Ono to vypadá nepochopitelně, když to člověk pozoruje s odstupem. Ale - kdo by se nechtěl mít líp, být obklopen hezkými věcmi, cestovat, mít příjemné zážitky? Paní se vdala v sedmadvaceti možná za prvního, s kterým chodila a co byl po ruce, nebo na ni zbyl. Dům od rodičů, ojeté auto, rodinná chalupa. Všechno to znala už léta, nic nového, nic zajímavého, každodenní šeď. A pak viděla, že to jde i jinak. Člověk má tendence chtít to, co nezná, a co mu tudíž připadá lákavé a zajímavější, než to, co má doma a co zažívá denně. Aspoň jednou nebo na chvilku se vytrhnout z toho běžného všedního koloběhu. A možná i pocit jisté nespravedlnosti - proč jiná žena ano a Šárka ne? Je opravdu tak špatné toužit po něčem jiném a snad i lepším? Co už člověku nakonec ze života zbude, když ne zážitky a zkušenosti? I závist může působit pozitivně, pokud člověka donutí, aby se víc snažil, posunul se někam dál, něco se naučil, zlepšil prostředí kolem sebe, aby se mu lépe vedlo. Kdyby lidi netoužili po něčem lepším, byli jsme dneska ještě stále spokojení jako stádo lidoopů, které má dost banánů, a dost listnatých větví na stavbu pelechu. Samo o sobě to přání mít se lépe a žít radostněji není nic odsouzeníhodného. Bohužel způsob, kterým se toho ta paní pokusila dosáhnout, byl velmi nešťastný. Buď zapomněla, nebo jí to nikdo včas neřekl, že vždycky je něco za něco. Nemůžeme mít všecko a sami nedávat nic. Jenom z toho závěru článku si nejsem jistá, zda už to paní pochopila. A ještě smutnější kapitola je ten její manžel. Jestli byl skutečně takový "podpantoflák", tak to je hodně špatná vizitka mužského pokolení.