Saša s Michalem mají dvě děti v pubertě. Spokojený život jim ale narušilo neplánované miminko a následný potrat. Saša si potratem nebyla jistá, ale kvůli manželovu nátlaku souhlasila. Teď se trápí, má výčitky a těžce se s celou situací vyrovnává. Důsledkem toho všeho je narušený a velmi křehký vztah s manželem.
Nemocnice mě vždy děsila. Sterilní chladné prostředí, bílé pláště doktorů a nemocniční zápach na chodbách ve mně vyvolávají pocity bezmoci. Nyní byla všechna ta moc v mých rukou, ale já jsem cítila, že nemůžu dělat vůbec nic. Krčila jsem se v tmavém koutku a neuměla vykročit ven.
Pořád jsem si nebyla jistá, jestli chci to malé stvoření, miminko, které ve mně roste, nechat zabít. Těhotenství nebylo plánované, ale přišlo. Po dlouhých debatách a ultimátech jsem to nakonec připustila a šla na potrat.
S manželem Michalem máme už dvě starší děti. Eliška má patnáct let, Matoušovi je dvanáct. Oba jsou samostatní, mají své kroužky a zájmy. Samozřejmě nás ještě potřebují a snažíme se společně trávit mnoho času, ale všichni máme také chvíle pro sebe. S Michalem si můžeme kdykoliv vyrazit na večeři, do kina nebo na kolo. Děti jsou rády, že jsou někdy bez nás a nejsou neustále pod dohledem.
Všichni si tak můžeme užívat sami sebe, ale také sebe navzájem. Přesně tak, jak je potřeba. A najednou to přišlo a do života nám měl vstoupit malý drobeček. Miminko, které zase bude chtít naši pozornost a péči čtyřiadvacet hodin denně.
Když se mi na těhotenském testu zbarvily dvě čárky, byla jsem v šoku. Stejně tak i Michal. To bylo jediné, v čem jsme se shodli. Michal hned věděl, že další dítě nechce a mám jít na potrat, já jsem si jistá nebyla. Stokrát jsme to probírali. Bylo jasné, že by se náš život musel zase změnit.
Michal mi nakonec dal ultimátum. Buď on, dvě starší děti a spokojený život, nebo miminko, ale bez něj. Kvůli celé rodině jsem na to musela kývnout a na potrat jsem šla. Děti nic nevěděly. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že by se náš vztah s Michalem mohl po potratu nějak změnit.
Po návratu z nemocnice mi nebylo moc dobře. Bylo mi líto miminka a vztah se mezi mnou a Michalem opravdu změnil. On byl spokojený a potrat neřešil. Zajímal se o mé zdraví, ale už ho nenapadlo zeptat se, jak se cítím psychicky. Byl pro mě strašný sobec a necita. Nikam jsem s ním nechtěla chodit a vyhovovalo mi, že nám doktor nařídil několikatýdenní sexuální abstinenci. Výmluvy, proč s ním nemůžu trávit volný čas, byly na každodenním pořádku. Zkrátka jsem s ním nechtěla být.
Uběhlo šest týdnů a mě zaplavila touha vrátit se ke starému životu. Nějak mi to ale nešlo. Michal už zpozoroval, že náš vztah není v pořádku. Otevřeně jsme si promluvili o svých pocitech a hledali nějaké řešení. Oba jsme uznali, že se náš vztah po potratu změnil, změna je ale spíše na mojí straně. Michal se cítí dobře, nic mu nechybí.
Já mám ale pocit, že jsem zklamala samu sebe. A vlastně i to nenarozené malé. Hlavou mi běhají různé scénáře, jaké to mohlo být, a je pro mě těžké začít vnímat současnost. Mám také pocit, že Michal pro mě není oporou a náš vztah má trochu podkopané základy.
Snažím se, aby se to mezi námi vrátilo do starých kolejí. Hlavně nechci, aby něco zpozorovaly děti, jich se to nesmí nijak dotknout a nic se nesmí dozvědět. Říká se, že čas léčí a hojí rány. Věřím, že to tak bude i v mém případě a brzy se mi podaří se vším smířit.
Když jsem na potrat kývla, nemyslela bych si, že nám to s Michalem nějak nabourá vztah. Cítila jsem, že na to budeme dva a zvládneme to. Jakmile byl ale potrat za mnou, bylo to jinak. Vím, že mě to bude ještě dlouho trápit, ale že se teď musím soustředit na přítomnost, na vztah s Michalem a celou rodinu. Prodělaný potrat nesmí naši rodinu ohrozit stejně tak, jako to nesmělo to malé děťátko.