Už je to nějaký pátek, co jsem si v některých novinách přečetla odvážnou zpověď herečky Jitky Smutné, která až ve věku, kdy je žena vnímána hlavně jako babička, přiznala, že miluje ženy a že žije ve spokojeném lesbickém vztahu. Když jsem její slova četla, jako by mi mluvila z duše. Všechny ty pocity, pochyby znám velmi dobře, protože jsem na tom úplně stejně. Tedy s jedním podstatným rozdílem. Pravdu o mě samé znám jen já – a ženy, se kterými jsem ji odhalila.
Je mi padesát let. Tenhle životní milník jsem oslavila loni v létě a právě tehdy jsem začala nad svým životem přemýšlet a bilancovat. Že je se mnou něco jinak, než jsem si jako mladá myslela, jsem si samozřejmě začala uvědomovat mnohem dřív.
Ale teď, právě i v souvislosti se zmíněným rozhovorem v novinách, jsem se najednou začala sama sebe ptát: Mám už věci nechat být, tak jak jsou, pro klid všech okolo, žít dál život, jaký jsem žila doteď, radovat se ze svých dětí a nekomplikovat si situaci? A nebo využít zřejmě poslední možnost něco změnit a zkusit žít alespoň poslední dvě tři desetiletí svého života bez přetvářky a tak, jak bych chtěla? Odpověď hledám doteď.
Vdávala jsem se jako mladá a nezkušená holka, která udělala mladickou blbost ze zvědavosti a před oltář „musela“. Klasický příběh z osmdesátých let. Dvacetileté tele na diskotéce, přitažlivý kluk ze sousední vesnice, sex na lavičce před diskotékou – a těhotenství.
I přes ne právě šťastný začátek jsme spolu s manželem už třicet let. A zpočátku jsem ani neměla pocit, že je něco špatně. Neměla jsem s čím srovnávat, a tak jsem příliš nepřemýšlela nad tím, že sex, který napoprvé za moc nestál, je takový i v počátcích těhotenství, i po narození dítěte, i po příchodu druhého.
S manželem jsem nezažila orgasmus
S mojí mámou se o těchto věch nedalo vůbec mluvit, a ač to dnes zní neuvěřitelně, já řadu let pomalu netušila, co je to orgasmus, protože jsem ho se svým mužem vůbec nezažívala. O to lépe jsem ho uměla předstírat. Postupně jsem se smířila s tím, že mi asi není dáno pochopit, co lidé na sexu mají. Soustředila jsem se na péči o děti, rodinu a myslela si, že takhle vypadá životní štěstí. Můj muž mě měl – a dodnes má – opravdu rád.
Po revoluci se plno věcí změnilo. Nás život zničehonic zavál do Prahy. Manžel sebral odvahu, pustil se do podnikání a opravdu se mu dařilo. Najednou se náš poklidný život na vesnici proměnil v hektické velkoměsto se všemi jeho možnostmi. K manželově práci patřily i pracovní večeře a na některé mě bral s sebou, když bylo vhodné mít s sebou i doprovod.
A tak jsme se jednou ocitli v luxusní restauraci s několika obchodními partnery. Jeden z nich si jako společnost přivedl svou dceru. Mohlo jí být tak pětadvacet let, o pár méně než mně. Nechápala jsem, co se to děje, ale od chvíle, kdy jsem ji poprvé uviděla, jsem z ní nemohla spustit oči. A ona se na mě dívala úplně stejně. Během večeře jsem vůbec nevěděla, co jím, jen jsem ji pořád pozorovala a říkala si, jak je krásná. Jenže to nebylo jen obyčejné hodnocení vzhledu ženy ženou, to bylo něco víc. Ale já to nedokázala definovat. Nevěděla jsem, proč mě šimrá v podbřišku, proč zrychleně dýchám.
Když se schylovalo k odchodu, omluvila jsem se, že si ještě odskočím na toaletu, a Irena se ke mně přidala. Za dveřmi toalet se na mě podívala a zničehonic mě políbila. Něžně, svým způsobem nevinně, ale tak, že se mi podlomila kolena. Když mě pustila, šokovaně jsem na ni zírala, a ona pronesla: „Já to věděla. Věděla jsem to hned, jak jsem tě uviděla.“ Nechala mě tam stát naprosto zmatenou a než jsem se z toalet vypotácela zpátky ke stolu, byla i s otcem pryč.
Pomohly mi lesbické fantazie
Nikdy jsem po ní nepátrala, nevím, co to mělo znamenat, ale jedno se změnilo. Ten večer jsme se s manželem milovali a já při tom myslela jen na ni. A zažila jsem poprvé se svým vlastním mužem orgasmus. Od té doby jsem si začala milování užívat. Nechávala jsem se při něm unášet svými představami a fantaziemi, a ve všech se objevovaly ženy. Dokázalo mě to spolehlivě vzrušit a doteky jsem pak vnímala úplně jinak.
Přesto jsem si odmítala přiznat, co tohle může znamenat, a snažila se samu sebe přesvědčit, že takhle je všechno v pořádku a můj život mi vyhovuje. Jenže jsem se trápila. Najednou jsem se začala dívat po všech ženách, které jsem potkávala, a se zděšením i vzrušením zjišťovala, že se mi opravdu líbí a že se po nich dívám tak, jak bych se jinak dívala na muže.
Trvalo ale řadu dalších let, než jsem sebrala odvahu a rozhodla se zjistit, jestli je to skutečně tak, jak to cítím. Dlouho jsem se rozhoupávala a nakonec na internetu zabrousila na seznamku pro lesbičky a zadala si inzerát. Nestačila jsem se divit, přišly mi desítky odpovědí. Neměla jsem ani sílu je všechny číst. Nakonec jsem prostě zvolila své šťastné číslo sedm a s ženou z tohoto inzerátu si dala schůzku.
Sešly jsme se v malé kavárně na konečné metra. Přišla asi pětatřicetiletá žena, která na mě od prvního pohledu působila sympaticky. Počáteční ostýchavost povolila a já jí pověděla svůj příběh. Vyslechla mě, jemně chytila za ruku a měkce řekla: „Naprosto ti rozumím. Taky jsem dlouho nevěděla, co jsem a kdo jsem. A pokud ty si nejsi jistá, ráda ti pomůžu, abys věděla.“
Pozvala mě k sobě domů – a tak jsem poznala, jaké to je, milovat se se ženou. A definitivně věděla, kdo jsem. S Martinou jsem se pak takto setkala ještě několikrát. Nakonec to byla ona, kdo náš „vztah“ ukončil. „Ráda jsem ti ukázala cestou. Ale teď si musíš sama vybrat, kudy dál půjdeš. Já chci k sobě někoho, kdo bude jen se mnou. Ne někoho, kdo pak prchá domů za manželem.“
Nedokážu se rozhodnout
A tak jsem zase zůstala sama jen se svými myšlenkami a představami, které mi pomáhaly žít zdánlivě tak, jak bych měla. Roky ubíhaly a najednou se přiblížila padesátka. A s ní se krátce po sobě odehrály dvě věci. Nejdřív se ke mně dostal onen rozhovor s Jitkou Smutnou. A pak, jako by to byl skutečně osud, jsem úplně náhodou na ulici potkala onu dívku, která mi kdysi otevřela oči. Dnes už to byla pětačtyřicetiletá žena, ale poznaly jsem se okamžitě, jako kdyby to bylo včera.
Ještě ten večer jsme se u ní doma milovaly. Na rozdíl ode mě žila pořád sama a se svou orientací se netajila. Vztah s ní mě pohltil, zamilovala jsem se jako puberťačka. Měla jsem pocit, že najednou opravdu žiju, že tohle je to, co potřebuju. A z té euforie jsem se pak vracela domů, kde na mě jako těžký balvan padly výčitky, když jsem se podívala na své dvě krásné děti a na nic netušícího manžela, který mě s úsměvem vítal.
A tak už tři čtvrtě roku bojuju sama se sebou a nevím, co mám dělat. Jana je neskutečně tolerantní. Říká, že už se v životě spálila tolikrát, že už nic nečeká a je vděčná za všechno, co přijde. Trhá mi srdce, když ji slyším takhle mluvit, ale nedokážu se rozhodnout. Když jsem s ní, toužím po tom, říct všem pravdu a být svobodná. A když jsem se svou rodinou, neumím si představit, že bych ji mohla takhle rozbít.
Možná bych potřebovala od Jany nějaké ultimátum, které by mě postrčilo a ukázalo mi, co opravdu chci. Protože já to nevím. Vím jen, že žít dvojí život už dlouho nedokážu.
Šárka, 50 let