Když jsme se brali, vypadalo to, že mezi Petrem a jeho bratrem Reném je skvělý vztah. Pak ale umřel tchán a všechno postupně vzalo za své. V současnosti nestojí v manželově rodině kámen na kameni. Majetek, tedy vlastně válka o něj rozbila snad všechny vztahy včetně vztahu s jeho matkou.
Nevím, na čí straně je pravda, a nechci se do toho zaplést. Nechci nikoho soudit. Už takhle se musím mužovou rodinou neustále zabývat. Petra to trápí a vypadá to, že se přes tu křivdu nikdy nepřenese. Když zemřel Petrův otec, nechtěl nikdo ze synů, aby se pro jejich matku cokoli změnilo. Nežádali, aby se dědictví po otci hned vyplácelo, ostatně jejich maminka nedisponovala tak velkými částkami. Kdyby kluci své dědictví chtěli hned, musela by dům prodat.
To rozložení v rodině bylo tak, že polovina domu připadla jejich matce a druhá půlka oběma synům. Kluci se tehdy dohodli, že každý bude mít na sebe napsanou čtvrtinu domu. Protože se jednalo o větší vilku se samostatnými byty, rozhodli se dva byty pronajmout a maminka bude dál bydlet ve své části domu.
René byl v té době stejně svobodný a bydlel jinde. A my s Petrem jsme v té době už měli koupenou parcelu a domluvenou hypotéku na stavbu rodinného domku. Můj muž stejně nikdy moc netoužil bydlet ve svém rodném domě. Tvrdil, že bydlet s rodinou je moc velký zásah do života. A že neví, jestli by toho byl schopen. I když svoji maminku má moc rád.
Změna přišla, až když se manželův bratr oženil. René tehdy prohlásil, že se nastěhují se ženou do spodního bytu ve vile. Mužově mamince to nevadilo, naopak byla ráda. Rozhodla, že od Rendy nebude chtít žádný nájem, ale peníze z pronájmu hořejšku se budou posílat na účet Petrovi. Aby to bylo spravedlivé. Byli jsme za to rádi.
Samozřejmě, že okolo vily Petrových rodičů je plno práce. A logicky, když tam René se ženou a jejich dvouletým chlapečkem bydlí, tak sekají trávu a podobně. Je taky jasné, že mužova maminka je nadšená, že má v domě blízkou rodinu, vnoučátko. Jenže ona se přibližně před rokem odhodlala k podivnému kroku.
Nevím, jestli ji k tomu René nějak tlačil, nebo to udělala ona sama z vděčnosti, že jí pomáhá se o dům starat. I když pokaždé, když řekla Petrovi, že je něco potřeba udělat, tak přijel bez řečí i on. Takže velké práce okolo domu dělali vždycky oba „kluci“ spolu. Nicméně zkrátka synovi, který byl blíž, darovala maminka najednou svůj podíl na domě. Z Reného se rázem stal většinový vlastník.
Když s tou zprávou Petr přišel domů, jen seděl a koukal před sebe. Byl naštvaný a říkal, že absolutně nechápe, proč to mamka udělala. Ona mu to údajně vysvětlila tak, že bude potřeba udělat nějaké opravy na domě. A že to bude snazší, když se nebude muset dohadovat tolik lidí. Petr prý argumentoval, že jsou přeci rodina, a tak mohli všechna rozhodnutí dělat společně. Ale bylo už pozdě.
Několikrát si s Reném kvůli tomu volali. Pokaždé to bylo horší a horší, křičeli na sebe. Petrův vztek na bratra a maminku jakoby nebral konce. Já vím, že to je křivda, že dům, kde jsou tři byty a tři sklepy se těžko bude dělit tak, aby můj muž mohl skutečně uplatňovat práva na svoji čtvrtinu. René dokonce přestal posílat celý nájem z horního bytu. A posílá jen část.
Viděla jsem, že v manželovi to hodně vře. Až přišel s nápadem, že by chtěl, aby ho René vyplatil. Zavolal to bratrovi i mamince, ale René to odmítl. Prý nemá peníze a musí si vzít půjčku na opravy domu. Naše děti se s babičkou už skoro nevídají. Jednak je to k nám přes celé město, ale mám pocit, že o to mužova maminka nějak ani nestojí.
Když Petr před měsícem řekl, že už toho má dost, že si najal právníka a bude se s bráchou soudit, viděla jsem, že je zlomený. Dlouho byl zavřený v ložnici, telefonoval, myslím, že s tchyní. Nekřičel, to bych slyšela. Ale když vyšel ven, objal mě, oči uslzené. Řekl mi, že ho nikdy nesmím opustit, protože už má jenom mě a děti.
Snažím se Petra samozřejmě podporovat, ale do bojů o jejich dům se nechci pouštět. Mám plno starostí s dětmi, oba chodíme do práce. Strašně mě mrzí, že to tchyně udělala, asi jsme ztratili jednu babičku, ale hlavně se bojím, že to Petra bude stát nervy. A že má opravdu pocit, že ztratil nejen tátu, ale navždy i maminku a bráchu.
