Na mateřské jsem byla nepřetržitě 8 let
Mám tři dcery a pevně doufám, že ve svých partnerských vztazích nezopakují stejnou chybu, jakou jsem dělala celé manželství já. Je mi 51 let a rozvádím se, a bohužel naprosto nevím, jak budu žít a čím se budu po rozvodu živit. Celý život jsem se starala o rodinu a vše podřizovala manželově velice náročné práci. Zatímco manžel budoval kariéru, dovzdělával se a snažil se krůček po krůčku posouvat k lepší pozici a větší odbornosti, já rodila děti a starala se o domácnost a naše holčičky. Dělala jsem to ráda, jen jsem úplně zapomněla myslet také na sebe. Rozplynula jsem se ve své rodině a zcela se podřídila jejím potřebám. Holky jsem celé jejich dětství rozvážela na kroužky a později i na zápasy, závody a vystoupení. Také jsem dcery dlouhou dobu vozila do školy, protože u nás měla základní škola bídnou úroveň.
Na mateřské jsem nakonec byla 8 let! Do práce jsem se moc těšila. Manžel byl tehdy proti, ale já si prosadila alespoň poloviční úvazek. Sice jsem neměla praxi, ale měla jsem vysokoškolské vzdělání ekonomického směru a i po třech porodech jsem vypadala docela k světu. Nepopiratelně jsem měla také štěstí. Práci mi nabídl kamarád z vysoké, který mě znával jako šikovnou a schopnou studentku. Bohužel neuběhl ani měsíc a bylo jasné, že práci nebudu zvládat. Holky se střídaly v nemocech, doma byl chaos, neuklizeno, neuvařeno, manžel reptal, tchýně naočkovaná manželem začala dělat problémy s hlídáním a naši bydleli daleko. A tak jsem po měsíci, popravdě docela s úlevou, v práci skončila.
Jak se vyvíjel Šárky příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Nakonec jsem celé rodině poskytovala servis 20 let!
Bohužel jsem netušila, že jsem s prací skončila na dobro, a že toho rozhodnutí budu jednou hořce litovat. Tenkrát se mi docela ulevilo, protože jsem nic nestíhala a všichni kolem mě byli najednou nespokojení a celá rodina byla vzhůru nohama. Jakmile jsem se vrátila do domácnosti, bylo vše opět jako dřív. Manžel mi tehdy řekl: „Šáry, vydrž ještě pár let, až holky poporostou a budou samostatnější. Ty podržíš mě, a já potom tebe.“. Bohužel nakonec jsem celé rodině poskytovala servis přes 20 let! Manžel je lékař, posledních 6 let primář chirurgie. Mimo to spolupracuje s jednou soukromou klinikou, která se specializuje na plastickou chirurgii. Práci má opravdu náročnou.
Když jsem pak chtěla jít do práce podruhé, holky už byly na základní škole. Neplánovala jsem plný úvazek, známý mi nabídl pouze třetinový, což bylo ideální! Jenže manžel jako „na potvoru“ dostal skvělou nabídku spolupráce s jednou zahraniční klinikou. Práce byla úžasně placená a manžela nové zkušenosti lákaly. To pro mě znamenalo jediné; opět se vzdát svých plánů a podřídit se manželovi. Tehdy už manžel nesliboval a neprosil. Jen suše oznámil: „Šary, to nemůžeš myslet vážně. Holky jdou do puberty a budou tě potřebovat mnohem víc, než nyní. Ale víš, že nemám nic proti tomu, aby ses víc věnovala svým koníčkům. Klidně zaplatíme někoho na úklid, teď už počítat nemusíme.“. Ano, nemuseli jsme, žila jsem si jako v bavlnce, nebo spíš jako ve zlaté kleci.
Pokračování 3 / 4
Žili jsme jako prvorepubliková rodina z filmů pro pamětníky
Pochopitelně jsem se opět nechala přemluvit! Přeci manžela nemohu připravit o tak skvělou příležitost a s holkami má také pravdu. Nejstarší dcera v té době řešila nějaké psychické problémy a potřebovala podporu a pozornost. Měla jsem o ní docela strach. A tak všechno běželo a běželo jakoby setrvačností stále dál. Žili jsme jako prvorepubliková rodina z filmů pro pamětníky: vážený pan lékař, tři pečlivě vychovávané slečinky a paní „doktorová“. Jen vykání a služebnictvo chybělo – přesněji jen úcta a pomoc.
Naše zdánlivě vzorná rodinka měla ale k idylce daleko, s manželem jsme se hodně odcizili, holky naopak po tátovi prahly jako vosy po bonbonu, a tak když přišel domů, cítila jsem se často jako páté kolo od vozu.
Dvě starší dcery nakonec odjely v rámci studia do zahraničí, nejmladší se doma sotva objevila a já začala konečně zase hledat práci. Jenže najít práci, když vám je přes 50 let, nemáte praxi a k „dekoraci“ kanceláře máte již daleko, není vůbec jednoduché. Manžel má sice hodně známých, ale já práci přes známé hledat nechtěla. Pomoc jsem odmítala ještě z dalšího důvodu, na manžela „prasklo“, že má už dva roky o generaci mladší milenku.
Pokračování 4 / 4
Mám sice vysokou školu, ale nikdy jsem nepracovala
Nejdřív vše vypadalo nadějně, manžel se s onou dámou okamžitě rozešel, a řekl, že to byl jen románek. Ani se moc neomlouval, prý mnozí chlapi v jeho věku „blbnou“ víc. Jenže po čase mi z ničeho nic oznámil, že jeho milá čeká kluka (kluka, po kterém vždy toužil!), a že se chce rozvést a začít nový život. Dělení majetku už prohovořil s právníkem, prý mi koupí a vybaví byt a nechá auto, což podle něj byla velkorysá nabídka a já ji raději nakonec přijala.
Nyní máme před posledním stáním, dostanu garsonku a auto, holky budou zaopatřené a já přemýšlím, co dál. Mám sice vysokou školu ekonomickou, ale nikdy jsem doopravdy nepracovala. V nových zákonech a předpisech se vůbec neorientuji, ze školy si nic nepamatuji (bohužel ani jazyky), je mi přes 50 let, mám nadváhu a nulové sebevědomí. Práce, ve kterých mám letitou praxi, jsou: uklízečka, vychovatelka, pečovatelka, taxikářka, kuchařka, společnice, hospodyně a psychoterapeutka amatérka – to je samozřejmě nadsázka! Pochopitelně bych o takové práce nestála.
Zůstala jsem sama, bez dětí, bez muže, bez práce, svou vinou i bez dobrých přátel a výhlídek do budoucna. Nedělejte stejnou chybu jako já, nezapomínejte žít SVÉ životy.