se k dceři vždy choval skvěle, vidí se v ní a snesl by jí modré z nebe. Ale o to hůř se choval ke mně. Připadalo mi, jako by ve mně viděl už jen přítěž, a kdybych jednoho dne zmizela, vůbec by si toho nevšiml. Trápilo mě to, ale spíš kvůli Kačce, protože jak se hádky stupňovaly, stávala se jejich svědkem čím dál častěji. Vaška jsem už nemilovala, to mi postupně došlo, a moc jsem si neuměla přestavit, že by to mohlo být ještě někdy jinak.
Už ani nevím, kdo z nás první vyslovil to slovo – rozvod. Ale od té chvíle jako by padly poslední zábrany a z nás se stali dva štěkající psi, kteří nebyli schopni se skoro na ničem dohodnout. Od začátku bylo jasné, že Kačka zůstane se mnou, protože můj muž pracuje jako policista na směnný provoz a nemohl by se o ni starat. Vědomí tohoto faktu jako by ho ještě víc rozvzteklilo. Když už ji musí nechat tobě, tak ti to aspoň pořádně znepříjemním, jako by si řekl.
A začal mi mluvit úplně do všeho. Už spolu nebydlíme, dceru si zatím předáváme, ale přesně na ní vidím, že když ji má u sebe, dělá pravý opak toho, co já, takže Kačka je z naší výchovy úplně zmatená. Já jsem na jednu stranu ta přísná, která trvá na pravidlech, slušném chování ke mně i jiným lidem, nekupuje jí vše, na co si ukáže. Vašek to dělá přesně obráceně, ačkoli v tomhle jsme se dřív celkem shodli. Najednou Kačka může ponocovat, jak dlouho chce, neprosí a neděkuje a co si řekne, to jí tatínek koupí. Já z toho pak vycházím jako zlá maminka, která po ní jen něco chce a nedopřeje jí nic.
Na dceři se celá situace začíná podepisovat
Zároveň ale manžel bojkotuje veškeré mé snahy o to, aby si dcera užívala to, co její vrstevníci. Nechce, aby chodila na sportovní kroužky ani na kreslení, nechce ji pouštět na školní akce, nedej bože, že by měla jet časem třeba na tábor! „Já ti říkám, dělej s ní, co myslíš, ale jestli se jí při tom něco stane, tak tě vlastníma rukama zabiju. Je to tvoje zodpovědnost,“ řekl mi už několikrát.
Když mě takhle vystresuje, není divu, že se pak Kačku bojím někam pouštět – najednou mi začne v hlavě šrotovat, co když si na gymnastice třeba zlomí ruku? On by mi snad opravdu něco udělal! A stává se ze mě neurotická úzkostlivá matka, která se jen bojí, aby se dceři něco nestalo.
Manžel mě navíc vydírá, tvrdí, že jako policista si může leccos zařídit, a že i výše alimentů závisí na „mém dobrém chování“. Nejsem natolik sebevědomá a zběhlá, abych věděla, co z toho, co mi říká, je pravda, co si vymýšlí, co opravdu reálně může ovlivnit. A k tomu neopomene pomalu při každém setkání zdůraznit, že mi dceru nechává jen ze své dobré vůle, protože já ji přece na začátku vůbec nechtěla, na rozdíl od něj.
A tak se jen modlím, aby už rozvod byl za námi a já se mohla nějak nadechnout, tohle mezidobí je snad nejhorší. Kačka to všechno vycítí, začíná čím dál víc zlobit a stávat se nezvladatelnou. Bojím se, aby se na ní takhle situace nějak výrazně nepodepsala.
Zuzana, 29 let
