Je to 23 let, co jste stanula na nejvyšší bedně vítězů na Mistrovství světa v Athénách v kategorii trojskok. Dokázalo něco tento pocit od té doby překonat?
Po sportovní stránce určitě ne, ale pokud bych to měla brát všeobecně v mém životě, tak tenhle pocit překonalo narození mé dcery Terezky. Narodilo se mi zdravé a krásné dítě, takže to bylo a je nejvíc.
Zájem o trojskok mezi mladými sportovkyněmi údajně v poslední době klesá. Čím si myslíte, že to je?
Nemyslím si, že by zájem o trojskok klesal, ať už lokálně nebo celosvětově. Myslím si, že problém je v tom, že holky začínají s trojskokem moc brzy a pak je to o to dřív přestane bavit. Podle mě je příčinou právě raná specializace. Vhodný typ skokanky se zatím nenašel. Musí být vysoká a zároveň dobře zkoordinovaná, ale možná se blýská na lepší časy. V letošním roce jsme měli dvě trojskokanky za třináct metrů, což tady už hrozně dlouho nebylo. Budeme věřit, že holky budou zdravé, bude se jim dařit a brzy překonají čtrnáct metrů.
I když jste již profesionální kariéru ukončila, vrátila jste se k basketu, který jste hrála při studiích. Umíte si vůbec představit život bez sportu?
Vrátit se k basketu byl vždycky můj sen. Ta hra mě prostě baví. Byl to můj doplňkový sport i v letech, kdy jsem dělala atletiku. Jsem ráda, že jsem našla partu holek baskeťaček, které mě vzaly mezi sebe. Život bez sportu si představit nedokážu. A nejde ani tak o sport, ale o aktivní styl života. Jít s pejskem na procházku, jít si zaběhat. Dokud budu schopná, tak budu basket hrát.
Co byste podle vás dělala, kdyby nebylo sportu?
Těžko říct, co by bylo kdyby. Mým snem v dětství bylo být veterinářkou. Kvůli sportu jsem šla nakonec studovat pedagogickou fakultu. Ale i to bylo fajn. Mám ráda děti a práce s nimi mě baví.
Chtěla byste někdy učit?
Musím se přiznat, že práci pedagogů velice obdivuju. Navíc v dnešní době, kdy je pandemie. Učit bych si už netroufla. Učila jsem jen na praxi a i školství se neustále posouvá dopředu. Musela bych strávit čas přípravou, abych byla v obraze.
V rámci práce pro Český olympijský výbor se k práci s dětmi na základních školách dostanete. Co je vaší pracovní náplní?
Jsem manažerka Sazka olympijského víceboje. Spojily se mi tak dvě věci dohromady – sport a děti. Na starosti mám primárně komunikaci s moravskými školami v rámci projektu. Organizujeme závody pro děti, tréninky se sportovci. Výsledkem by měly být děti, které mají kladný vztah ke sportu, to je největší motivace projektu i mé práce.
Před deseti lety jste chtěla také vstoupit do politiky. Jaké byly vaše vize?
Chtěla jsem vstoupit do regionální politiky. Kandidovala jsem v Brně. Vize se týkala samozřejmě sportu. Tehdejší vedení pod primátorem Onderkou na sport docela zapomínalo a musím říct, že byla doba, kdy brněnský sport skomíral. Chtěla jsem ho podpořit a dostat na vyšší úroveň.
Neplánujete další pokus teď, když je naše politická scéna tak trochu v rozkladu?
Určitě pokus neplánuji. Byla to pro mě docela tvrdá zkušenost a nečisté prostředí. Já jako sportovec jsem zvyklá chovat se fair play a taková pravidla v politice neplatí.
Věra Zikmundová
11. září 2020
Vaším životním partnerem je váš trenér Michal Pogány. Čím to, že se sportovkyně často dávají dohromady se svými trenéry, stejně jako například modelky s hokejisty/fotbalisty?
Určitě to není to samé. Trenér a svěřenkyně spolu mají nějaký určitý vztah, zatímco modelky a hokejisty a fotbalisty nic přímého nespojuje. Vztah trenér a svěřenkyně se nabízí. Mají společný cíl a tráví spolu většinu času. U nás to bylo naopak. My jsme nejdřív měli vztah a potom jsme začali trénovat.
Čím se liší váš sportovní vztah od toho soukromého?
V době mé aktivní kariéry se můj profesní život hodně promítal do toho osobního. Doma jsme probírali tréninky, a když to mezi námi zaskřípalo, tak se to promítlo do výkonu. Tak to prostě je. Když jsem s atletikou skončila, tak jsem občas Michalovi pomáhala s trénováním.
Toužíte, aby vaše dcera šla ve vašich šlépějích? A o čem sní ona?
Dcera od dětství sportuje. Vybrala si basketbal. Je jí devatenáct a na dráhu vrcholové sportovkyně to úplně nevypadá. Navíc na podzim začala studovat všeobecné lékařství na medicíně v Brně, takže skloubit profesionální sport a studium by v tomhle případě bylo dost náročné. O čem sní? Asi o tom úspěšně dokončit školu a dál sportovat pro radost.
V minulosti jste se zúčastnila také soutěže StarDance. Pomohla vám vaše kondička, nebo vám vaše sportovní dovednosti byly spíš na obtíž?
StarDance byl pro mě obrovský zážitek. Bylo to něco nádherného a moc se mi to líbilo. Věděla jsem, že se svou výškou to nebudu mít jednoduché. S kondičkou a disciplínou, které mají sportovci vybudované, to pro mě bylo jednodušší. Naopak problémy mi dělala estetika tance. Ladné pohyby a přesné provedení pohybů. Všechno sladit a zkoordinovat s mojí výškou bylo náročné.
Šárka Kašpárková se maminkou stala už v jednadvaceti
Šla byste ještě někdy do podobné soutěže?
Je to hodně časově náročné, ale na druhou stranu je to výzva. A my sportovci je máme rádi. Pokud by to bylo se stejným tanečníkem, tak bychom to asi nějakým způsobem zvládli. S Honzou Tománkem jsme si sedli. Dodneška tančím ráda, s Honzou máme skvělý vztah. Kdyby nabídla přišla, určitě bych to zvážila.
Jaký dopad podle vás bude mít na sport současná koronavirová situace?
Myslím si, že dopad bude obrovský. Tím nemyslím jen po finanční stránce, když vezmeme profesionální sport. Kluby přichází o nemalé finanční částky. Já mám ale strach hlavně o děti a mládež. Nemají režim, pravidelné tréninky. Málo se hýbou. Tak jako všechny oblasti našeho života se z koronavirové krize budou vzpamatovávat poměrně dlouho, tak i ten sport.
Jak se s ní vyrovnáváte vy sama a vaše rodina?
Pro mě osobně je nejhorší to, že nemůžu dělat v rámci své práce aktivity na školách a sedím doma u počítače. Chybí mi ta akčnost a pestrost. Možná i díky sportu, kdy jsem si vybudovala nějakou psychickou odolnost, to ale zvládám docela dobře. A myslím si, že i má dcera Terezka. Co se týče sportu, mrzí mě, že naše basketbalová sezona je ukončena. Chodíme si alespoň zaběhat. U Terezky je to horší. Sotva odehrály pár zápasů, je zase přerušeno. Má trénovat podle tréninkového plánu, ale mimo kolektiv, což je náročnější.
Čím si doma nejraději krátíte volný čas, když nemůžete ven?
Naštěstí chodit ven zatím můžeme, takže se snažím chodit do přírody. Mám pejska, tak trávím dost času v lese. Doma se věnuju pracovním povinnostem a hodně vařím.
Na co se těšíte nejvíc, až se situace uvolní?
Těžko říct, kdy se situace uvolní. Přála bych si, aby se co nejdřív situace vrátila do normálu. Abychom se mohli potkávat, dát si v restauraci dobré jídlo, jít si zasportovat. Dělat co nás baví bez zbytečného stresu. Mým největším přáním je, abychom to všichni přežili ve zdraví.
Podívejte se na rozhovor se Šárkou Kašpárkovou: