Šárka řeší delikátní problém. Je zamilovaná do ženatého muže, který její lásku opětuje. A to dokonce natolik, že by chtěl opustit rodinu. To se ale Šárce nelíbí…
S Pavlem jsem se potkala před osmi lety na dovolené v Itálii. On v malém přímořském městečku v té době pracoval, já se přijela bavit s kamarádkami. S jeho tmavými vlasy, tmavýma očima a perfektní italštinou mě ve chvíli, kdy jsem si ho vybrala jako cíl mého letního románku, ani nenapadlo, že by to byl Čech.
A tak jsme první hodiny konverzovali v angličtině, než ho napadlo se zeptat, odkud jsem. Vytipovala jsem si ho na baru, kam jsem chodila denně na kafe a on se tam zastavil během svých odpoledních pochůzek. Navázala jsem kontakt a hned jsme si domluvili schůzku na večer.
Když dorazil do baru, kde jsme se měli potkat, rozbušilo se mi srdce. Byl tak hezký a sexy! Začali jsme popíjet a on se mi během hovoru svěřil, že má přítelkyni. Ne, že by mě to zajímalo – pro mě to byl prostě letní úlet, víc jsem po něm nechtěla. Tak se také stalo, ale chemie nakonec zvítězila a zůstali jsme v kontaktu, ačkoliv jsme se nevídali.
Psali jsme si ale denně dlouhé maily a vzájemná přitažlivost byla stále silnější. Když však po několika měsících přiznal, že je jeho přítelkyně těhotná, ukončila jsem jakýkoliv kontakt a snažila jsem se zapomenout.
Úplně se mi to sice nikdy nepodařilo, ale přesto jsem několik dalších let žila pohodový život bez téměř jakýchkoliv informací o Pavlovi. Teprve o pět let později se mě pokusil znovu kontaktovat. Vrátil se s rodinou zpět do Čech a chtěl se setkat.
Říkala jsem si, že po takové době nic nehrozí a s klidnou hlavou na schůzku šla, protože mě zajímalo, jak se celou dobu měl a jak vypadá. Ovšem dost jsem se mýlila.
V okamžiku, kdy jsme se viděli, to bylo, jako by vybuchl gejzír. Chemie byla zpět v daleko větším měřítku a my do toho skočili po hlavě. Mohla jsem si stokrát denně opakovat, že má rodinu a že si natluču nos a budu trpět, ale nedokázala jsem odolat. Kupodivu nakonec je všechno jinak.
V našem tajném vztahu jsme s Pavlem pokračovali dva roky, aniž by jeho rodina cokoliv tušila. Bylo to krásné a šílené zároveň, ale možná proto, že jsem věděla od začátku, jak se věci mají, netrápila jsem se. Zato Pavel ano a neustále řešil, jak si zkazil život a že neví, co má dělat. Nikdy jsem po něm nechtěla, aby odešel od manželky a dětí. Nechci být rozvracečka rodiny a brát dětem fungujícího otce, navíc co bych tím získala? Stejně by vždy dával přednost dětem a potažmo i své ženě a co já?
Pavlovi je přes 40 let, má dvě děti a dost pochybuju, že by chtěl další dvě až tři, po kterých toužím já. Miluji ho, to ano, ale zároveň vím, že naše situace nemá pro nikoho dobré řešení. On si ale vzal do hlavy, že se rozvede a rodinu opustí. Mám vše hodit za hlavu a jít za naším společným štěstím, nebo mu i sobě zlomit srdce a opět náš vztah ukončit? Možná bych měla začít myslet víc na svoji vlastní budoucnost…
